Vím, že velice pozorně sledujete pokračující válku na Ukrajině. Jedním z jejích dopadů je anexe jihovýchodu země, který představuje přibližně 15 procent dosavadního ukrajinského území. Co největší anexe v Evropě od druhé světové války znamená pro další vývoj konfliktu a je prohlášení Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti za území Ruska v budoucnu nezměnitelné?
Rusko se svým přístupem v 21. století vojensky zachvátit či civilně zavrženíhodným ukradením vedlejšího území zařadilo někam do středověku, i když je to možná tak trochu porovnatelné, ačkoli etapově nesrovnatelné, s mexicko-americkou válkou z let 1846 až 1848, v níž Američané získali dnešní Kalifornii, Arizonu a další státy Jihozápadu. To se ale odehrálo až po schválení Deklarace nezávislosti z pera Thomase Jeffersona ze dne 4. července 1776 a vzniku samostatných Spojených států amerických, kdy už platila demokratická ústava, která je považována za nejstarší stále platnou psanou ústavu na světě a která zůstávala stále ústředním bodem amerického práva a americké politické kultury. Stejně jako tehdy USA, tak i Rusko si svoje území uchrání i přes všechny společenské výhrady a nároky, a to navzdory 143 zemím, které anexi odsoudily. Připomeňme si ale, že Rusko má po rozpadu diktatury Sovětského svazu – neprávem připisovaného Gorbačovovi, ale zapříčiněného Jelcinem, který také vyzdvihl i svého nástupce Putina – zatím nesrovnatelně kratší čas si vytvořit dostatečné demokratické prostředí, netotalitní ústavu a reprezentaci s obstojným mezinárodním oceněním. A tak Rusko jedná, jak jedná – jen ze své pozice síly a s pocitem, že ho protistrana západu utiskuje a – zatím – se ho i bojí s vnitřní potřebou ukázat eskalaci jako ukázky vítězství.
Chcete, aby Andrej Babiš osobně kandidoval na prezidenta republiky?Anketa
Na jedné straně jsou mocenské choutky, na straně druhé stále rostoucí počty civilních obětí. Když nic jiného, nemělo tohle přimět ruskou stranu, aby svůj přístup změnila?
To je otázkou cti a barbarství válečníků a jejich přístupu. Pokud vývoj války nesplňuje předpokládané požadavky, je tradičně známé, že boj se přenáší na civilní oběti a nevojenskou infrastrukturu. To, co se děje na Ukrajině, je přežíváním středověkých praktik a – bohužel – svědčí o slabomyslnosti vojevůdců a jejich krutovládnoucí tendenci se znakem sebeneomylnosti. Jistě to má i svoje odpůrce. Na rozdíl od válečníků, kteří by nejraději pohřbili celý západní svět a zničili jeho dlouho vytvářenou demokracii, je zde řada oligarchů, kteří asi nejsou o moc demokratičtější, ale hlavně se bojí o svůj majetek, a kteří by rádi dovedli válku k nějakému přijatelnému vyústění. I přes narůstající oběti na obou stranách budeme i nadále svědky vzájemného osočování ve smyslu ne já, ale na vině jsi ty. Možná že nakonec dospějeme k opovrženíhodné atomové pomatenosti, kdy každá bojující strana bude tvrdit, že to způsobila ta strana druhá – šílená představa polopravd a zavinění! Kdy a co bude po válce, nikdo neví. To, že by Rusko zaplatilo reparace Ukrajině, je nepravděpodobné – ani Německo se s reparacemi dodnes nevypořádalo – opravdu stejně šílená představa budoucího světa.
Copak Západ nemá žádné dostatečně donucovací prostředky k tomu, jak válku ukončit než dodávky zbraní a rozšiřování sankcí?
