Věhlas, a to i světový, mnoha českých i slovenských značek se vytratil spolu s rozpadem Československa. Na tuto nostalgickou strunu zabrnkal poslanec ČSSD Jaroslav Foldyna, když na svém facebookovém profilu uvedl seznam snad padesáti do roku 1990 tradičních firem a připsal k nim: To jsou všechno značky a podniky, které zanikly nebo byly rozprodány. A ještě k tomu dodal, že jen kvůli politické moci bylo rozděleno Československo a zanikla i věhlasná a světoznámá značka kvality Made in Czechoslovakia. Považujete jeho vyjádření za pouhý sentiment, nebo za něco, co je ještě důvodem k zamyšlení?
Meziválečné Československo založilo skvělou tradici řady našich značek. Komunisté po roce 1948 žádnou novou hodnotu – možná až na vzácné výjimky – nevytvořili. Šlo o přežívání skvěle založené produkce z c. k. Rakouska a první republiky. A do světa naše špičkové výrobky šly s cejchem Made in Czechoslovakia. Po rozpadu Československa jsem si na tohle mockrát vzpomněl a ještě dnes lidé ze vzdálených zemí pamatují Československo, ale mají problém, co je Česká nebo Slovenská republika. Ze strany kolegy Foldyny nejde o nostalgii. Řada důsledků rozpadu Československa je a hlavně může být aktuální. Oba státy dnes existují díky příznivým politickým podmínkám.
Ale to se může přes noc změnit. Možná nám přijde, že se zase tak moc nestalo, ale stačil by rozpad Evropské unie a možná bychom se nestačili divit. Cestování, obrana, ekonomická spolupráce – vše by se hodně změnilo. Osobně nepatřím k těm, kteří si dnes rozpad společného státu pochvalují. Považuji to za největší smutek polistopadové éry. Pořád je dnes lepší 16milionový stát než dva malé. Přes tlachání některých ekonomů na to Slovensko doplatilo více. Jejich kultura už je převážně šířena na třetinovém území, jejich mladí utíkají na české školy. Možná by nadšenci ze slovenské ekonomiky měli dorazit dále než do Bratislavy. Význam a síla obou národů tím velmi utrpěly. Co se týká průmyslových značek, ty spíš propadly přežitím, špatnou privatizací a neschopností nových majitelů. Musím však ze svého pohledu říci, že samostatné Slovensko si přála část Slováků, nikoli Češi.
Ekonomka Ilona Švihlíková nám v rozhovoru na toto téma řekla, že při privatizaci se vůbec neuvažovalo nad tím, že existuje něco jako strategická aktiva – což nemusí být „jen“ firma, ale prostě určitá technologie, znalosti, přístup na trhy a tak dále. Podle ní zvítězil přístup hlava nehlava všechno prodat včetně vody, a to nás dostalo tam, kde teď jsme. Je podle vás „privatizace všeho“ příčinou toho, že je Česká republika mnohdy vnímána jen jako montovna?
Jsou věci, které se rozhodně stát neměly. Nevidím důvod, proč se česká voda dostala do rukou cizinců. To je zločin. Vzpomínám na Špidlovu vládu, jak úporně přes protesty pražských zastupitelů musela „střelit“ pražského správce vody. Jestli si dobře vzpomínám, za šest miliard. A rada z Bémovy éry by měla lidem vysvětlit, proč tu smlouvu na provozovatele ještě prodloužila. Původní měla končit v roce 2015. Osobně bych dokonce nakládání se strategickou infrastrukturou omezil zákonem.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník