Začněme vaší televizní show z minulého týdne. Jaký je to pocit, koukat z metru na Jaroslava Foldynu, vyhrožujícího, že „nechá zhasnout“?

Náramně jsem se bavil. Víte, kolaborant Foldyna fakt nepatří mezi nejostřejší tužky v penálu a takového je radost za trest provokovat. Já mu to „nebo nechám zhasnout“ navíc pořádně nerozuměl. On když se nesoustředí, je mu špatně rozumět. Ale mně to bylo jedno. Jarda je ten typ fitkoblba, co je zvyklý argumentovat pěstí tam, kde ví, že vyhraje a nikdo ho nevidí, a výhrůžkami tam, kde pěstí dát nemůže.

I šimpanz dovodí, že začne-li mi vyhrožovat v televizním studiu, na nic se nezmůže a je možné jej týrat. Netýrat Foldynu tím, že mu řeknu ty koště poté, co mi řekl, že ještě jednou řeknu koště, tak se nezná, by byl hřích. Víte, jak to pobavilo diváky? Udělal jsem to schválně, akorát jsem nečekal, že se čapne hned na začátku. Výborné bylo, jak pablb natřikrát nepochodil, tak tasil neuvěřitelné „vyřídíme to potom“.