Poslední červnovou středu vystoupilo v italských přístavech více než 10 tisíc zachráněných běženců, které lodě nabraly během tří dnů. Uprostřed července bylo během stejné doby naloděno na plavidla nevládních organizací ve Středozemním moři dalších více než 4 600 migrantů, kteří pluli na vratkých člunech z Libye do Evropy. Všichni pak byli převezeni do italských přístavů. Jak na Vás tyto opakující se zprávy, lišící se jen počtem zachráněných, působí?
Naprosto mne tyto informace nepřekvapují. Tento zákonitý vývoj jsem se svými kolegy už několikrát předpovídal a detailně popisoval nejen v mnoha rozhovorech pro Parlamentní listy, ale také v desítkách analýz, které jsme v Centru bezpečnostních studií CEVRO Institutu na téma migrace vypracovali a zveřejnili.
Ono přeci nejde ani tak moc o to, jak tyhle zprávy na mě či kohokoliv jiného působí, jako spíše o to, co se mnou každá ta zpráva udělá. Jsem člověk vůle, mám za to, že pokud někde vznikl nebo teprve vzniká problém, pak se snažím ho včas řešit. Normální člověk – ale i stát – nekoná pouze tehdy, pokud to považuje za malichernost nebo něco, co konvenuje jeho zájmům. A o kterou variantu asi jde v Itálii? Podle řady informací se všechno to, co se v migraci za posledních několik let – ne, nemylme se, že jde o poslední dva roky, za mnoho posledních let – událo, tj. připlouvání stále dalších migrantů z Afriky, je velmi dobře fungující byznys, který má sice mnoho vítězů, ale také hodně poražených, zejména Evropu a její občany. Ono jde o velmi výnosný, dnes už pevně zakořeněný obchod s lidskými bytostmi, tu na těžkou dřinu na italských polích, tu na velevýnosný obchod s tzv. péčí o uprchlíky, tu jen na doplnění ilegálních struktur obchodujících s bůhvíčím. Možná opusťme politickou korektnost a vzpomeňme si na dominantní zdroje obživy nigerijské diaspory v Itálii, ale třeba i v Rakousku a mnohde jinde, a bude nám jasné, že nejde o žádné náhody. Struktury tohoto promyšleného mafiánského systému je třeba zavázat, posílit a rozšířit. Ano, zcela bez obalu říkám, že v Itálii nejde jen o obchod s lidmi, ale o téměř industriální budování kriminálního prostředí s permanentně se rozšiřujícími možnostmi. A vůbec nejde o to, zda-li je, nebo není imigrace generátorem kriminality, ale o to, jak a kdo s těmi obchodovanými manipuluje a k čemu je v dalším zneužívá.
Kdo tedy jsou ti manipulátoři, co se v Itálii podílejí na obchodování s lidmi a promyšleném mafiánském systému?
Je poučné sledovat, komu – a ve výsledku nejen v Itálii – to slouží a co z toho vlastně mají. Náboráři, převaděči, převozníci, prodejci člunů a všeho potřebného, ubytovatelé, poskytovatelé stravování, zachránci, ošetřovatelé, vzdělavatelé, úředníci, policisté, nezištní dobrovolníci v nevládních organizacích, čerpající od vlád stovky miliard na tu bezplatnou pomoc, akademici, novináři, fotografové, sluníčkáři všeho druhu a zejména politici. Pro ně je to vděčné a nekončící téma, tedy zdroj vynikající obživy. Hlavně nic neřešit a o téma nepřijít. Zejména sociální inženýři neomarxistického střihu, kteří v posledních letech řídí Evropu, jsou nadšení i z jiných důvodů. V přímém přenosu usilují, zdá se, o vývoj nového evropského nadčlověka, který nejen, že s radostí snese teploty od minus padesáti do plus šedesáti stupňů, ale dokonce vyznává všechna náboženství současně, včetně těch neslučitelných, praktikuje monogamii stejně jako mnohoženství a mnohomužství, LBGT a celibát nevyjímaje. Jak objevili angličtí soudruzi, už nejde ani o dámy a pány – když staletí zaběhnutý pozdrav dobrý den dámy a pánové nahradili korektnějším, transsexuálům prý příjemnějším, pozdravem dobrý den všem – jde prostě o všechny, vyznávající všechno a nic. Vždyť prý multikulturalismus je náš cíl. Možná. Zatím se ale zdá, že ve stávající podobě je spíše cestou k dokonalému zničení Evropy. A to vše u vědomí, že evropští politici, kteří o této cestě rozhodují, naprosto žádnou odpovědnost za svá rozhodnutí, či naopak nečinnost, nenesou. S odůvodněním, že všichni všechno myslí dobře, jsou jim i záměrné a fatální chyby odpouštěny. A to už stály tisíce životů a ohrožují životy milionů dalších. Příchozích i těch domácích.
