Novinář Jakub Patočka má za to, že Miloš Zeman si nezaslouží projevy úcty, ale odporu. Básník Jiří Dědeček veršoval na Václaváku „Sedí prase na Hradě, libuje si v úřadě“. Olympijský vítěz Hradílek tvrdí, že Zeman je odpudivý a na olympiádě se ho cizinci ptali, zda je skutečně „tohle“ prezident. Jsou to patřičná hodnocení? Připojujete se k nim? Může si za ně prezident sám? Souhlasíte s návrhem zákona na jeho ochranu?
Především si myslím, že k osobě prezidenta vůbec nemá smyslu se vyjadřovat. Respektive, můžeme se k ní vyjádřit jediným relevantním způsobem: v lednu 2018 zvolit jiného prezidenta. Jinak by mne docela zajímalo, co psal pan Dědeček o Husákovi, případně Svobodovi, případně Novotném... Panu Dědečkovi je 63 let, za tu dobu mohl stihnout spoustu veršovánek! A že jako nic, až teď?? Co se týká pana Hradílka, tak nezpochybňuji jeho sportovní výkony, ale každý máme talent na něco, že? Já se nehrnu do kanoistiky, takže on by měl zvážit, jestli opravdu tak suprově rozumí politice. Jako mnohaletá kamarádka producenta a scénáristy filmu „Tenkrát v ráji“, Josefa Urbana (a mimochodem taky generální dodavatelka právních služeb producentského týmu), který dal panu Hradílkovi vyniknout v jeho titulní herecké roli, bych se právě k tomuto pánovi nechtěla vyjadřovat. Mohlo by mi něco uklouznout... takže si dovolím panu Hradílkovi jen doporučit, aby nepromarnil šanci na téma Miloše Zemana důstojně mlčet…
Já osobně se ke kritice prezidenta Zemana nepřipojuji. Ne, že bych neměla co na něm kritizovat, či že bych byla jeho fanynka. S panem Zemanem se znám od roku 1990, ještě z Federálního shromáždění, což je nechutných 26 let… V naprosté většině, tedy lépe řečeno, prakticky ve všech případech jsme byli vůči sobě v opozici. Stejně tak hluboce nesouhlasím s jeho kroky jako premiéra, zejména se mi velmi příčí a od počátku se mi příčila tzv. „opoziční smlouva“. Považovala a považuji ji za obcházení ústavního pořádku. Nicméně dnes je Miloš Zeman prezidentem a říkám otevřeně: ano, já jej volila. A budu jej s velkou pravděpodobností volit zas. Neboť taková je politika...
Jinak všem kritikům prezidenta Zemana a vůbec všem nespokojencům, kteří neustále poukazují na špatnosti jiných (svou vlastní samo, že ne...), bych doporučovala k přečtení knížku od Thilo Sarrazina „Teror ctnosti“. Podtitul má „O hranicích názorové svobody v Německu“; s lítostí konstatuji, že závěry tohoto originálního německého politického myslitele mají naprostou platnost i u nás. Pro nedočkavé čtenáře doporučuji začít kapitolou č. 5 „Kult pravosti, dobroty a krásy: teror ctnosti v proměnách času“. Je to nějakých dvacet stránčiček, to dáte!
Zdálo se, že aféra „Brady“ by mohla Zemanovi snížit popularitu, ta se podle průzkumů drží lehce nad 50 %. Prezidentovi příznivci si myslí, že Herman, Gazdík a spol. se pokusili o „Majdan“ proti Zemanovi, což jim nevyšlo… ale oni to budou zkoušet dál. Je to nesmysl? Co čeká Zemana v roce 2017, pokud se rozhodne kandidovat na prezidenta? Co proti Zemanovi bude fungovat?
Ano, myslím si, že šlo o pokus o vyvolání státního převratu. Bezpochyby to budou zkoušet dál, když jednou se to už povedlo. Co jiného než převrat pomocí justice bylo faktické svržení vlády Petra Nečase? To je velmi inspirující, že? Uvidíme, kdo se k podobným hrátkám propůjčí dále. Minule to byla justice, tedy jmenovitě státní zastupitelství a také policie. Je otázka, která složka státní moci se tedy pokusí o převrat tentokrát. Je evidentní, že „národ“, tedy „lid“ se k úloze majdanistů nepropůjčí. Národ totiž na straně pánů Hermana, Gazdíka a „umělců“ rozhodně není. Svým postojem lidé jednoznačně ukázali, že žádné dopisy Urválkovi, žádající přísné potrestání vlastizrádců, se tentokrát psát nebudou. Lid se podíval – a odkráčel… Pokud si „majdanisti“ myslí, že tak lid učinil z lhostejnosti, doporučuji jim pár stovek hodin na psychoanalytické ponorce, aby na sebe získali alespoň nějaký náhled.
