Pane doktore, Donald Trump slaví 80 let a v rámci oslav postavil před Bílý dům stadion pro MMA zápasy v kleci. Což je mimořádně brutální sport. Jde jen o „chléb a hry“, nebo znak rychlé „brutalizace“ naší doby?

Nesmíme zapomenout, že Donald Trump je typický americký prezident na jedno volební období. To se nestává často, a proto je jeho chování tak typicky „americké“.

Znamená to, že si může dovolit užívat svůj termín řekněme třeba odvážněji než většina z jeho pětačtyřiceti předchůdců. Má v podstatě jenom dva důležité úkoly. Přežít ve zdraví, protože víme, že na americké prezidenty se střílí častěji než jinde ve světě, a usnadnit cestu do Bílého domu svému zástupci. Ten musí hlavně být použitelný jako autor politických příběhů a vyprávět je s šarmem, který se u něho očekává.

V poslední době je také dobré, když je hodně bohatý, protože Američané nemají rádi houmlesáky, i kdyby se nakonec přece jen domohli bohatství. Doby, kdy se stal prezidentem „dobromyslný Abe Lincoln“, jsou dnes už něco jako prehistorie. Jsou zapomenuty jeho vtipné glosy a lidé si hlavně pamatují, že byl zastřelen v divadle. Prý se účastnil jako zápasník ve volném stylu na tři sta soubojů, a pokud to není pravda, často se to připomíná.

A tak Donald, po valašsku Doníček, zase tak moc jiný není. Na lyžích prý jezdí dobře, jednu střelbu přežil a prezidentskou roli hraje také, i když si někdy myslíme, že si z nás dělá tak trochu legraci. A to včetně té brutalizace jazyka, která se zase od té naší poslanecké příliš neliší.

Ano, u nás si vystačíme s mimořádnými schůzemi PSP ke „střetu zájmů Andreje Babiše“. Což se řešilo už od jeho vstupu do politiky. Platí, že stokrát nic umořilo vola a nakonec parlamentní opozice Babiše utahá?

Když se objeví nějaká nová informace o kauze Dozimetr, média jako jeden muž a jedna žena spustí akci „Babišův střet zájmů“. Nebo když se něco děje okolo bitcoinů, všichni Piráti opráší své existenční krédo Pusťte nás na ně! A když je nejhůř, vzpomenou si i na Čapí hnízdo a napráší Andyho někde v Bruselu.

Dokonce je to už někdy tak únavně monotónní, že nechceme poslouchat, jak se nemění slovník. Staří a stárnoucí politici obojího pohlaví přibývají na nadváze a zajímavé by snad už jen mohlo být, kdyby obvyklý TV kompars jednou oznámil nemelem, nemelem. A protože opozice nemá žádný jiný program než Babiše a Putina, je na místě obava, aby se jednou „neutahala“ i ona.

Když jste u nás nedávno psal o problémech kolem Knihovny Václava Havla, někteří čtenáři měli dojem, že jste k exprezidentovi shovívavý. Na Havla se snáší kritika jako na „zrádce, zaprodance a slouhu cizáků“. Je to příkré hodnocení?

Myslím si, že by bylo už na čase nechat opatrně Václava Havla odejít do historie. Bude v ní mít jistě svoje místo, i když jeho životní osudy a politická kariéra budou podléhat nejrůznějším hodnocením. To, co je ho ale opravdu nedůstojné, je boj o jeho odkaz, který vedou osoby nevážené, kterým chybí důstojnost a zajímá je materiální nebo materializovatelný profit.

Moji kritici mají pravdu, když říkají, že jsem k němu shovívavý, ale jak jsem již říkal, snad si to mohu dovolit, protože jsem ho znal jinak než ti, kteří se dnes vydávají za jeho intimní přátele. Mně mezi nimi dnes chybějí třeba Jan Lopatka nebo Ladislav Hejdánek, ale to je už jen můj kousek života a nemusím s tím nikoho obtěžovat. Ať si to ostatní mezi sebou vyřídí ti Bakalové, Sedláčkové, Komárkové, Duškové a jiní pozůstalí.

Když se to napíše takto „natvrdo“, tak to vypadá skutečně hrůzostrašně. Ale Jaroslav Hašek přece napsal, že „…život lidskej je tak strašně složitej, že život obyčejného člověka je proti tomu úplný hadr!“

Tak se toho neobávejme. Když se kdysi v Praze boural monumentální Stalinův pomník, lidová moudrost tvrdila, že to je zbytečné. Že se mu daly odstranit jenom vousy a udělat z něho Boženu Němcovou. Navíc, on byl komisař a ona byla komisařka… a navíc ještě s dalším ideovým pokračováním.

Vždyť je vlastně lhostejné, zda někomu postavíme pomník, nebo rozvážíme po světě „jeho“ lavičky. Naše vzpomínky na budoucnost si s tím už nějak poradí, a třeba na současného prezidenta v plné polní také jednou dojde.

Ať tak či onak, už se mluví o protikandidátovi Petra Pavla. Babiš prý „loví“ nějakou populární osobnost, Macinka chce, aby kandidáta vygenerovala společnost a byl apolitický. Je správné, že se prostě hledá někdo, kdo bude tak nekontroverzní, že porazí Pavla?

Možná to skončí u umělé neinteligence anebo dokonce u inteligentních služeb, v angličtině Secret Intelligence Services. Tak tomu v minulosti často bylo, dnes tomu tak je alespoň v Evropě, a předpokládáme, že tomu tak bude. V současné době loutkaři většinou mají v oblibě herce, herečky, principály a Esmeraldy. Ti se umějí pohybovat na scéně, mluví nebo zpívají s hlasem i bez, a hlavně dokážou jít z role do role tak rychle, až oči přecházejí.

Možná si někdo ještě vzpomene na slavný americký film Ten nejlepší s Henry Fondou (1964). Po něm následovala řada dalších, jejichž příběhem bylo „jak se dělá prezident“. Není to prý složité. Podle toho prvního filmu to prý trvá tři měsíce, než se stane nejen z nejnevhodnější neosobnosti, ale i z kohokoli, fanaticky obdivovaný kandidát na prezidenta. A protože politik musí být také histrión a musí mu být blízká schopnost napodobování (mimesis), je to vlastně jednoduché. (Podívejme se jen do ukrajinského sousedství.)

V našem případě je trochu problém, že současný prezident je tak trochu suchar, ale to se dá odnaučit, anebo najít někoho se smyslem pro humor. I kdyby to byla žena. Bratři Čapkové už věděli, jak to chodí, když ve své hře Ze života hmyzu napsali, že svět chce být polosvět a žena chce být položena. A mysleli to docela vážně.

Psali jsme:

Kruh lidí kolem Havla. Zbořil nad rozpadlou knihovnou

Zbořil o Minářově operetě. A o penězích

Zbořil připomněl minulost podporovatele Posseltova sjezdu

„Chvilky nenávisti“. Zbořil vrátil Hrušínskému nařčení z hrubnutí společnosti