Otevřená zpověď končícího Františka Laudáta o "budování kapitalismu": Mnoho věcí bylo úplně jinak, než nám dnes vykládají...

23. 8. 2017 16:47

ROZHOVOR Nakládání se strategickou infrastrukturou by se mělo omezit zákonem. Myslí si to člen hospodářského i rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny František Laudát. To, že se v minulosti české vodárny dostaly do rukou cizinců, považuje dokonce za zločin. Vzpomíná na Špidlovu vládu, jak úporně přes protesty pražských zastupitelů prodala pražského správce vody, a to za šest miliard. A také pražští radní z éry primátora Pavla Béma by měli lidem vysvětlit, proč tuto smlouvu na provozovatele ještě prodloužili, když původní měla skončit v roce 2015.

Otevřená zpověď končícího Františka Laudáta o "budování kapitalismu": Mnoho věcí bylo úplně jinak, než nám dnes vykládají...
Foto: Hans Štembera
Popisek: František Laudát

Věhlas, a to i světový, mnoha českých i slovenských značek se vytratil spolu s rozpadem Československa. Na tuto nostalgickou strunu zabrnkal poslanec ČSSD Jaroslav Foldyna, když na svém facebookovém profilu uvedl seznam snad padesáti do roku 1990 tradičních firem a připsal k nim: To jsou všechno značky a podniky, které zanikly nebo byly rozprodány. A ještě k tomu dodal, že jen kvůli politické moci bylo rozděleno Československo a zanikla i věhlasná a světoznámá značka kvality Made in Czechoslovakia. Považujete jeho vyjádření za pouhý sentiment, nebo za něco, co je ještě důvodem k zamyšlení?

Meziválečné Československo založilo skvělou tradici řady našich značek. Komunisté po roce 1948 žádnou novou hodnotu – možná až na vzácné výjimky – nevytvořili. Šlo o přežívání skvěle založené produkce z c. k. Rakouska a první republiky. A do světa naše špičkové výrobky šly s cejchem Made in Czechoslovakia. Po rozpadu Československa jsem si na tohle mockrát vzpomněl a ještě dnes lidé ze vzdálených zemí pamatují Československo, ale mají problém, co je Česká nebo Slovenská republika. Ze strany kolegy Foldyny nejde o nostalgii. Řada důsledků rozpadu Československa je a hlavně může být aktuální. Oba státy dnes existují díky příznivým politickým podmínkám.

Ale to se může přes noc změnit. Možná nám přijde, že se zase tak moc nestalo, ale stačil by rozpad Evropské unie a možná bychom se nestačili divit. Cestování, obrana, ekonomická spolupráce – vše by se hodně změnilo. Osobně nepatřím k těm, kteří si dnes rozpad společného státu pochvalují. Považuji to za největší smutek polistopadové éry. Pořád je dnes lepší 16milionový stát než dva malé. Přes tlachání některých ekonomů na to Slovensko doplatilo více. Jejich kultura už je převážně šířena na třetinovém území, jejich mladí utíkají na české školy. Možná by nadšenci ze slovenské ekonomiky měli dorazit dále než do Bratislavy. Význam a síla obou národů tím velmi utrpěly. Co se týká průmyslových značek, ty spíš propadly přežitím, špatnou privatizací a neschopností nových majitelů. Musím však ze svého pohledu říci, že samostatné Slovensko si přála část Slováků, nikoli Češi.

Ekonomka Ilona Švihlíková nám v rozhovoru na toto téma řekla, že při privatizaci se vůbec neuvažovalo nad tím, že existuje něco jako strategická aktiva – což nemusí být „jen“ firma, ale prostě určitá technologie, znalosti, přístup na trhy a tak dále. Podle ní zvítězil přístup hlava nehlava všechno prodat včetně vody, a to nás dostalo tam, kde teď jsme. Je podle vás „privatizace všeho“ příčinou toho, že je Česká republika mnohdy vnímána jen jako montovna?

Jsou věci, které se rozhodně stát neměly. Nevidím důvod, proč se česká voda dostala do rukou cizinců. To je zločin. Vzpomínám na Špidlovu vládu, jak úporně přes protesty pražských zastupitelů musela „střelit“ pražského správce vody. Jestli si dobře vzpomínám, za šest miliard. A rada z Bémovy éry by měla lidem vysvětlit, proč tu smlouvu na provozovatele ještě prodloužila. Původní měla končit v roce 2015. Osobně bych dokonce nakládání se strategickou infrastrukturou omezil zákonem.

Přes řadu excesů byla privatizace nutná, pokud by nebyla provedena rychle, tak by stejně řada podniků nepřežila. Ono se to dneska Švihlíkovým mluví, ale trochu zapomínají, že česká ekonomika byla z hlediska místních podmínek zamrzlá a v nestandardním prostředí od německé okupace v roce 1939. Mnoho výrob se dokonce přežilo, ekonomika byla slabě vystavena tlaku na inovace, efektivitu a podobně. Za montovnu a skladiště střední Evropy můžou takové vlády jako ta dnešní. Jen si vzpomeňte na Sobotku, Mládka a Babiše, jak tlačili na Brno s Amazonem. Naštěstí se brněnští politici ubránili. V některých případech blbé investiční pobídky současný stav zavinily. A za to mohou zejména levicové vlády.

Tehdy byly podniky prodávány velmi často pod cenou a už se asi nedozvíme, zda to byla hloupost, nebo záměr. Dá se hledání spasitele v zahraničních vlastnících brát do určité míry jako následek selhání kupónové privatizace?

Prodej pod cenou – někdy souhlas, jindy nikoli. To je případ od případu. Chceme podniky v českých rukou, ale Češi v té době neměli kapitál ani zkušenosti. Myslím, ale nemám statistiku, že nejvíc podniků skončilo po privatizaci v českých rukou. A když o nich mluvím, nejvíc asi privatizovali bolševici z managementu firem, protože měli informace a know-how. A dnes už jim nestačí ekonomická moc a chtějí i moc politickou. Nevím, jak by to Švihlíková chtěla řešit. Němci přes Treuhand poslali na území bývalého NDR elitu svých úředníků a odborníků. Dopadlo to mnohem hůře než u nás. Dokonce kdysi tamní šéf úředníků prohlásil: „Poslali jsme tam elitu, stali se z nich zloději.“ A ještě i dnes vidíme, jak může dopadnout prosperující firma. Stačí prodej novým majitelům.

Po roce 1989 jsem takhle sledoval špičkovou firmu ČKD DIZ a dnes, mám pocit, je v konkurzu. A není to dáno situací ve světové ekonomice. Ale zpět k otázce. Nejsem závistivý, ale pro mě nebylo důležité až tolik, za kolik to někdo koupil, ale co s tím dál udělal. Kupónová privatizace je víc než o autorech projektu svědectvím o tehdejší naší společnosti. Faktem je, že měla být přísná regulace fondů. Ale žádný soukromý fond nedostal od státu ani akcii. Ty jim naservírovali konkrétní lidé, většinou za mrzký peníz. Ale zase, dnes projekt odsuzují zpravidla nýmandi, kteří v životě nic pořádného nezkusili. Za kterými nic není. A jak známo, kdo nic nezkusí, nic nezkazí.

Nebyl zánik některých kdysi úspěšných českých podniků důsledkem ne toho, že by vyráběly něco, co nikdo nechtěl, ale že je z trhu vymazal zahraniční vlastník, protože pro něj představovaly konkurenci? Dalo se tomu zabránit?

Myslím, že moc zahraničních vlastníků nekoupilo české podniky s cílem je zavřít, a tak zlikvidovat konkurenci. Opět, nenarazil jsem na žádnou statistiku. Spíš myslím, že dost českých „podnikatelů“ se levně dostalo ke státnímu majetku, potom si na to vzali horentní úvěry a s těmi zmizeli. Takže víc selhali bankéři. Určitě by stálo za to udělat pořádnou analýzu tehdejšího dění. Dnes kdekdo kritizuje, vyhlašuje svoje pravdy, ale realita je a byla úplně jiná.

Je nějaká z tradičních českých firem, po níž se vám třeba i zasteskne, jejíhož zániku lze obzvlášť litovat a dá se považovat za zbytečný, či dokonce pro naše hospodářství za škodlivý?

Tak určitě měly slavné české značky přežít. Stačí vzpomenout ČKD, Čedok a řada dalších. Ale c’est la vie, to je život. Dokonce i v netransformovaných ekonomikách řada značek zanikla nebo se přejmenovala. Vždyť Němci zahodili například Deutsche Telecom, kde je dnes Telefunken? Musíme se přece smířit s tím, že nic není věčné, téměř žádná značka nemá setrvale špičkovou úroveň. A změny se navíc dramaticky urychlují. Stačí si vzít technologické firmy, obor fotografování, a pro nás varovně svítí kontrolka u automobilového průmyslu.