Na které evropské činitele padá bezprostřední vina, že tuto situaci dopustili?
Vzpomeňte na slavnou švédskou komisařku Cecílii Malmströmovou, která – ač odpovědná za bezpečnost a tedy za boj s kriminalitou – jako jedinou aktivitu v této oblasti jezdila klást věnce do těch míst na moři, kde zahynuli tu jednotlivci, jindy desítky a jindy dokonce stovky těch ubohých lidí, tolik toužících po změně svého života. Ano, právě ona a její velmi povedený následovník, řecký komisař pro bezpečnost a migraci Avramopoulos, jsou víc než plně odpovědní za všechny ty tisíce mrtvých. Ne proto, že by se jim nesnažili poskytnout pomoc v nouzi, tedy až na moři, ale proto, že nechali vykvést obchod s lidmi do podoby současné jižní Itálie a trasy pro tento zrůdný obchod odtud nejen do Libye, ale do nitra Afriky i na Dálný východ. Nechali bez trestu ty, kteří pohádkově bohatnou na lidském neštěstí a přitom velmi dobře věděli, kdo je kdo v této odporné hře. A to mluvím jen o evropské rovině. Italskou si každý může doplnit sám. Jsem si jist, že nejde jen o „lásku k uprchlíkům“, neschopnost či diletantství. Jde o jasný obraz minulých i současných italských politických reprezentací a italské politické a ekonomické reality. O nic víc a o nic méně. A korupce nebo korupční systém jsou v této souvislosti jen velmi málo výstižná slova. A opět, stejně jako v případu Řecka a jeho dodržování společných ekonomických pravidel, Itálie je tím vzorem evropské ctnosti, na rozdíl od nás, slovy bruselských lídrů, nesolidárních a nevděčných východoevropských potížistů.
Psali jsme:
Rakouský ministr vnitra Wolfgang Sobotka prohlásil, že aktivisté, kteří pomáhají migrantům plujícím po Středozemním moři do Evropy, přímo spolupracují s pašeráky lidí a měl by je za to stihnout trest. Ke kritice humanitárních organizací se přidal také jeho německý kolega Thomas de Maizière. Lodě nadace MOAS, neziskové organizace Lékařů bez hranic, SOS Méditerranée, Save the Childrečn a další vozí migranty k italským břehům dál. Lze očekávat vůči těmto organizacím něco víc než kritická slova od ministrů vnitra? Platilo by na ně vůbec něco?
Od některých politiků, zejména ministrů vnitra, kteří celou dobu tyto informace mají, je to směšné a trapné. Vždyť oni jim to přeci vědomě umožnili. Když jsme před několika lety řekli, že jde zejména o ekonomickou migraci, a ne uprchlíky, že jde o organizovaný obchod s lidmi, že řada tzv. humanitárních organizací je součástí tohoto odporného obchodu, tak jsme byli napadáni, akademické celebrity sepisovaly petice, kdo neměl povinně zavřené oči, byl hlupák, xenofob, rasista, zlý a nevděčný člověk. A hle, najednou je to jinak, najednou mají být oči otevřené? Ti, co moralizovali, mlčí?