Podívejme se na dopad sankcí, zejména vedených formou finančních omezení s představou, že protivník nemá zdatné ekonomické oponenty. Tak například na dolar jsou navázány platební systémy s celosvětovou působností a Západ Rusko od těchto systémů odstavil a vyhlásil, že konec Ruska nastane někdy už na jaře, kdy se očekávalo, že Rusko nesplatí splátku svého zahraničního dluhu. K údivu Západu však Rusko splátku uhradilo, i když překvapivě v rublech, protože Západ uvalil sankce a zakázal obchodování ruských bank v dolarech a eurech. Západ se také přepočítal, co se týče sankční podpory „nezápadních“ zemí, kdy Asie, ani Afrika, ani Jižní Amerika většinu sankcí proti Rusku nepodpořila. Rusko navíc vtipně zareagovalo rychlým rozvojem vlastních platebních systémů a jejich integrace s ostatními nezápadními platebními systémy, čímž podpořilo obchodování v národních měnách a trochu i napomohlo ústupu dolaru z celosvětového obchodování. Dále Rusko nařídilo Západu platit za ropu a plyn v rublech a naučilo se tok ropy a plynu používat jako bitevní nástroj, čímž posílilo kurz rublu.
Psali jsme:
Výsledkem těchto procesů se dokonce stal propad americké burzy, protože všechny burzy a měny jsou na americký dolar navázány. Evropany by ovšem mělo zajímat, že euro kleslo oproti americkému dolaru o téměř dvacet procent, a ještě mnohem více by je měly zajímat úvahy Volkswagenu o přesunutí výroby na jihozápad Evropy, do Španělska a Portugalska, kde mají levný plyn z Afriky, případně dokonce mimo Evropu. Vinou drahého kapalného LNG plynu, který stojí zhruba trojnásobek, se všechny vstupy zdraží natolik, že automobily Volkswagen budou nakonec celosvětově nekonkurenceschopné, což razantně dopadne i na nás. Ve světle těchto celosvětových událostí se jeví boje na Ukrajině téměř jako soubor málo významných dekorací, bohužel, ale za cenu nesmírných lidských obětí, i když se zdají být někde tam (ne)daleko.
Hospodářské sankce jsou občas zpochybňované s tím, že se jak bumerang vracejí tomu, kdo je vyhlásil. Jak pohlížet na jejich účinnost?
Ukazuje se, že ekonomické sankce hrály v historii významnou roli, i když jejich dopad byl případ od případu rozdílný a pokaždé těžko odhadnutelný. Třeba reakcí na předchozí sovětský vpád do Afghánistánu v roce 1979 byl zákaz vývozu amerických potravin do tehdejšího Sovětského svazu, o němž rozhodl prezident Jimmy Carter. Jeho nástupce Ronald Reagan ho však po nátlaku amerických farmářů zrušil, a to hlavně proto, že Moskva začala nakupovat obilí jinde. A to je i nynější případ, kdy Rusko obchází sankce a vesele prodává své vytěžené suroviny, a kdo by na tom nechtěl finančně profitovat! Největšími odběrateli plynu se zdají být Německo, Itálie a Nizozemsko, Belgie diamanty, Francie uran a Řecko nadále umožňující převoz ruské ropy, čímž se bohatě zaplatí ruské vojenské ztráty. Je pravda, že v minulosti sankce nejednou vyvolaly nežádoucí rozbroje, ale na druhé straně přispěly k pádům diktátorských režimů. Bohužel, nejčastěji však byly pozitivní výsledky vykoupeny zdrcujícími dopady na životní úroveň, zdraví a existenci místního obyvatelstva. Úspěšné se stává cílené embargo jen tehdy, kdy jedna osamocená země stojí proti sjednocené světové veřejnosti, ale nesmí být moc veliká, soběstačná a nukleárně ohrožující. Účinek současných protiruských sankcí je limitován tím, že jsou především věcí Západu a jeho spojenců, zatímco třeba Čína, Indie a řada rozvojových zemí od Moskvy potraviny a zejména ropu a zemní plyn dál s radostí kupují a jistě budou kupovat i nadále. Vždyť je to vítaná příležitost, jak vydělat na lidské bídě jinde a zlepšit si svoji bídu doma, pokud zvěrstva páchaná válkou nepřesáhnou únosnou míru; ale úroveň bestialit spáchaných na civilistech tomu už odpovídá.
Dá se vypozorovat logika kroků, ať už na jedné či na druhé straně?
