Pandemie poskytla lákavou příležitost padouchům a diktátorům, varuje spisovatel Kuras. Hledají se viníci, lidé se hecují k násilí, podívejte se do USA jak to začíná

05.06.2020 11:41

HŮŘ UŽ BYLO? „Virus a karanténa přispěly k obecné nervozitě, potřebě konfrontace a hledání viníků. To se nechá snadno vyhecovat k násilí, jak vidíme po celých Spojených státech. Lék na to je nenechat se zfanatizovat a naslouchat i tomu, co říká druhá strana. Demokracie není potřeba přesvědčit druhé, aby mysleli jako my, nýbrž umění žít kreativně s těmi, kdo myslí jinak,“ vysvětluje spisovatel a publicista Benjamin Kuras. „Všelijaké mocné a vlivné kruhy se budou snažit omezovat svobodu informací. To už se ostatně děje, ale pandemie jim k tomu dala víc příležitostí. Lékem je trvat na otevřenosti všech informací, včetně těch příslovečných „dezinformací“, protože dokud neznáme všechna fakta, nevíme přesně, která informace je skutečná,“ dodává.

Pandemie poskytla lákavou příležitost padouchům a diktátorům, varuje spisovatel  Kuras. Hledají se viníci, lidé se hecují k násilí, podívejte se do USA jak to začíná
Foto: Hans Štembera
Popisek: Benjamin Kuras
reklama

Anketa

Měly by skončit Otázky Václava Moravce?

97%
3%
hlasovalo: 22214 lidí

Zejména u mladé generace se objevuje pocit, že budoucnost je černá a „dobře už bylo“. Jsou podle vás důvody k takovému pesimismu? A pokud ano, jaké to jsou?

Po internetu teď cirkuluje jeden z těch bonmotů, jaký je rozdíl mezi pesimistou a optimistou. PESIMISTA: Bude to tak hrozné, že horší to už nemůže být. OPTIMISTA: Ale může.

Ono je vždycky zdravější se připravovat na nejhorší, které se pak k naší radosti úplně nesplní, než doufat v lepší a být zklamaní, když to dopadne hůř. Takže jo, jen ať jsou lidé pesimističtí, počítající s všelijakými katastrofálními následky koronaviru, ale zároveň vnímající, že krize bývají zároveň příležitostí k tvoření něčeho nového. Můžeme téměř stoprocentně očekávat pokles ekonomiky celosvětově, a na Západě asi nejvýrazněji, protože jsme se příliš zhýčkali, tím také oslabili morálku a charakter, takže trocha odříkání nám může pomoct je opět posílit.

Pandemie poskytla spoustu lákavých příležitostí všelijakým padouchům a diktátůrkům, kteří nám budou chtít nasazovat chomouty. Lék na to je být ve střehu, nevěřit okamžitě ničemu, vážit informace i dezinformace ze všech stran a posuzovat je v kontextu ověřitelných fakt. Virus a karanténa přispěly k obecné nervozitě, potřebě konfrontace s existujícím krizovým stavem a hledání viníků. To se nechá snadno vyhecovat k násilí, jak vidíme po celých Spojených státech a v menší míře třeba i v Británii. Lék na to je nenechat se zfanatizovat a naslouchat i tomu, co říká druhá strana. Demokracie není potřeba přesvědčit druhé, aby mysleli jako my, nýbrž umění žít kreativně s těmi, kdo myslí jinak. Tohle je definice, kterou jsem právě vymyslel, takže až ji budete někde citovat, nezapomeňte uvést autora.

Všelijaké mocné a vlivné kruhy se budou snažit omezovat svobodu informací. To už se ostatně děje, ale pandemie jim k tomu dala víc příležitostí. Lékem je trvat na otevřenosti všech informací, včetně těch příslovečných „dezinformací“, protože dokud neznáme všechna fakta, nevíme přesně, která informace je skutečná. A dokonce i včetně skutečných nebo pomyslných projevů nenávisti, a to ze dvou důvodů: Jednak nenávist vyzývající k násilí nebo dokonce je páchající, je stíhatelná podle trestního práva, takže ji nepotřebujeme cenzurovat. Jednak je užitečné vědět, co si myslí náš nepřítel, abychom se mohli bránit. Pro mladé „ajťáky“ je to příležitost, vlastně možná i morální povinnost, vymýšlet nové informační systémy, které by přežily a dokázaly obejít cenzuru těch existujících.

A mohl bych vyjmenovávat další, ale stačí nám základní princip: Na každé negativum se dá nalézt pozitivní reakce vytvářející nové příležitosti. A k tomu ještě jeden princip: tvořit si morální rámec, či myšlenkovou strukturu, skrz níž bychom mohli posuzovat informace, činy a události. Ať už je to Desatero nebo foglarovky.

Ale tím jsem možná odpověděl na všechny otázky, jaké se dají v tomto kontextu klást.

V minulých měsících, i v souvislosti s protesty proti klimatické změně, jsme slýchali názor, že dnešní mladí, generace „mileniálů“ jsou ztracená generace, nebo první generace, která se bude mít hůře než jejich rodiče. Není tento názor trochu přehnaný?