Už v první otázce jste se zmínil o současné roli některých neziskových organizací v ilegální migraci do jižní Itálie a odtud dále do Evropy. Ona tahle jejich role, i když stále nabývající na významu, není tím nejpodstatnějším. Spolupráce s obchodníky s lidmi vždy doprovází činnost na poli tzv. uprchlictví a české prostředí v této souvislosti není výjimkou. Vzpomeňme jen na nejkřiklavější z českých tzv. uprchlických nevládek a její roli v organizaci čečenské migrace do západní Evropy na počátku tisíciletí. Problém je v tom, že jde v každém případě o výnosnou aktivitu, ale především o to stát na jiné straně, vždy a za jakoukoli cenu proti establishmentu. Hamburk budiž varováním síly toho mentálního hnutí, tak jako bylo angažmá italských a jiných anarchistů a sluníčkářů v boji za znovuotevření hranice na přechodu Idomeni na řecko-makedonské hranici začátkem jara 2016 či snaha o prolomení maďarského plotu ve stejném období. Je jedno, že maďarský či makedonský plot zachránil v ten okamžik Evropu. Tehdy nešlo o humanitární pomoc těm uvízlým, ale o prokázání ničivé síly právě těchto organizací. Ano, Evropa se již dávno začala štěpit na ty, kteří uvažují racionálně, tedy v jejich slangu v tomto případě xenofobně, a na ty, kteří všem ukážou. A hledáte-li motivaci pro velmi bohulibou námořní záchranu tonoucích, která přerostla v současný nástroj obchodu s lidmi, pak začněte konečně hledat ty správné odpovědi. A spojitost mezi Hamburkem poslední doby a vlnami Středomoří je nasnadě. Jako pokaždé jde jenom o to, kdo s koho. Jenže tohle vítězství bude hodně bolet, ať už bude číkoli.
Stejně jako se činí neziskové organizace při přepravě afrických migrantů do Evropy, podobně usilovní jsou ti, kteří přesvědčují veřejnost o tom, že většina lidí plujících námořními cestami do Evropy čelí perzekucím, válce a hladu. Podle zprávy britské univerzity v Middlesexu jich je 80 procent, kvůli touze ekonomicky si polepšit migruje „pouze“ necelá pětina lidí. Není taková „zpráva“ potvrzením toho, že skutečně existuje snaha Evropu migrací přeměnit, a takové „studie“ mají tuto přeměnu učinit pro veřejnost stravitelnou? Nebo jak si jinak vysvětlit tuto zprávu, která je v rozporu s údaji z mnoha jiných stran?
Zmínil jste jen jednu publikaci, ale ona migrace do Evropy vybudila celou škálu různých teorií. Má prostě dokonalé PR. A konspirativní teorie vznikají mj. také zcela záměrně. Třeba spojení slov o uprchlicích a tisících Bangladéšanů, kteří v klidu přiletěli do libyjského Tripolisu, aby se následně přeplavili – přesněji aby je přepravili – do Evropy. A podobně i většina dalších ze západní Afriky. Jak symptomatické je, že jakmile se na obzoru objevují možné problémy s libyjskou pobřežní stráží, nedej Bože s libyjskou vládou, hned začala být znovu testována tzv. západostředomořská trasa, znovu přes Kanárské ostrovy i přes španělské výspy v Africe, Ceutu a Melillu. Teorií jsme si už užili spoustu. Jedna lepší než druhá. Počínaje tou, že je-li napaden můj stát nějakými vetřelci, tak mladí a urostlí bojeschopní muži odcházejí tisíce kilometrů pryč a ženy, děti a starci jsou necháni svému osudu a konče tou, že umírá-li někdo hlady a žízní, tak mu nedáme najíst a napít, ale pošleme ho opět na tisícikilometrový pochod. Copak je pro někoho překvapením, že v Africe umírají denně tisíce lidí žízní a vyspělému světu je to desítky let úplně jedno? K těm teoriím ještě věta. Sledujte, kam až se dostala „vědecká“ teze, že na orbitu je v Africe dalších 60 milionů potenciálních migrantů. Panečku, to bude obchod!
