Kam jsme se od listopadu 1989 dostali? A jak vlastně na den 17. listopadu vzpomínáte?

Večer 17. listopadu 1989 mám úplně vypálenej v paměti. Zrovna jsme se s Karlem Štědrým odněkud vraceli ze zájezdu, když nás v autě najednou doslova probral hlas rozhlasového moderátora, který referoval o dění na Národní třídě. Okamžitě jsem Karlovi řekla, že se tam něco významného děje, a že je tam u toho určitě i moje dcera Pavlína. (Pavlína Wolfová, rozená Pavlína Spálená je česká redaktorka a moderátorka - pozn. red.) A bylo tomu tak. Doma jsem zjistila, že na věšáku chybí můj kabát, a to nasměrovalo moje další uvažování. V mžiku to bylo všechno hektické...Pavlína se nakonec vrátila, i když s natrženým a zničeným kabátem. Dlouhou dobu jsem z ní nemohla nic vymáčknout, až tak po dvou třech hodinách spustila. A já přitom zjistila, že se dostala na Národní třídě do toho největšího chumlu. Napřed prý byla šťastná, že je konečně u něčeho důležitého, ale pak ji přemohl strach. Nakonec se z Národní se svými přáteli dostala až do Mikulandské ulice, a tam se ukryli v jednom z domů...Nikdo z nás tehdy nevěděl, co se z toho všeho nakonec vyvine. Ani já jsem si to nedokázala v tom nejdivočejším snu představit. Oželela jsem kabát, uložila dceru a sama jsem se vydala ještě ten večer do Reduty. Tam se už malovaly "revoluční" transparenty a začal se tam rodit takový ten informační zdroj dění...Určitě už nic dalšího o tom nemusím vyprávět, neboť všichni tu historii známe. Pro mne se tak 17. listopad odehrál jako velikánské drama, ovšem se šťastným koncem.

Když hovoříte o "dobrém konci", není přece jenom ve vašem vědomí něco, co nám 17. listopad vzal?