Každá mladá generace se pokládala za ztracenou, oklamanou, bezmocnou, naštvanou nebo zbitou. Po první světové válce vyrostli literáti „Lost Generation“, po druhé naštvaní „Angry Young Men“ a „Beat Generation“, pak ještě taky „odcizená generace“. Dnes jsou to ztracení mileniálové. Lékem opět je využít té ztracenosti a třeba i naštvanosti a z ni vyrůstající touhy po zlepšení jako energie zaostřené na tvořivost.

Není tato skepse spíše důsledkem toho, že v posledních třiceti letech se nám s nadsázkou vedlo tak dobře, že už si vlastně ani nedovedeme představit, jaké to je „žít špatně“?

Samozřejmě je. Včetně třeba toho, že každé malé děcko musí mít chytrý telefon, na němž se dá všecko najít, takže se nemusí nic učit, kromě klikání, a nemusí si s nikým nic říkat tváří v tvář, protože si to může s každým vyklikat. Jako by jim na základní bezpečnostní komunikaci s rodiči nestačil jednoduchý mobil na telefonáty a SMS. Ale jak rodiče vysvětlují učitelům, ony by ty jejich dětičky traumatizovalo, že nemají něco, co mají jiní.

Lékem je zbavit se potřeby podobat se, dohánět a předhánět. Slavný investor a miliardář Warren Buffet hrdě bydlí stále v témže domku, v němž začínal, a má definici prosperity, která zní přibližně takto: „Prosperita se definuje tím, co si můžu dovolit nemít.“ Čili jsem si sám sebou tak jistý, že se nemusím předvádět, s nikým se měřit a nikoho dohánět.

Po roce 1989 podle statistik začala česká společnost bohatnout. Nicméně využili jsme posledních 30 let k tomu, abychom si zajistili dobrou budoucnost? Bývá vytýkáno, že jsme český průmysl a majetek odevzdali do zahraničních rukou výměnou za lepší mzdy. Je to správná výtka?

Výtka je to určitě správná, i když možná tehdy nebylo vidět lepší řešení komunismem poničené ekonomiky. Jestliže se to udělalo výměnou za lepší mzdy, tak se to dlouhodobě nepovedlo, když ani po třiceti letech ty mzdy nedosahují třetiny mezd v sousedních západních státech. Co s tím? Po takové době musí být možné něco, čemu se v byznysu říká „renegotiate“. Čili znovu projednat smluvní podmínky. Třeba takto: Za tu dobu jste si, chlapci, u nás vydělali dost, udělali jste si z nás Oslíčka Otřepse, už by vám to mohlo stačit, tak od zítřka ráno vám ty vaše dividendy zdaníme na místě.

Stále více se debatuje o tom, aby se Česká republika stala soběstačnou jak v některých oblastech průmyslu, tak zemědělství. Jak toho ale docílit, když jak vlastnicky, tak vývozně jsme jasně napojeni na Německo, potažmo EU? Máme šanci se do něčeho takového pustit, aniž zchudneme?

Že zchudneme, s tím se už asi budeme muset smířit, hodně lidí přišlo o zaměstnání, hodně živnostníků o příjem, někteří to už zabalili. Jen u mě v Branické ulici skončili tři (švec, kadeřnice-kosmetičky a švadleny) a mají v oknech závěrečné rozlučkové cedulky. K úplné soběstačnosti se asi nevrátíme, ale každopádně v potravinách by měl nastat návrat k soukromému a třeba i drobnému pěstování ovoce a zeleniny, jaké jsme znali před pár generacemi a jaké pořád funguje třeba v Itálii.

Třeba třešně se kdysi pěstovaly u kdekteré venkovské silnice, dnes se dovážejí jako luxusní zboží v ceně bezmála kaviáru a lanýžů. Taky se kdysi dalo, jako dodnes v Itálii, koupit levněji než v supermarketech na kdejakém rynku a nároží, od drobných pěstitelů, kteří je tam přivezli na tříkolce. Aby se mohlo obnovit, musela by se zastavit byrokratická buzerace EET na každého trhovce a hokynáříčka.

Návrh zákona o povinných 55 % (a výš ) české produkce v supermarketech (většinou zahraničních vlastníků) je sice dobře motivován, ale nedomyšlený. Jednak hrozí omezením sortimentu, jednak omezením konkurence a tím monopolizací nebo kartelizací vedoucí k cenové manipulaci shůry. Ale hlavně: Jak bude kdo kontrolovat, že ta či ona prodejna nepřekročila povolené procento zahraničního produktu, třeba jen proto, že český výrobce nestačil dodat, nebo cenově vydíral? Budeme na to zaměstnávat dalších 30 tisíc úředníků, nebo zavádět nějakou další odnož EET zaznamenávající a elektronicky posílající data původu na nějaký úřad, který bude vystavovat a vybírat pokuty – což vše povede k zdražování? Jak potom zabráníme českým zákazníkům řešit to nákupem v sousední cizině a tím připravit české prodejny o příjem? Budeme pak muset zavést hraniční kontroly a pašeráky pokutovat a zavírat? Nebude se to tak trochu podobat komunismu?

