Je podle vás Česko v lepším stavu než v roce 2017? Pokud není, může za to covid, nebo jiné faktory?

Tato otázka zahrnuje dva aspekty, krátkodobý a dlouhodobý. Z krátkodobého hlediska je pochopitelně patrné, že země prošla ekonomickým útlumem spojeným s pandemií covidu, která postihla především sektor služeb a odvětví vázaná na turistický ruch. Navíc je Česká republika exportní zemí s relativně malým vnitřním trhem, která je závislá na plynulosti zahraničního obchodu a chodu globální ekonomiky. Dopad byl proto dosti dramatický, i když nejrůznější apokalyptické vize o zhrouceném a zbídačeném státě zadluženém na mnoho generací či o nástupu „covidové totality“ vypovídají více o roznícené mysli svých autorů než o reálném stavu. Zažili jsme již horší historické zkoušky.

Učinili jsme historickou zkušenost globální pandemie, na kterou byli lidé v minulosti zvyklí a s níž se museli vždy vyrovnat. Nebyla to pouze španělská chřipka na sklonku první světové války nebo epidemie cholery počátkem třicátých let devatenáctého století, kdy byly pařížské márnice tak přeplněny, že těla zemřelých byla masově pokládána na mosty přes Seinu, ale rovněž nepříliš známá epizoda z roku 1894. Tehdy se z čínských měst Kantonu a Hongkongu rozšířily prakticky do všech velkých světových přístavů zárodky dýmějového moru, který v polovině čtrnáctého století zahubil třetinu obyvatel Evropy. Hrozilo, že nastane globální katastrofa apokalyptických rozměrů. Díky karanténním opatřením a Pasteurovým a Kochovým žákům mezi lékaři se podařilo pohromě včas zabránit, ale i tak v Bombaji a okolí zemřelo šest milionů lidí, a dodnes v Kalifornii, Jižní Africe nebo Argentině přenášejí místní hlodavci bakterii Yersinia pestis.