V době, kdy si připomínáme výročí odchodu sovětských vojsk z bývalého Československa, přirovnal prezident Miloš Zeman Evropskou unii k Sovětskému svazu. Uvedl, že vidí jisté podobnosti mezi pojmem omezené suverenity, což byla součást doktríny Leonida Brežněva, a pojmem sdílené suverenity, kterou prosazuje Evropská unie. Je to podle vás srovnatelné?
Ve své podstatě je to bohužel srovnatelné. A slovo bohužel říkám několikrát, protože je to pro mne nemilé překvapení, před osmadvaceti lety jsem snil o tom, že když se zbavíme východního bloku, budeme svobodní. Neuměl jsem si představit, že Evropská unie se za těch osmadvacet let promění v blok, který bohužel nese znaky toho bývalého východního, to znamená má ambici nám říkat, co máme dělat a co nemáme dělat. Naprosto evidentně nám dává najevo, že oni vědí lépe, co je pro nás dobře.
Jak si to vysvětlujete? Je to tím, že většina západoevropských zemí nemá naši historickou zkušenost, kam takové praktiky vedou, a naše zkušenost není pro ně dostatečně varující?
Věříte Andreji Babišovi, že chce zlepšit poměry v České republice?Anketa
Chtělo by to vědeckou analýzu. Napadají mne dva důvody. Jedním z nich je přirozená touha všech mocných být ještě mocnější. A není na tom vlastně nic nového, vždycky se mocní nějakého impéria snaží posouvat svoji moc čím dál víc a zároveň vždycky trpěli pocitem, že vědí nejlépe, co ti řízení potřebují. V každém impériu to tak probíhalo a probíhá. A druhý důvod je, že Evropská unie se zesocializovala. Takže vlastně myšlenky a principy, které šíří Evropská unie, nejsou zas až tak daleko od socialismu východního bloku. Poslední roky vlády sociálních demokratů a ANO jsou naprosto jasným potvrzením toho, co se odehrává v celé Evropě. Oni se vyznačují tím, že souhlasí s kroky Evropské unie. Tady bych rovnou dodal, nenechme se zmást prohlášeními vůdce ANO Andreje Babiše, protože jeho prohlášení jsou v naprostém rozporu s tím, co dělají hnutí ANO a jeho lidé v Bruselu. Je naprosto bohužel běžné, že jak sociální demokracie, tak i ANO vítají nadvládu Bruselu nad Prahou a neustále se snaží posunout rozsah té nadvlády.
To znamená, že vítají další a další kroky, které zbavují Českou republiku autonomního rozhodování a nechávají za nás rozhodovat jiné, to znamená bruselské mocné. Socialismus v Čechách a socialismus v Evropě za těch osmadvacet let nesmírně pokročil a ani nemá cenu vyjmenovávat všechny ty socialistické „vymoženosti“, které nám postupně tato vláda během svého funkčního období naordinovala. Je to všechno ve znamení přesunu kompetencí směrem ke státu, je to vyjadřování naprosté nedůvěry vůči občanovi, rodině, živnostníkovi. A to všechno v duchu hesla Stát nade vše, nebo chcete-li Impérium nade vše, a to je heslo socialistického východního bloku.
Mírnější kritici Evropské unie doufali, že po Brexitu přistoupí Evropská unie ke změně postoje vůči členským zemím, které mají výhrady k některým jejím krokům, například k vlně migrace, ale zdá se, že francouzské volby a nástup Macrona tyto naděje definitivně pohřbily. Teď to vypadá, že Evropská unie bere Brexit jako nějakou anomálii, která se nebude opakovat, a znovu stupňuje tlak na země, které nejsou „poslušné“. Myslíte si, že navzdory Brexitu i výhradám zemí Visegrádu bude docházet k další integraci unie?
Já bych neřekl k integraci, raději bych to nazýval centralizací a zbavování členských zemí kompetencí, aby tomu normální lidi rozuměli, protože integrace je neutrální pojem, který nepopisuje tu věc přesně. Když se odehrál Brexit, patřil jsem k těm, kteří říkali, že nesdílím nadšení těch, kteří si myslí, že Brexit bude znamenat zmoudření Bruselu, že utahováním centralismu cesta nevede, že se z Brexitu poučí a naopak pochopí, že je třeba to uvolňovat. Stalo se to, čeho jsem se obával, že reakcí na Brexit je ještě větší centralizace, dávání najevo, že jedině Brusel je ten správný a že mu máme dát ještě víc kompetencí. Prostě proto, že země jako je Česko, Maďarsko nebo Polsko jsou nesvéprávné rozhodovat o svém osudu, a kdyby je nezachraňoval Brusel, tak se řítí do záhuby. A tohle si v Moskvě před lety mysleli taky.