75 let v Evropě nemáme osobní zkušenost s válkou. Jak s válečným nedostatkem, tak s holokaustem. To znamená, že mladá generace už nemá ani rodiče a prarodiče, kteří by válku pamatovali a vyprávěli o ní. Jak by se naši předkové z doby před 70 lety asi dívali na naši nastávající krizi?

Mně je 76, takže jsem ještě jakýsi skoropamětník, a můžu říct, jak se na to dívám já. Válku znám sice z vyprávění, ale od bezprostředních svědků, komunismus jsem už zažil na vlastní kůži a mám na něj hodně živou paměť. Naskakuje mně někdy husí kůže, když čtu, jaké má dnešní dospělá a dospívající generace, včetně třeba politiků a novinářů, hluboké mezery v informovanosti o nedávných dějinách. Nevím, byla-li to od vzdělávacího systému jen blbost, nebo politický záměr.

Tak či onak by prospělo se oběma totalitami podrobně zabývat, založit nějakou nadaci s archivem a srozumitelným a čtivým historickým zpracováním obou totalit, řízenou odborníky a nepodléhající tomu či onomu politickému zadání, jak je interpretovat. „Chcete-li zničit národ, odeberte mu jeho paměť“, napsal kdysi Solženicyn. Ze současných autorů, kteří obě totality spolehlivě a zároveň čtivě dokumentují, bych doporučil číst Václava Vlka st. a Petra Žantovského.

V minulosti jsme se připravovali na různé druhy krizí. Na krize migrační, na ohrožení terorismem, na ohrožení ze strany Ruska. Které „přípravy na krize“ byly zbytečné a jen plýtváním silami? Které se nám naopak vrátí?

U přípravy na krizi se skoro nikdy nedá předem říct, zda bude zbytečná. Každé riziko krize je potřeba racionálně zvážit a chovat se k němu pesimisticky. U každé předpovídané krize je ale užitečné zvážit faktograficky, co by se v ní mohlo stát. A zvažovat je s pesimistickým podezřením, zda to či ono opatření není jen metoda uspokojování něčích totalitních choutek. Jak praví odvěká mantra vládnoucích elit jakéhokoli politického zabarvení: „Žádnou dobrou krizi nesmíš promarnit.“ Ale která krize se vrátí, na to bych i já musel zajít k nějaké čarodějnici s křišťálovou koulí.

Jak by se společnost měla „semknout“ či přeorganizovat, třeba i s pomocí vlády a státu, aby případnou krizi přestála? Nejde jen o ekonomiku, ale i mezilidské vztahy. Říká se, že proti sobě stojí mladí a staří, město a venkov, manuálně pracující i ostatní...

Spokojil bych se s připomenutím, že jsme jeden na druhém závislí, nikdo se ničím neuživí, dokud někdo něco nevyrobí a hlavně neprodá, a že aby takováto výměna užitečných věcí a činů fungovala, potřebuje probíhat ve vstřícnosti, dobré náladě a s co nejmenším zasahováním shůry. Na každé přeorganizování, sjednocování a semknutí bych se raději díval s pesimistickým podezřením a s vědomím, že skýtá padouchům další příležitost k ovládání a okrádání. A doporučil bych přečíst si můj už 25 let žijící knižní evergreen „Jak přežít padouchy“.

Co koronavirová krize ukázala o českém národě? Sice plno lidí brblalo, že musí nosit roušky, na druhou stranu byli Češi dost disciplinovaní a ve většině restriktivní opatření dost dodržovali a dokonce i teď, kdy se roušky už nosit nemusí, je řada lidí má. Podobně se patrně chovali třeba Slováci, a proto se ve střední Evropě nákaza tolik nerozšířila. Jak toto vidíte v kontrastu s Brity, Američany, Belgičany, Nizozemci, Švédy a dalšími, kde naopak čísla mrtvých kvůli covidu-19 jsou mnohonásobně vyšší a přitom jde o vyspělejší země?

Tato otázka správně bere na vědomí srovnání s jinými. V tom Češi vycházejí na jednom z vedoucích míst. Díky tomu, že asi v krizových situacích si dokážou připomenout právě to, že jsou jeden na druhém závislí a nějak instinktivně vycítí, kdy je potřeba pozastavit individuální egoismus a vzájemnou nedůvěru, podezíravost, řevnivost či závist a nahradit je vstřícností, alespoň na tu rozhodující dobu.

Ukázali to v dějinách několikrát. Ale nemusíme se strachovat, že by to vedlo k nějakému trvalému semknutí. Jakmile krize pomine, Češi se zase k těm všem zábavným řevnivostem radostně vrátí.

Kurasovy knihy najdete ZDE.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Oldřich Szaban
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Profesor: Turci brali do otroctví víc Evropanů, než kolik černochů jelo do Ameriky. Afričané byli největší rasa, to skutečně padlo

18:41 Profesor: Turci brali do otroctví víc Evropanů, než kolik černochů jelo do Ameriky. Afričané byli největší rasa, to skutečně padlo

Spojené státy se mohou stát zemí třetího světa, varuje filozof Ivo Budil. Ten tvrdí, že za bořením s…