V úterý se objevil na stáncích nový časopis. Má velmi krátký název, skoro nejkratší na trhu – MY. A v tiráži jste uveden jako jeho šéfredaktor. Co od toho nového titulu máme očekávat?
On je ve skutečnosti ten název spíš jeden z nejdelších. Celý zní: MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska... A pak má ještě nadtitul Zábavný měsíčník o vážných věcech. Řekl bych, že tím je o zaměření řečeno skoro vše. Jde prostě o společenský časopis určený nejširší veřejnosti, v jehož spektru zájmu je celá naše země – a především ti, kdo ji tvořili a tvoří. Převážně tedy „obyčejní“ lidé a jejich neobyčejné příběhy.
V těchto dnech naše politická scéna přímo bouří. Hrátky kolem Andreje Babiše a jeho vlády, Čapí hnízdo a prezidentské volby... Zahajujete rovnou uprostřed dramatického dění. Jak se s tím MY vypořádá?
Ono to všechno zase tak dramatické není. To je spíš pražská mediální optika. Za pár dnů či týdnů všechno překryjí zase jiné takzvaně bouřlivé politické kauzy, pak zase jiné a tak to jde pořád dokola. A uprostřed toho všeho jsme tu my, kteří jsme diváky toho celého často spíše kabaretního než politického představení. Jenže pod tímhle strašně rychle se proměňujícím povrchem je ještě něco daleko podstatnějšího. Takzvaně běžný život. Ve skutečnosti se však právě tam odehrává všechno důležité, krásné i dramatické, vášnivé i racionální. Explicitní politické střety v MY proto nehledejte. Je to spíše klidné útočiště před tou bouří, o níž mluvíte. Abych to ilustroval: Místo nekonečných debat o prezidentské kampani líčí náš blízký spolupracovník Jaroslav Bašta případ doopravdy první předvolební kampaně u nás. Vedl ji obrovsky chytře král Jiřík z Poděbrad – a ty současné se od ní vlastně v mnohém neliší...
Je možné se dnes ve společenském časopise politice úplně vyhnout?
Nejde o to něčemu se vyhýbat. MY je naopak hluboce ukotveno v realitě. V té skutečné. Nikoli v té dnes převážně virtuální, v níž se odehrává naše domácí „velká politika“. Ta je už naprosto vyprázdněná. Jenže vedle toho je tady jedno skutečné téma, které je pro naše historické země a národy v této složité době fatálně důležité: MY. Kdo jsme my, kteří tuhle zemi dnes obývají? A kdo byli ti, kteří nám ji předali? Zajímá nás to ještě vůbec? Chceme ji jako ti před námi udržet a předat dalším? Nebo je nám už úplně jedno, jestli se rozplyne v nějakém beztvarém globálním oceánu, jak to plánují, a už také provádějí evropští federalisté a světoví globalisté? A pokud ne – co s tím máme dělat?
To je samozřejmě klíčové politické téma, které se ovšem zdá neřešitelné. Vy v MY snad máte recept na to? Co s tím? Jak se vnějším i vnitřním snahám o rozbití státu a vymazání národa například prostřednictvím muslimské migrantské invaze ubránit?
Jasně, to je vůbec to nejzákladnější nebezpečí. Všechny ostatní politické hrátky jsou proti tomu nepodstatné. A právě na tomhle příkladu lze docela dobře ukázat, kam míříme. Nemíníme suplovat politiky, nebo si na ně dokonce hrát – tak jako ve většině ostatních tištěných nebo takzvaně veřejnoprávních médiích. Ukazujeme místo toho na mnoha příbězích konkrétní život. Skvělé lidi, kteří jsou pro většinu médií nezajímaví, kteří však to, co je národ, svým životem vytvářejí. Hodnoty, které jsou pro ně v současném bláznivém světě stále ještě podstatné. Rodina, děti, zaměstnání, jídlo, zdraví. A také, jak se tito normální lidé baví, jak v praxi udržují tradice a specifické národní fenomény. Spousta je toho. Radost, radost, radost. Když tohle bude existovat, jsme dobře „vyzbrojeni“. A tomu dáváme prostor. Což pochopitelně znamená znát naši vlastní historii – starší i tu poměrně nedávnou – bez mystifikací a ideologických nesmyslů.