Také italské ministerstvo vnitra potvrdilo, že do země míří stále méně obyvatel zemí postižených válkou – Iráku či Sýrie – a stále více obyvatel západní Afriky, kteří ze svých zemí prchají kvůli tamní špatné hospodářské situaci. Nejvíce jich pochází z Nigérie, Bangladéše, Guiney, Pobřeží slonoviny a Gambie. Čím to, že ani tyto migranty se nedaří vracet do jejich zemí?
Někdy se nelze ubránit dojmu, že válka v Sýrii a v Iráku kromě toho, že byla dosti nesmyslná, byla výbornou zástěrkou pro masový rozvoj obchodu s lidmi. Otevírala dveře, zejména do Evropy, bez jakýchkoliv kontrol, bez jakékoliv odpovědnosti kohokoliv za zničení, do té doby opravdu bezpečné, Evropy. Obecně platí, že Evropa selhala a selhává v řešení migrační krize a pro oblast návratů to platí ještě daleko více. Zmiňoval jsem profláknutého řeckého eurokomisaře pro migraci Dimitrise Avramopoulose a je třeba zmínit také jeho sokyni v soutěži o nejneúspěšnějšího potentáta Evropské komise, bývalou zasloužilou představitelku italské extrémní levice, šéfku evropské diplomacie, místopředsedkyni EK, Federicu Mogheriniovou. Také ráda často přijela, poplakala, a to bylo vše, co vyřešila. Bylo její – anebo ještě lépe jejich společnou – odpovědností zajistit fungování návratové politiky, ale to bychom nesměli být v Evropě. Návraty, ať dobrovolné, nebo nucené, lze uskutečnit na základě dohody dvou stran, z nichž jedna je Evropa nebo partikulární evropský stát, druhou pak ten stát, o jehož občany, kteří ilegálně vstoupili nebo v Evropě pobývají, se jedná. Těmto dohodám se říká readmisní. Není-li taková dohoda, nelze vracet ani cizí občany do jejich vlastního státu. A dnes jsme v situaci, kdy takové dohody nejsou.
Proč nejsou? Protože síla evropské diplomacie je natolik malá, že tenhle konglomerát ještě nedávno usilující o to být první ve světě, se dnes doslova doprošuje velmi sebevědomých například afrických států, aby proboha přijali zpět několik vlastních občanů. Že tyhle státy obvykle jen licitují s cenou, je více než jasné. Že však klidně dál přijímají miliardy evropských peněz na jejich údajný rozvoj, je jen jiným dokladem současné evropské nemohoucnosti. Vzkaz Pákistánců v této souvislosti Řecku, že nemají zájem o v Evropě zradikalizované vlastní občany, je jen kamínkem do mozaiky současného obrazu upadajícího vlivu Evropy na světové záležitosti. To je však jen jedna strana mince. Ta druhá je ještě krutější, je-li to vůbec možné. Evropská legislativa v oblasti návratů a spolu s ní i ta azylová, a to včetně judikátů Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, dnes vytváří situaci, po jejíž změně všichni příčetní volají, ale která se do rozpadu Evropské unie jisto jistě neuskuteční. Ano, Evropa pracovala řadu let, aniž by to její občané tušili, na vlastním sebezničení a teď v tom zdárně pokračuje. A přitom chybí málo: přijímat jen tolik nových obyvatel, kolik jich jsme schopni integrovat. A tahle jednoduchá teze snad nepotřebuje vědecké teorie či vysvětlení. Nekonečné bláboly o tom, že děláme, co musíme, nikoli to, co skutečně můžeme a chceme dělat, Evropu zničí. Natož aby to komukoli pomohlo.