Je tedy obtížné říci, co prezidenta Zemana bude čekat, pakliže se rozhodne kandidovat. Velmi bude záležet na tom, kdo bude jeho protikandidátem. I já bych si samozřejmě přála prezidenta poněkud… kultivovanějšího, a hlavně už, velmi prosím, nesepjatého s minulým režimem – a to byť „jen“ formou Prognostického ústavu – a dále také nesepjatého s uplynulými… no, dejme tomu posledními 25 lety… Ale já stojím nohama pevně na zemi, takže skutečně si nedovedu představit, odkud by se takový exot mohl vynořit a prezidentské volby vyhrát.
Ptáte se dále, co bude proti Zemanovi fungovat. Abych mohla odpovědět, musíme nejdříve říci, PROČ lidé Zemana volí – a co budou chtít i při příští volbě zachovat. Podle mého názoru občané ČR svou volbou intuitivně vycítili, že Miloš Zeman je vynikající taktik a možná geniální stratég. Anebo naopak, geniální taktik a vynikající stratég. Podle mého názoru je zřejmé, že se snaží tu vratkou bárku malé České republiky nějakým způsobem ukočírovat tak, aby se nepotopila a lidé na její palubě, pokud možno, nemuseli jen pořád vylívat vodu z podpalubí a zacpávat díry. (Což se mimochodem děje.) Pan Zeman dobře ví, že kotva naší bárky leží v bruselském přístavu a že ta kotva je pro nás zatraceně těžká. Myslím, že je možno říci, že nás táhne ke dnu. Všimněte si, že ze začátku byl Miloš Zeman značně probruselský – ale svůj názor v průběhu svého prezidentování značně přehodnotil. Zadruhé si je prezident také vědom toho, že do té naší kocábky se snaží ledaskdo nastoupit a nebezpečí, že tím nabereme další vodu, je značné. Logicky tedy hledá pro naši zemi spojence, kteří by tu kalnou vodu plnou podezřelých plavoucích individuí poněkud vyčistili. Nu a nyní je čas pohovořit o té taktice a strategii Miloše Zemana – tedy, jak ji alespoň vnímám já. Abychom si byli jisti, připomenu, co to je taktika a co to je strategie. TAKTIKA je soubor konkrétních činností, které s použitím určitých konkrétních taktických metod uplatněných v konkrétním čase a za konkrétní situace slouží k dosažení cíle. STRATEGIE směřuje k dosažení dlouhodobého plánu, k dosažení dlouhodobého cíle a tento cíl také definuje. Jsem přesvědčena o tom, že strategickým plánem Miloše Zemana je zachování samostatnosti České republiky a uchování českého národa se všemi jeho specifiky, jazykem počínaje, přes kulturu a vnímání světa právě specificky českýma očima. Miloš Zeman je určitě dostatečně vzdělán, aby věděl, že moci býti tím, kým skutečně jsme – tedy moci si zachovat a svobodně projevovat svou identitu – je bezpodmínečnou nutností pro zachování psychického zdraví, dosažení seberealizace i obyčejného lidského štěstí. Předělat kohokoliv na něco jiného je záhuba a nikdy to nemůže vést k žádnému výsledku. Proto je také nutné zachovat náš český národ a naše české území. Je to naše kolektivní lidské právo. (Mimochodem, to mi přijde fakt legrační, že za kolektivní lidská práva, jejichž zachovávání a ochrana je velmi diskutabilní i pro lidskoprávní odborníky a když, tak se kolektivní lidská práva považují za lidská práva 5. generace, tedy za ta nejsofistikovanější, se tady bere Miloš Zeman…) Takže hlavním strategickým plánem Miloše Zemana je podle mého názoru zachovat český národ a Českou republiku. Protože primárně je Miloš Zeman ekonom, předpokládám, že také bude součástí jeho strategického plánu, abychom při té zachované české identitě neryli držkou zemi, tedy, aby náš stát a jeho občané ekonomicky vzkvétali. Nu a nyní k té taktice. Předpokládám, že Miloš Zeman si vyhodnotil situaci a začal zcela takticky hledat spojence, kteří by nás před nebezpečím převálcování coby národa ochránili. Rozhodl se obrátit se na Rusko a především na Čínu. To Rusko chápu poněkud méně – snad jen jako protiváhu USA, které nejméně od doby prezidentování Billa Clintona těžko mohou být považovány za ochránce našich národních zájmů. Čína je pro