Co si pod tím mám konkrétně představit?
Že nekážeme, ale ukazujeme. Nevedeme polemiky a odborné či politologické diskuse třeba o rodině. Místo toho jedna paní doktorka vypráví svůj napínavý příběh, jak se rozhodovala mezi kariérou a rodinou, úzkým vztahem se svými dětmi. Nebo jak může mladý člověk netradičně bydlet? To zase popisuje mladá dáma, která se rozhodla žít v moderní maringotce. Co jí k tomu vedlo, co je to vlastně za zvláštní fenomén? Fenoménem je také hospoda a pivo, zvláště v českých zemích. Jdeme po jednotlivých regionech a krajích – v prvním čísle jsme na jižní Moravě a na Slovácku, v dalším se vydáváme za lidmi ze severu Čech. O tom všem a spoustě dalších věcí ale především mluvíme v klidu a pohodě.
Takže idylka?
Jak se to vezme. Ona i rvačka může být takříkajíc v klidu a pohodě. Jednu takovou zachytil ve svém asi nejslavnějším obraze Josef Lada. A náš kamarád, skoro bych řekl jeden z kmotrů či dobrých sudiček MY, Jarek Nohavica k tomu pro nás napsal úchvatnou „výkladovou“ píseň. Ostatně sám ji také pro naše čtenáře namluvil, můžete si ji tady poslechnout. Jarek bude procházet celým ročníkem se svou „galerií“ – tedy svými neopakovatelnými originálními texty na slavné obrazy našich malířů. Ono je to všechno docela dost politikum – ale ne ta nesmyslně uřvaná explicitní politika. To chceme odlišit. Ukazujeme, že prostě jsme tady, že toho spoustu umíme, že jsme suverénní národy. My. Je to málo?
Psali jsme:
Kam až to MY sahá? Myslím tím třeba na Slovensko, které máte v podtitulu...
Slovensko je pro nás velmi důležité. Nemyslím tím, že bychom horovali pro „čechoslovakismus“, který logicky a nutně skončil úspěšným vytvořením dvou samostatných států. Máme o tom skvělý článek Jana Čarnogurského, který o tom říká cosi vskutku pozoruhodného. Vycházíme ale z toho, že jsme spolu prožili významný kus společných dějin, které nelze škrtnout. A že se vytvořil zcela unikátní vztah mezi našimi národy, který skoro nikde nemá obdobu. A že tento vztah trvá i po rozdělení – nebo spíš právě díky tomu, že proběhlo tak kultivovaně a přátelsky. Jsme schopni se vzájemně stále inspirovat. V tomto smyslu jsme všichni stále MY. Anebo ne? Chceme se toho postupně dobrat.
Za Slovenskem vidím tři tečky. Čili to vede ještě někam dál?
Bystrý zrak. Opravdu to tak je. Ty tři tečky jsou nejméně tři kontinenty, kde žijí naši ve své domovině zapomínaní krajané. Je jich na dva milióny – a to mluvíme jen o těch, kteří se aktivně ke své vlasti hlásí a spoustu užitečného pro ni dělají. Míříme i k nim a věříme, že si nás mnozí oblíbí jako jedno z pojítek se starou vlastí. A že se také my doma o nich v MY více dozvíme. V tomhle jsme totiž také vysloveně výjimeční – ale spíše v tom opačném slova smyslu: Jsme jedním z mála národů, jejichž široká veřejnost o svých krajanech téměř nic neví, ač jsou rozeseti po celém světě. Od západní, východní a jižní Evropy přes oba americké kontinenty a Austrálii, až k Asii. Někteří tam zůstávají a šíří povědomí o naší jen středně velké zemi. Jiní se vracejí a přinášejí s sebou svůj obrovský kapitál zkušeností. Ale i peněz. Tuší třeba někdo, že každoročně krajané pošlou domů víc než padesát miliard korun? V „Myčku“ se z mnohými zajímavými osudy těchto lidí potkáte. Jinde prakticky ne. A přitom i oni jsou „my“. Při stoletém výročí republiky nebude od věci si to uvědomit trochu více než dosud.