Logika, kterou uplatňuje Západ, evidentně neplatí v rámci současného Ruska. Dřívější ekonomické hledisko nás utvrzovalo, že Rusko na Ukrajinu nezaútočí. Když se tak stalo, nastoupily názory, že slábnoucí ekonomika Ruska ho brzy donutí jeho postup přehodnotit, ale ani po osmi měsících bojů však Rusko nevykazuje významné známky kritické sebereflexe svých zřejmě chybných rozhodnutí. Aktuální kroky spíše nasvědčují snaze eskalovat boj, utvrdit víru domácího obyvatelstva a zmobilizovat jej pro další fázi bojů, což jakoby nedává smysl, přinejmenším pro nás. Nechápali jsme, proč Putin válku rozpoutal, nechápeme, proč v ní pokračuje, nerozumíme jeho carským cílům, přestože zjevné následky pro ruskou společnost a ekonomiku jsou devastující. Problém je, že na ruský režim aplikujeme vlastní logiku a domníváme se, že jeho jednání je motivováno standardní materiální výhodností a logikou demokracie. Kreml věří a šíří zvěsti o prohnilém Západu a spravedlivém boji jakési „svaté války“ Ruska, a i když se nám zdá, že tento pohled je mylný, je u nich realistický. Rusko tak útočí nejen na základy demokratického uspořádání, nastoleného po studené válce, ale dokonce na celou bezpečnostní architekturu vzniklou po druhé světové válce. Proto pravidla chování, na něž si západní svět zvykl, tam evidentně neplatí. Rusko se může domnívat, že Západ, pod tlakem vlastních, třeba mrazem zbídačelých občanů změkne a začne tlačit na Ukrajinu, aby jednala o příměří, což by nahrávalo Putinovi a jeho anexi. Skoro by se dalo říci, že to teď vypadá na vzájemný souboj mezi USA a Ruskem, kdy USA bojují zejména penězi, zatímco Rusko svým národním entuziasmem. Uvidíme kdo s koho a není to radostná vidina.
Když jste nakousl národní entuziasmus Ruska, tak mě napadá, jakou roli může v tomto konfliktu sehrávat pro změnu zanícenost klimatických bojovníků za uskutečnění Green Dealu. Co evropské odstřižení od ruského zemního plynu přinese?
Je to vlastně boj v boji: Merkelovská představa o blažené závislosti na ruském plynu podpořila „zelenobijce“, kterým teď uniká přímo pod rukama jejich milovaný zdroj. Elektrifikace nestačí a elektromobily dostaly úkladnou ránu, kterou si ale zasloužily. Ve všech prostředcích jde o zpracování tepla na nějakou formu energie (práce), kde termodynamická účinnost tohoto procesu je nemilosrdně dána pouhou jednou třetinou. Lokální spravování tak má svoje výhody, protože nepotřebuje následný rozvod. Vnucené zakazování vývoje místních prostředků (třeba spalovacích motorů) je tak přímo trestuhodné, protože ochuzuje společnost o vítaný technologický pokrok. Pokud Green Deal vyhraje, nastane přesun „špinavých“ technologií do okolních zemí, a zde zůstanou jen ty „ekologické“, ale notně drahé. Z Evropy, která produkuje pouhých 8 procent nečistého CO2, se stane „green island“, tj. jakýsi zelený ostrov zapomenutý uprostřed rozvíjejících se zemí, které na našem bláhovém snu o uhlíkové neutralitě náramně vydělají.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Tou odpovědí jste už tak trochu zamířil ke své odbornosti, ale ještě předtím, než ji na závěr využiji k dotazu, se zeptám na blížící se přímou volbu hlavy státu. Co říkáte alibistickému kousku Spolu, tedy koalice tří stran, jejíž závěr doporučit hned tři kandidáty sdělil veřejnosti premiér Petr Fiala?