Za jak oprávněné považujete občasné nářky na to, že česká politická reprezentace rozdává zahraničním firmám investiční pobídky, podporuje například sklady, kterými zastavíme úrodnou půdu, a financují je české firmy?

Nastavení státních pobídek mně vždycky vadilo. Byly určeny pro „chudé“ nadnárodní koncerny. Poctivý český drobný a střední podnikatel neměl a bojím se, že i dnes nemá moc šancí. Sice to trochu kompenzovaly projekty EU, ale jen velmi málo. Klíč k naší prosperitě jsou české malé a střední podniky, které rozšíří střední třídu. Jinak na prosperitu pro většinu společnosti nedosáhneme. Například i současná vláda v tomhle dělá pravý opak. A k tomu jí přitakávají účelově ustavené různé komory a oborové asociace. Jestli tohle někdo nezarazí, půjdeme cestou úpadku a stagnace životní úrovně a budeme bezradně koukat, jak odsud odtékají zisky do cizích zemí.

Bývalý ministr Pithartovy vlády Miroslav Grégr, který se hrdě hlásí k privatizaci mladoboleslavské Škody, tvrdí, že podobným způsobem se chystal privatizovat i jiné podniky, ale nestihl to, protože ho premiér Pithart z vlády vyhodil. Je podle vás privatizace Škody Mladá Boleslav příkladem toho, jak se mělo začátkem 90. let co nejčastěji postupovat?

Privatizace mladoboleslavské Škodovky proběhla za vlády Pitharta, ale za duchovního otce privatizace je považován pan Vrba. O roli Grégra nevím. Toho si vybavuji až ze Zemanovy vlády a k jeho obdivovatelům na rozdíl od jiných nepatřím. Potkal jsem dost lidí kolem MPO, kteří tvrdí, že Grégr byl nejlepším ministrem průmyslu a obchodu. Několikrát jsem na to položil otázku: „Byl tak dobrý, nebo ti ostatní byli tak špatní?“ Už neodpověděli. Podle Škodovky nelze posuzovat zbytek ekonomiky. Škodovka měla tradici, šikovné konstruktéry, její modely nebyly tak zastaralé a objevil se seriózní zájemce. Ale určitě se tehdejší politici mohli pokusit najít více podobných projektů.

Je důvod si vůbec stěžovat, že naše tradiční firmy vypadají jinak než kdysi, jsou v rukách zahraničních majitelů nebo zcela zanikly, když máme nejnižší nezaměstnanost z celé Evropské unie? Není osud jednotlivých firem jen důsledkem nevyhnutelného vývoje, jak tvrdí někteří politici, a vzhledem k celé naší ekonomice možná i jen nepodstatným detailem?

Máme v genech žehrat vždy a všude, tak proč to někomu rozmlouvat. Vhodná míra nespokojenosti je hybnou silou změn. Jen ty změny nesmějí být naivní a populistické. Navíc naši lidé se srovnávají se špičkou světa a tam nejsme. A nikdo jim nevymluví a neměl by vymlouvat, proč za stejnou práci se mají hůř než sousedé. Politici a odborné elity by měli lidem více a lépe vysvětlovat, že vývoj světa, technologií, služeb a nakonec i podnebí má dynamiku, kterou nikdy neměl.

Měli by jim natvrdo říkat, že nesmějí žít minulé příběhy, minulé posty, minulé jistoty. Za velmi špatné považuji, že školy naši mládež pro svět současnosti a budoucnosti nepřipravují. Obsah našeho vzdělání je zastaralý. Lidem populisté sice slibují jistoty, blahobyt a nevím co všechno. Ve skutečnosti jim připravují půdu pro život v minulosti se všemi negativními důsledky. Jedinou jistotou je dnes nejistota.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Babiš jako Bakala.“ Šéf vyšetřovací komise třaskavě o OKD, premiérovi i o Milionu chvilek

12:47 „Babiš jako Bakala.“ Šéf vyšetřovací komise třaskavě o OKD, premiérovi i o Milionu chvilek

„Kauza Babiš je kauze OKD podobná v tom, že v ní hlavní roli hraje miliardář, který zbohatl během pr…