Tím jste mi připomněl, že vlastně zahajujete svůj měsíčník v prvním měsíci roku, kdy si připomínáme vznik našeho novodobého stoletého státu. Takže předpokládám, že i to je pro vás téma...
Přesněji v prvním měsíci roku, v němž si připomínáme sto roků republiky. Náš stát má už tisíc let. I na to někdy zapomínáme. A zapomínáme vůbec. Dokonce i na nedávné dějiny, které mnozí ještě pamatujeme. Necháváme si vnutit, že v minulém režimu bylo všechno špatně, což je nesmysl. Také to se pokusíme trochu „poopravit“. Miroslav Polreich, bývalý významný důstojník zpravodajské služby, třeba vypráví, jak naše rozvědka uměla zasáhnout do významných světových událostí. Skvělý investigativní novinář Standa Motl zase sleduje velmi pečlivě utajenou kauzu dokonale připraveného atentátu na Masaryka. Olin Jurman líčí zapomenutý případ Zdeňka Tomana, kterému se záhadně podařilo uprchnout z věznice Státní bezpečnosti, protože jeho vztahy s Janem Masarykem, ale třeba i Klementem Gottwaldem, byly mírně řečeno nadstandardní. Ostatně vzniká o tom také film, v němž ovšem některé skutečnosti budou dost možná jinak, než jak je přinášíme my v MY.
To už tedy na idylku moc nevypadá...
Naše nedávné i vzdálenějším dějiny určitě mnohdy žádnou idylkou nebyly. Jde spíše o to, jak jsou dnes interpretovány a mnohdy zkreslovány. Právě to nás na nich zajímá. Ale hlavně o nich budeme mluvit klidně – a snad i zábavně. Ostatně říkáme si Zábavný měsíčník o vážných věcech. Kdyby Country rádio už dávno nevymyslelo geniální slogan „klidné rádio do neklidné doby“, určitě bychom ho teď vymysleli MY pro náš časopis. To neříkám náhodou. Tramping a všechno kolem něj je zcela specifický fenomén, jemuž se také věnujeme a soustavně věnovat budeme. Je toho na osmdesáti stránkách prostě hodně.
No jsem na vás hodně zvědav. Pochopil jsem, že od dob, kdy jste založil a vedl Reflex, vstupujete vlastně poprvé znovu jako šéfredaktor do světa tištěných médií. Webovou stránku MY ale asi také má, to dnes už jinak nejde...
Samozřejmě. A máme i facebookovou stránku. A je úžasné, že už po pár hodinách existence se nám na casopismy.cz přihlašují desítky předplatitelů. To nám totiž pomůže vůbec nejvíc. Protože MY nepatří žádnému vydavatelskému gigantu, ale vydává ho nově založená, na „velkých hráčích“ nezávislá, společnost Česká citadela. Podobně, jako když jsem po převratu vymyslel a vedl Reflex, který zmiňujete. Tvoří se kolem nás podobná, i když úplně jiná skupina skvělých spolupracovníků a autorů. I doba je přece úplně jiná – i když v něčem vlastně hodně podobná. Proto také úzce spolupracujeme s novým spolkem a nadačním fondem Má vlast. Zvu každého, kdo se na tom všem chce podílet, aby se nám ozval. Nejdůležitější však bude, stane-li se spokojeným čtenářem vznikající rodiny MY.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