Psali jsme:
Pomohlo by nějak, kdyby byl vyslyšen požadavek Itálie, aby i jiné členské země přijímaly ve svých přístavech záchranné lodě s migranty?
Určitě, jen k jinému účelu. Pomohlo by to ještě více rozšířit obchod s lidmi, ještě více prohrát boj s organizovanou kriminalitou, s lidským utrpením. Je přeci jasné, že jde hlavně o obchod. A je tedy nutné zvýšit odbyt, aby nadále zdárně kvetl. V minulých rozhovorech jsem opakovaně upozorňoval, že dokud lodě s migranty nezačnou připlouvat zpět na africké pobřeží, obrat k lepšímu nenastane. Distribuce po evropských přístavech by byla pravým opakem. Když Itálie léta nikoho nekontrolovala, záměrně zvyšovala poptávku po dalších dodávkách. Bylo jasné, kam to povede. A nyní to chtějí zopakovat na více místech najednou? Ať se ta apokalypsa urychlí? Stále si opakujme – návratová politika nefunguje, nelze v podstatě nikoho vrátit. Vůbec nezáleží na tom, zda-li příchozí má nárok na azyl, nebo nemá, dodržuje zákony nebo ne, je potřebným nebo naopak smrtelným ohrožením – to je jedno. Prostě kdo přišel, za stávajícího stavu s největší pravděpodobností neodejde, nebude-li chtít. Právě proto ta přijímací procedura musí začínat kdesi na africkém kontinentu, a ne v Janově či Hamburku. A tím spíš, že, slovy Merkelové, multikulturalismus v Evropě selhal, ale naprosto selhal, že v Evropě už teď je minimálně 15 milionů lidí, o kterých nevíme vůbec nic, že už dnes ve většině západoevropských metropolí existují no-go zóny, kde žádné evropské právo neplatí. Na všechny tyto problémy zatím Evropa nezná recept. Dokud ho nenalezne, nemůže zároveň záměrně problém zvětšovat. Zatím se, bohužel, o to zarputile snaží.
Na příval migrantů do Itálie a perspektivně tedy i do dalších zemí EU zareagoval na sociálních sítích bývalý ministr vnitra Ivan Langer tímto textem: „Dobré ráno Itálie, je čas vzpomenout si na Schengen! Dobrý den Itálie, je čas začít pracovat pro Schengen! Dobrou noc Itálie, je čas vyloučit tě ze Schengenu!“ Na jeho výzvu ohledně vyloučení Itálie ze Schengenu zcela jistě nedojde, ale není opravdu i ten stávající přístup Itálie k řešení důvodem, proč migrantů přes Středozemní moře přibývá, místo aby jich ubývalo?
To zdaleka není jisté, že nedojde. Nebude to ovšem vyloučení pouze Itálie, ale zničení Schengenu a tedy volného pohybu osob jako takového. A pak tedy budou vyloučeni všichni, s výjímkou těch několika málo států, kteří mají v EU rozhodující slovo a za stávající stav nesou rozhodující odpovědnost. K tomu se už velmi často schyluje.