Už minule jsem předeslal, že se prezidentské volby docela obávám. Vládnoucí Spolu se oprostilo od závazku navrhnout solidního kandidáta, a tím jen utvrdilo předpoklad, že takového vůbec nemá, čemuž odpovídá i samotné složení vlády. Prezident musí být osobnost, která má určité vědomostní zázemí především z ekonomie a politiky, přičemž u něj nelze spoléhat jen na proklamovaná hesla typu „Udělám pořádek“. Takový „pořádek“ známe z činnosti generálských prezidentů Jižní Ameriky. Konečně bychom se měli oprostit od komunistických pozůstatků těch, kteří se v mládí pomýlili účastí na tehdejší zločinecké organizaci KSČ, což po třiceti letech demokratizace už opravdu není potřeba. Do tohoto pohledu zapadá i zoufalý pokus omezit papalášské důchody komunistických prominentů, a to v době, když si jich v pohodě už třicet let užívali, a mnoho z nich už není mezi živými. Bohužel, tento stav vyčkávání je potvrzením naší neschopnosti najít a vytvořit osobnosti, což je znakem útrpnosti doby a především ostuda nás všech.
Dobrá, zapomeňme na politiku. Co říkáte tomu, že Nobelovu cenu za fyziku pro rok 2022 dostane trojice vědců, která se věnuje výzkumu v oboru kvantové fyziky, Francouz Alain Aspect, Američan John Clauser a Rakušan Anton Zeilinger?
Ocenění poukazuje na důležitost kvantového světa, který my „makroskopové“ neznáme. Nejhůře se smiřujeme se skutečností, že u atomárních částic nelze zjistit přesnou informaci o jejich poloze, ale jen určitou pravděpodobnost (trajektorii). Domnívali jsme se, že někde musí ležet hranice, od které už jsou objekty moc velké a kvantové vlastnosti pozbývají. Experimentálně se prokázalo, že žádná taková hranice vlastně neexistuje. Tento svět podivuhodností je tak nějak určený hodnotami dvou fyzikálních konstant, velikosti nepatrné Planckovy konstanty (? 10-34), kdy při jeho větší hodnotě bychom se viděli „rozmazaně“ tak, jako vidíme částice, stejně tak jako by nastalo při nižší hodnotě rychlosti světla (? 109). Když studujeme třeba elektron jako částici, vidíme partikuli, ale když ho hledáme jako vlnu, uvidíme vlnu a nelze to smíchat – stáváme se tak rukojmími svého experimentu. Ještě podivnější je původně Einsteinova teorie zapletení (entanglement). Pozorujeme-li částici na jednom místě, další partnerská částice, dokonce i téměř nekonečně daleko, okamžitě změní a přizpůsobí své vlastnosti, jako by je spojoval tajemný komunikační kanál a o tom se jednalo při udělení letošní Nobelovy ceny.
A jak byste tu teorii zapletení co nejsrozumitelněji přiblížil?
Kvantové zapletení (lépe by asi znělo provázanost) znamená, že se dvě částice propojují určitým způsobem bez ohledu na to, jak daleko od sebe jsou v prostoru. Jejich partnerský stav tak setrvává stejný. Obvykle mylná představa o tomto zapletení je, že částice spolu komunikují rychleji, než je rychlost světla, což by bylo v rozporu s Einsteinovou speciální teorií relativity. Experimenty však ukázaly, že to není pravda, že ani kvantovou fyziku nelze použít k posílání komunikace rychleji, než umožňuje samo světlo. Ačkoli vědci stále diskutují o tom, jak tento zdánlivě bizarní fenomén zapletení vzniká, musejí si přiznat, že jde o skutečný princip, který prochází mnoha testy. Co je skutkovou příčinou, je stejně neznámé, jako je temná energie a hmota. Alespoň je co řešit a předvídat. Ale zapletení může také nastat mezi stovkami a miliony částic. Může se předpokládat, že k tomuto jevu dochází i v přírodě, mezi atomy a molekulami i v živých druzích. Když se stovky částic zapletou, stále fungují jako jeden sjednocený objekt – materiál, stejně jako hejno letících ptáků. Částice se tak stávají celistvou entitou jen pro sebe, aniž by byly v přímém vzájemném kontaktu. Můžeme říci, že i my lidé se také skládáme z drobných subatomárních částic, což vede některé badatele k přesvědčení, že naše vlastní částice se mohou obdobně zamotat s částicemi jiných lidí, když si vytvoříme nějaké silné pouto, třeba se zamilujeme.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jiří Hroník