mne jednoznačná. Číně jde o byznys, o prachy. Maoismus nám sem určitě dovážet nebude. Nebude nám sem dovážet ŽÁDNOU ideologii, maximálně nás sedře z kůže. Ale z naší české kůže a pod sedřenou českou kůží zůstane české maso. Což je rozdíl oproti všem zemím, ve kterých vládne islám. Muslimským zemím nejde primárně o byznys – na peníze mají ropu – a navíc určitě by ten byznys nedělaly se strategickým prďolou zvaným Česká republika. Islámu jde o DUŠI. Islám chce naši duši – proto jej Miloš Zeman vyhodnotil jako nepřítele číslo jedna a i za cenu ekonomicky nevýhodných smluv – a to je otázka, zda jsou nevýhodné – a za cenu spolupráce s pro nás ne příliš akceptovatelným politickým režimem, který se ovšem nachází v Číně, nikoliv u nás, přičemž v Číně také zůstane, zvolil jako menší zlo a jako strategického partnera Čínu. Asi z toho nikdo úplně nejásáme stejně jako málokdo bezvýhradně jásá nad Milošem Zemanem. Ale při řešení strategické úlohy, jak ochránit naši zemi, se Miloš Zeman dle mého názoru rozhodl správně: zemi chrání před islámem a s pomocí Číny.
Abych se však vrátila k původní otázce. Jsem přesvědčena o tom, že tuto strategii, které je dosahováno pomocí v současné době realizovaných taktických nástrojů, budou chtít občané i v budoucnu zachovat. Co by přivítali navíc, je jistý druh laskavosti a pocitu sounáležitosti. Prezident má lidem dodávat naději, optimismus, má být svou podstatou laskavý člověk a má mít rád lidí. Čímž si u Miloše Zemana opravdu nejsem jistá. Takže pokud by se našel někdo, kdo by si odpustil ty zemanovské bonmoty a místo toho dal pusu školákovi vítajícího jej na nádraží, získal by před Zemanem určitě náskok.
Prezident Zeman své nepřátele nešetří, zejména novináře. Nejnověji použil termín „pitomé domovnice z ČT“ či „prostitutky z MfD“. Zeman čelí nařčení, že znevěrohodňuje seriózní média, která jsou pilířem demokracie. Zejména ČT, která podle některých brání Česko před ruskou propagandou a nenávistí. Ohrožuje prezident demokracii, když podkopává důvěru v média, zejména veřejnoprávní?
No, já se spíš ptám, jestli tady je vůbec co ještě podkopávat. Protože média – a zejména, bohužel, ta veřejnoprávní – mají důvěru obyvatelstva asi takovou, jako měla Haló Sobota tak v říjnu 1989. To se člověk může ptát, jestli „už zase“, nebo „ještě pořád“. Podle mého názoru došlo v médiích ke dvěma posunům: prvním je, že média – s ČT na prvním místě – skutečně ztratila svou úlohu „hlídacího psa demokracie“ a místo toho se stala manipulátorem. Místo pilířem jsou spíše patníkem, na který chčije kdejaký pes, a média se tváří, že to, co je oblévá, nejsou psí exkrementy, ale šampaňské. To je důsledek pocitu všemocnosti médií, kdy páni redaktoři jsou tak opilí svou zdánlivou – a někdy i skutečnou – mocí, že mají dojem, že těmi politiky jsou vlastně oni sami. Novináři rezignovali na svou funkci služebníků demokracie a chtějí se stát – a z velké části se také stali – nevolenými vládci. To je nepřípustné, to je systémově špatně. Novináři sami sebe vnímají jako nadřazené politikům, jako jejich faktičtí vládcové. Podívejte se třeba na ikonu takového novinářského přístupu – redaktora České televize Václava Moravce. Opravdu si myslíte, že si o sobě nemyslí, že má na každého premiéra, prezidenta, poslance – že je takovou zneuznanou multifunkcí? Vždyť on vlastně všechny tyhle své hosty (Jak vlastně je možné, že je politik HOSTEM?) zkouší jak v testu „Chcete být milionářem“, k jehož moderování by se mimochodem velice hodil. To, že by to měl být on, kdo „uvádí“ politika tak, aby byl k pochopení co nejširšímu obecenstvu, to je samozřejmě úplně scestná myšlenka. Novinář by měl být dobrý, moudrý a obětavý služebník. Místo toho to je hloupý a nadutý pán. Druhou změnou v médiích je, že novináři přestali být profesionálové. Staří kozáci dali výpověď nebo byli odejiti, protože majitelé musí šetřit. A kdo