Ivan Langer je jeden z mála, který nejen tuší, ale ví. A v tom je veliký rozdíl. On je český pan Schengen, neboť nebýt jeho, asi by nebylo našeho volného pohybu po Evropě, stejně jako to byl on, který se zasadil o zrušení amerických víz pro české občany. Na to se ovšem rádo zapomíná. Kdo u toho byl, ví, co musela Česká republika podstoupit, aby se čeští občané z těch druhořadých stali plnohodnotnými euroobčany. To je všem těm, co volají po zavedení hraničních kontrol, jedno. Tehdy Česká republika a její policie musely udělat tisíc a jeden krok k proměně vlastní bezpečnostní koncepce v jedinečnou symbiózu kolektivní a národní odpovědnosti. Ať to nezní pateticky, každý z českých policistů přispěl k tomu, abychom mohli využívat výhod kombinace kolektivní bezpečnosti a doplnili si tak tu velmi dobrou vlastní. To ovšem následující ministři vnitra ani netušili. Proč ve stejný okamžik italští a další evropští politici kašlali na národní i kolektivní bezpečnost? My a s námi další středo a východoevropské přistupující země jsme museli do puntíku prokázat, jak jsme schopni perfektně chránit vnější hranici, jak neproklouzne ani myš, jak o každém člověku na území víme všechno. A co tenkrát a později znovu dělali v Itálii a Řecku? Nic, poučovali nás, stejně jako teď nás poučují, co máme dělat s lidmi, které si v rozporu se všemi pravidly na území pustili.
Další důkaz v duchu Orwella, že členské země Evropské unie jsou si rovné, ale některé jsou si rovnější?
Ano, tenkrát každý každičký detail bezpečnostního systému, ať už v úzkém či nejširším slova smyslu, musel být vybudován, otestován a zkontrolován evropskými certifikačními orgány. Teprve pak, a to ještě velmi váhavě, souhlasilo souručenství Schengenu s naším účastenstvím na výhodách, na které velmi zdárně zapomínáme, mj. díky všem těm křiklavým neumětelům zejména poslední doby. My museli investovat, měnit a posilovat, jiní nemuseli. A Itálie s Řeckem především. Řecko si velmi pomalu začalo odpracovávat svůj díl odpovědnosti, ale za jakou cenu? Itálie je na počátku této cesty a ještě se snaží přenést svůj díl odpovědnosti za vlastní i kolektivní evropskou bezpečnost kdo ví kam. Dneska to snad poprvé vypadá, že nemá jinou cestu než svůj díl odpovědnosti přijmout. Cenu za tu nezodpovědnost ještě neznáme, ale vyloučení ze Schengenu by bylo jen malou náplastí za všechny ty nechutnosti, za kterými Itálie v migrační a azylové oblasti přímo, nebo nepřímo stojí. Kde je však trest pro ty, kteří celou situaci z Bruselu a odjinud kryli? V dalších funkcích v Evropské komisi, parlamentu, či ve vypečených důchodech a rentách? Eurokomisaři Špidla či Jourová by asi mohli vyprávět, jak je Brusel úžasný.
Členské země EU při hledání cesty, jak příliv migrantů přes Středozemní moře do Itálie zbrzdit, omezily možnosti exportu nafukovacích člunů a závěsných motorů pro tato plavidla do Libye. Dá se od příslušných politiků čekat vůbec něco víc?
Není to tak dávno, co jsem poukazoval na skutečnost, že francouzská honorární konzulka v tureckém Bodrumu prodávala čluny a nafukovací vesty uprchlíkům. Na obchodu měla francouzskou vlajku a tabulku konzulátu. A tvrdila, že kdyby neprodávala ona, prodá to obchod hned vedle. Takže úžasný pokrok evropské politiky, po mnoha letech řešení migrační krize. Proč tato směšně jednoduchá opatření – a podobných je možné udělat desítky – neudělali ti bruselští nadúředníci v tichosti už dávno? Protože prostě nechtěli. Tak nevím, jaký další důkaz akceschopnosti Evropské komise v řešení migrační – a nejen té – krize by ještě bylo třeba snést. V každém kroku nás měnit a ovládat, to jim jde výtečně. Cokoliv řešit, to je obrovský problém.
Dlouholetý ředitel Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra Tomáš Haišman skončil ve své funkci a stane se chargé d'affaires v Kosovu. Jaký dopad může mít pro náš stát odchod tohoto vysokého státního úředníka, který byl považován za architekta české migrační politiky?
