Od páté hodiny večerní 17. listopadu drží před sídlem vlády hladovku bývalý disident a politický vězeň Jiří Gruntorád. Požaduje, aby odstoupil nebo byl odvolán ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka, protože v minulosti odmítl řešit zjevnou nespravedlnost, když písničkáři Charliemu Soukupovi nebylo přiznáno dorovnání důchodu podle zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu (zákon č. 262/2011 Sb.). Co si o důvodech pro hladovku myslíte?
Probíhající rehabilitace tzv. disidentů a podobně jsou živou vodou pro rehabilitaci všech, kteří se motali kolem Charty, undergroundu, a tak dále. Společenský zájem o tyto lidi prakticky vymizel, mladí o nich prakticky nic nevědí a myslím, že ani nemají zájem něco vědět. Že existují, asi ani většina z nás starších před rokem 1989 nevěděla. A když, tak pouze z útržkovitých zpráv, například o údajně rockové kapele Plastic People a jejích některých písňových textech, o kterých, když jsem je četl, jsem byl přesvědčen, že vznikly na nějakém střeženém oddělení ústavu v Bohnicích.
Líbily se vám letošní oslavy 17. listopadu?Anketa
Možná že jsem se s Jiřím Gruntorádem v Laterně potkal, nevím, nic mi to jméno neříká. Ale pokud se k takové nátlakové akci připojí John Bok, celoživotní revolucionář, pak už to pro mne nabírá jasnější kontury. Spíše bych se zamyslel nad načasováním toho hladovění a proč ta forma a proč zrovna Karel Soukup, což asi nebyla šťastná volba. Že si za místo hladovění zvolil sídlo vlády, to není nic originálního, spíše běžná rekvizita. Naše společenské klima je vyostřené, prezidentem se stal politicky silně problémový člověk, který byl zvolen jen proto, aby nebyl zvolen jiný problémový kandidát. To, že hlasy mu dali i ti, co celý život nebo jeho aktivní část věnovali boji proti zvrácené ideologii totality, kterou i jimi zvolený prezident po dlouhý čas pomáhal budovat či udržovat a představoval, to už je jak z povídek z Kocourkova.
Nejsem volič pětidemolice a Jurečku považuji za špatného ministra a neštěstím pro sociální politiku státu, ale tuhle situaci mu nepřeju. Ale na druhou stranu se mu naskytla příležitost svou pošramocenou reputaci vylepšit. Navíc ten příběh Karla Soukupa k tomu přímo vybízí. Jak čtu internetové zprávy, zařadil Jurečka zpátečku. Typický „flanďák“.
Ale ať už považujete Jurečku za sebehoršího ministra, co byste mu jako první polistopadový šéf stejného resortu poradil?
Především bych přestal žmoulat ruce na břiše jako kostelník Mikuláš ze Zvonokos, když ho Ferda Čupr nakopl do koulí, a hlasitě a k veřejnosti bych ne žbrblal, ale silným hlasem řekl, že respektuji právo pana Gruntoráda vynucovat si nestandardním řešením nápravu údajné křivdy spáchané na panu Soukupovi, ale že mám ústavní odpovědnost a jsem povinen dodržovat zákon. I když tady by hrál Jurečka velkou komedii, ale to by nebyl pro něho asi problém, protože především on porušil zákon, když souhlasil s ožebračením důchodců úpravou valorizačního mechanismu, která nemá oporu v zákoně.
Ing. Marian Jurečka
Důchod je odložená spotřeba a jeho tvorba a výše má svoje pravidla, daná zákonem, tedy pokud nám vyhovuje ho dodržovat. Pan Soukup byl v roce 1982 ve svých 31 letech přinucen odejít do ciziny, kromě prvních šesti let ve Francii žil už pak stále v Austrálii. V té době tedy byl v plné síle a životním elánu. I když lze najít na webech, že v Austrálii žil životem poustevníka, pak to bylo jeho rozhodnutí, které rozhodně nebudu kompenzovat. Ano, je mnoho lidí, kteří byli totalitním režimem postiženi, někteří už i zemřeli, ale vždy se dá nalézt, jak to zhojit. Ale nikdy ne diktátem. A tady o nic jiného, než o diktát nejde. V tomto případě soudy rozhodují, nebo rozhodly. Pak už zbývá pro mne jako ministra, abych dohlédl, že důchod bude ponechán, nebo upraven v souladu s rozhodnutím soudu.
Setkal jste se během svého působení v čele ministerstva s něčím takovým?
Já jsem něco podobného zažil. V roce 1990 bylo společenskou objednávkou odebrání důchodů prominentním představitelům předlistopadového režimu. To nebyl problém, byly to důchody přiznané mimo systém, tedy všechny bez rozdílu. Ten problém nastal s tím „bez rozdílu“, a tak jsem odebral mimořádně přiznaný důchod Emilovi Zátopkovi a také mimo jiné profesoru Švejcarovi. Korunu tomu dal Havel, který v době, kdy se odebíraly důchody přiznané mimo systém, mi poslal na kusu papíru text, který byl spíše hádankou než žádostí, protože z textu nebylo zřejmé ani o jakou zpěvačku se jedná:
Tehdy nebylo zvykem Václavu Havlovi v čemkoli nevyhovět. Jak jste na jeho vzkaz reagoval?
Hned jsem mu volal a řekl ne. To není řešení, ale pojďme na to jinak. Co takhle prezidentský dar, to můžeš udělat, ale ne tak, aby to záleželo na tvém rozhodnutí, ale aby to prošlo politickým spektrem Sněmovny. Jména, na kterých se Sněmovna shodne, budou mít další příjem, ale zásadně mimo důchodový systém. Forma a detaily toho příjmu jsou už jen organizační věci, a nakonec to můžeme prohnat tripartitou a stane se to nenapadnutelné. Připravil jsem návrh zákona o prezidentském daru, bohužel, bylo to v roce 1992 těsně před volbami, v nichž voliči rozhodli jinak, než byly naše záměry.
To, co se odehrává dnes, je prakticky o tomtéž. Je zde snaha zvýhodnit konkrétní skupinu občanů oproti celku a je problém, jak to zdůvodnit. U toho pana Soukupa, tam bych se nebál rozhodnout, a to tvrdě. Přece těch 37 let v Austrálii, byť údajně žil životem poustevníka, nežebral, a protože po roce 1992 zejména ODS razila, že každý jsme strůjcem svého života, tedy pak bych to doporučil uplatnit i v tomto případě. Chtěli jsme tržní ekonomiku, tak ji máme, ale musíme ji vzít i s tím, že nezná výjimky.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
mravní bahno