by slušnému novináři platil nějakých slušných padesát tisíc, když elévů je na každém rohu kopec a psát může přece každý? Kde je třeba Daniel Kaiser, ptám se? (No dobře, v Echo 24. A to je jako co a s jakým dosahem?) Brilantní Tomáš Němeček, se kterým jsem měla sice osobně řadu sporů, ale ty byly vždy „k věci“, se rozhodl pověsit novinařinu na hřebík a živit se právy. Naposled jsem jej zaznamenala jako právníka Psychiatrické léčebny v Bohnicích, což je flek, který mu z duše závidím. Následkem brutální amaterizace novinářského řemesla dochází dnes k takovým jevům, že pod pojmem „rozhovor“ se dnes myslí přepis diktafonového záznamu. Rozdíl mezi zprávou a komentářem se zcela ztratil, z televizních reportérů se stali štvanci popohánění režiséry jednotlivých vysílání. V České televizi úplně odpadly formáty typu rozhovorů a diskusních pořadů. Kde jsou pořady typu „Sněží“, „Z očí do očí“ apod.? Inu – obávám se, že jedním z důvodů, proč tyto pořady nejsou, je, že novinář – reportér – redaktor by se na ně musel přeukrutně připravit. Nastudovat si materii, na kterou se ptá. A kdo dnes na to dá redaktorovi čas? Nikdo. No a podle toho to taky vypadá: z novin, televize, rozhlasu i z informačních serverů se staly nosiče titulků – nic jiného se nejen neočekává, ale nic jiného se ani nedovolí.
Od nového roku začne fungovat útvar Ministerstva vnitra, který bude odhalovat „ruskou propagandu“. Nebude prý nic cenzurovat, jen napravovat „dezinformace“. Objevují se návrhy, aby se s novináři ruských státních médií jednalo ne jako s novináři, ale jako s příslušníky armády nepřátelské mocnosti. Vynaloží Chovancovo ministerstvo peníze správně? Jsou nevědomí čeští lidé terčem zlé propagandy, která jim má vzít víru v EU, Západ, spojenectví s NATO a demokracii a oblbnout je, aby věřili Putinovi?
Domnívám se, že zřízení dotyčného útvaru je vynikající nápad, a doufám, že útvar bude brzo povýšen na samostatné ministerstvo! Jsem přesvědčena o tom, že tento úřad v ČR již letitě scházel, a je chvályhodné, že ministr Chovanec tuto instituci založí a vybaví ji samostatnou položkou ve státním rozpočtu. Tato instituce tak bude konečně moci navázat na doposud amatérsky provozovanou činnost „Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru“ založenou kdysi Saturninem, a to rozhodně i v realitě, kdy román pana Jirotky byl pouhou záminkou – ve skutečnosti byl literárním předobrazem dnešního již zajisté profesionálního díla pana Chovance. Další hezkou tradicí, na kterou je možno navázat, je „Obrazový opravník obecně oblíbených omylů“ od Ludvíka Součka, který má doposud vysokou čtenost, i v antikvariátech je stále rozebrán, a lze se tudíž nadíti jeho reedice v masovém nákladu, realizovaném právě tímto ministerstvem. Doufám jen, že ministr Chovanec také splní další dlouholetou tužbu českého národa a založí Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Čestným předsedou s titulem „Jevo vysokoprevoschoditelstvo“ by se mohl stát právě Vladimir Putin. To bych viděla jako velmi praktické uspořádání, protože jedním z hlavních cílů nově založené politické strany by mohlo být právě finanční dotování Ministerstva pro uvádění věcí na pravou míru. Rozumějte, co kdyby Ministerstvo něco nepochopilo úplně správně a musely by se jeho opravy opravit? V každém případě zde vidím nutnost rozšíření kontrolních pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu.
Částí veřejnosti otřásl úspěch kapely Ortel v Českém slavíku. Šíří se Českem extremismus? Nebo je to tak, že Ortel je „promítací plátno“, kterým dávají naštvaní Češi najevo, co si myslí o politicích, kteří je špatně chrání před uprchlíky? Propadl se letos český národ do nenávisti k islámu, jak tvrdí např. šéf Britských listů Jan Čulík? Nebo se jen lidé přestali bát politické korektnosti? Co se stalo, že v médiích jsou už mnohem méně slyšet zastánci přijímání uprchlíků?