Ten dopad má tři rozměry. Předně jde, po náměstkyních na ministerstvu zdravotnictví, o další ukázku, jak je zákon o civilní státní službě nesmyslný, jak posloužil pouze další masivní politizaci státní správy, skokovému nabrání tisíců kamarádů vládnoucí garnitury do státní služby, ale zároveň žádnou jistotu nikomu nepřinesl. Když je prostě někdo nepohodlný, tak se zlikviduje a hotovo. To je přesně tento případ. Nepochybuji o tom, že výběrové řízení na funkci, kterou zcela excelentně vykonával po desetiletí ku prospěchu České republiky, vyhrál. A jelikož nebyl zjevně do funkce jmenován a výběrové řízení se opakovalo, musela nastat situace, kdy příslušný, neschopný, nikomu neprospívající a kdo ví komu sloužící, náměstek ministra, odmítl výsledek výběrového řízení akceptovat. Takže další jasný vzkaz všem státním úředníkům – služební zákon žádnou jistotu nepřinesl, nikdo si nemůže být řídící funkcí jistý, kdyby ji dělal sebelépe, politická vůle nadřízených vždy zvítězí.
Ten druhý dopad je neméně závažný. Ne snad proto, že by doktor Haišman jako vynikající manažér a státu oddaný úředník nepřipravil po odborné stránce své nástupce. Jenže ten odbor je sám o sobě třikrát větší než celé ministerstvo kultury. A nejen u nás, ale v celé Evropě, díky dosavadnímu vedení, požívá značnou vážnost. V řadě otázek, již zmíněným někdejším rozšířením Schengenu počínaje a jasným, logickým a vyargumentovaným přístupem ke kvótám konče, byl zjevným a dlouholetým středo a východoevropským lídrem, zdrojem inspirace. Je-li výměna jeho vedení provedena tak ubohým, diletantským a neobhajitelným způsobem, pak lze očekávat nejen odchody jeho nejschopnějších pracovníků, protože vidí, že kariérní princip opět zcela vzal za své. Ale lze také očekávat silné politické tlaky lidí, kteří se s dosavadní dvacetiletou koncepční prací tohoto odboru a tedy dvacetiletou úspěšnou azylovou a migrační politikou ČR nesmířili. A to je velmi nebezpečné pro každého občana této země. Budeme bedlivě sledovat, kdy někdo přijde s návrhem reorganizace, kdy opět někdo bude chtít tento dnes už naštěstí civilní odbor nacpat do policejní uniformy, případně vyčlenit z ministerstva či jinak oslabit a zničit.
Třetí rozměr je osobní. Dlouholetý úspěšný ředitel, kterému deset milionů občanů vděčí za to, že mohou bezpečně chodit po ulici kdekoli v republice a zároveň můžou cestovat po Evropě bez jakýchkoli překážek, se přihlásí do výběrového řízení na funkci, kterou desetiletí bezvadně vykonává, protože nesmyslný zákon, jehož cílem byla pouze hlubší politizace státní správy, to vyžaduje. A když už tedy ten člověk, zcela zbytečně, absolvuje, navíc ve velmi zralém věku, martyrium, kdy svým kolegům a žákům má prokazovat, že rozumí tomu, o čem oni pouze zaslechli z vyprávění, tak tedy vyhraje výběrové řízení a závěrem, nějakým moulou stejně není vybrán? Vždyť to je přeci lidsky ubohé a do nebe volající. Nevím, co s tím má společného Kosovo a osobně nejsem přesvědčen, že do nějakého Kosova doktor Haišman odchází. O čem jsem naopak pevně přesvědčen, že Česká republika, namísto již uskutečněné profesní dehonestace, by měla zmíněnému řediteli veřejně poděkovat, protože se, mimo jakoukoli pochybnost, o stát a jeho bezpečnost jednoznačně zasloužil.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