Co se Ortelu týká, tak to máte se mnou těžký. Já miluju operu a jazz, takže to, co pěje Ortel, jde jaksi mimo mne. Nemohu jej hodnotit ani po stránce muzikální, ani textové, snad jen, že to není Verdi, ani Glenn Miller. Jedno se však může říci zcela jistě: pokud příští rok nenazpívá Karel Gott song, že „islám jsou vrazi/tak jako nazi“ nebo něco obdobného, tak má po… slavíkovi. A abych dala nějaká politická přirovnání: pamatujete, jak se nadávalo na Topolánka? A víte, kolik lidí dnes říká „zlatej Topol“? Tak jestli to tady strana a vláda povedou i nadále tak, jak to vedou, tak aby náhodou naši mattonisti ještě jednou neříkali „zlatej Ortel“…
Během 17. listopadu Petr Pithart po boku se studenty na Albertově tvrdil, že česká společnost je uměle rozdělována, že neexistuje rozdíl mezi „pražskou kavárnou“ a „venkovskou hospodou“. Že tyto rozpory uměle vyvolává Miloš Zeman. Je to správný výklad? A co říci k Pithartovu tvrzení, že Zeman společně s Ruskem se snaží vytrhnout Česko ze Západu? Jak bychom se měli vlastně ve světové politice chovat po zvolení Donalda Trumpa?
Inu, kdyby rozdíl mezi pražskou kavárnou a venkovskou hospodou neexistoval, tak by to měli chlapci z té pražské kavárny docela těžký. S tou jejich agresivitou, kdyby se ta přenesla do těch venkovských hospod, tak už jdou po nich chlapi s půllitrama patřičně upravenýma jednou ranou o dubovou desku stolu. To vám pak zůstane v ruce jen skleněné ucho od kríglu a to je ten nejsprávnější nástroj venkovských lokálů pro vedení demokratických diskusí. Pro ověření mojí teorie doporučuji vypsat grant na nějaký sociologický průzkum, aby se „pražská kavárna“ na to rozdělení a jeho původ šla do těch venkovských hospod (pokud ještě nezavřely následkem EET) zeptat. Doporučuju jen, aby do těch grantů předem zakomponovali náklady na točení piva do plastu, protože jinak by mohlo dojít na ta ucha od půllitrů a následně to mohlo s pražskými kavárníky dopadnout fakt blbě. Jinak Česko se vytrhává tu ze západu, tu z východu už dobře tisíc let a tisíc let rovněž řeší otázku, zda „souhlasí se vstupem“ – a to kohokoliv: Branibory počínaje a americkým radarem konče. Pravidelně názory v české kotlince vykrystalizují tak, že se vstupem – a to kohokoliv – se nesouhlasí; a co se východu či západu týká, tak my sedíme na evropském rozvodí a všichni nám můžete… Pokud by tento zásadní historický přístup Čechů k jejich postavení a vnímání se v dějinách dokázal pan Pithart zvrátit, tak se divím, proč ještě neporučil větru dešti, když předpoklady na to evidentně má.
A jak bychom se měli chovat po zvolení Donalda Trumpa prezidentem? Nevím, co doporučit ohledně světové politiky, avšak co se týká domácí politiky vůči panu Trumpovi, pak vřele doporučuji se na 4. července řádně opít. Pro tento úkon ze systémového hlediska doporučuji Jacka Danielse s medovou příchutí.
Začal advent, blíží se Vánoce. O čem by během svátečního času měli přemýšlet Češi jako národ, ale i vámi vybraní konkrétní představitelé nebo skupiny?
Všichni by měli přemýšlet o tom, o čem se má o Adventu přemýšlet: totiž o naději. Advent je čas, kdy se čeká narození Spasitele. Že by nás (kromě Krista v duchovní rovině) přišel někdo spasit, o tom tedy mám své naprosto zásadní pochybnosti. Spasíme se jen a pouze sami. Zejména tím, že začneme používat rozum, vzkřísíme kritické myšlení a začneme přemýšlet také o tom, jak k tomu znovuzískání naděje přispěje každý jeden z nás. Čímž nemám na mysli lamentace na Facebooku, ba ani v komentech pod články Parlamentních listů. Co se týká současných výkonných politiků, mohli by tu naději podpořit svým okamžitým odchodem a písemným závazkem, že pro příště se budou zabývat pouze pletím mrkve či činností obdobnou, avšak politikou zcela určitě nikoliv. Zejména pan Babiš, řekla bych, má k tomu mrkvopletí vynikající předpoklady. Však aj firmu na to má, čo sa tam sklízí aj čo sa nezaselo!
Takže přeju krásný advent a do Vánoc se určitě ještě uslyšíme...uvidíme... no prostě ještě něco napíšu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