I u nás jsou rozporuplné názory na naši budoucnost v Evropské unii. Na jedné straně se ozývají hlasy, například od bývalého a současného prezidenta, které volají po referendu o našem setrvání v Evropské unii, na druhé straně se objevují názory, že bychom se neměli ocitnout na vedlejší koleji v EU, proto bychom měli vstoupit do eurozóny, jinak nebudeme mít na rozhodování v unii žádný vliv. A řada ekonomů varuje, že vzhledem k naší hospodářské provázanosti s Evropskou unií, kam směřuje osmdesát procent našeho vývozu, bychom se po našem případném vystoupení z unie stali zcela bezvýznamnými. Co tomu jako bývalý významný politik a zároveň ekonom říkáte?
My přece už bezvýznamnými jsme, jenom si to nějak nechceme přiznat. Už dnes jsme v situaci, kdy – když se nám něco nelíbí – se můžeme s Evropskou unií soudit. Teď mám na mysli žalobu, kterou podává Česká republika kvůli zákazu zbraní. Tato vláda, tvořená lidmi, kteří nám tvrdili před nedávnou dobou, že se nemůže stát, že nás podle Lisabonské smlouvy někdo přehlasuje, teď byla přehlasována. Nedá se nic jiného dělat než podat žalobu, ta má ale slabou naději na úspěch. Teď máme hmatatelný důkaz, že jsme bezvýznamní, že si s námi Brusel může dělat, co chce, a my můžeme jen podávat žaloby. Když už jsme bezvýznamní, je otázka, jestli to máme ještě prohlubovat, jestli těch kompetencí máme přidávat do Bruselu víc.
Proč si myslíte, že by to za takové situace čeští politici dělali, že by předali ještě další kompetence do Bruselu?
Protože to musíme nazývat pravými jmény: v Čechách jsou politici, kteří vědí, že budeme-li mít svobodné volby pouze na českém území, oni se nikdy nedostanou k moci, zatímco když předají kompetence svým kamarádům do Bruselu, kteří velmi pravděpodobně v rámci celé Evropské unie vyhrají volby, protože je vyhrávají, tak budou spolu s nimi vládnout. Takže tahle snaha není z jejich strany žádná naivita nebo hloupost, to je chytrost. To, že u nás takové politické strany, které se snaží předat moc do Bruselu, mají tak velkou podporu, mne překvapuje. Netušil jsem, že je u nás tolik lidí, kteří si myslí, že o nás lépe rozhodnou v Bruselu než v Praze. Je to tak asi proto, že ty hmatatelné důkazy přicházejí pomalu.
Psali jsme:
Takže ani v dohledné době nemáme vstupovat do eurozóny? Nebylo by pro nás přijetí eura výhodné?
Přijetí eura je pro českého občana v tuto chvíli ekonomická sebevražda. Nedávno jsem poslouchal paní eurokomisařku Věru Jourovou, že pro ni, která často cestuje, a já dodávám - dostává plat v eurech, by to bylo usnadnění situace, kdyby se v České republice platilo eurem. O tom není pochyb. Ale správná otázka je, kolik takových lidí jako ona v České republice je. Pro naprostou většinu občanů, podle mne více než devadesát procent lidí, by přijetí eura znamenalo ztrátu životní úrovně.
Je otázka, co bude, pokud ve volbách výrazně zvítězí hnutí ANO, jak napovídají současné volební preference, podle kterých Andrej Babiš míří k volebnímu trumfu. A protože se očekává, že řada hlasů propadne a získají je nejúspěšnější strany ve volbách, může se stát, že bude vládnout ve spojení s komunisty nebo nějakou jinou malou stranou, třeba Okamurovci, které nebudou mít žádný vliv, nebo dokonce sám. Obáváte se, že znovu směřujeme k vládě jedné strany?
Probíhá monopolizace nejen v ekonomice, to znamená, že čím dál větší moc mají obrovské koncerny. Je veden naprosto systematický útok na likvidaci živnostníků, to znamená střední třídu. V podstatě, když se nad tím zamyslíte, to jsou stejné cíle, jako měli komunisté: aby o všem rozhodovala co nejmenší skupina lidí, aby všichni ostatní byli v roli zaměstnanců, nebo alespoň v roli těch, kteří se musí bát a budou zticha. Je to proces, který teď směřuje proti tomu, o co šlo v roce 1989. Po roce 1989 jsme pod vedením těch „strašných Klausů a Havlů“ směrovali od centrální moci směrem k živnostníkům, k rodinám, oslabovala se role státu. Teď se děje pravý opak, to je evidentní, a většina obyvatel to vítá, což je překvapivé zjištění. Docela bych řekl, že to je poučné, protože si myslím, že leckdo teď pochopí, jak je možné, že v roce 1946 vyhráli komunisti a sociální demokrati a zavedli nám centrální řízení. Ukazuje se, že je to možné, že lidé takoví jsou a že si to přejí. A já bych k tomu řekl: tak jo, tak si to užijte, možná to bude trvat deset let, možná dvacet, uvidíme.
Není ještě nepochopitelnější, pokud tak budou volit lidé dnes, protože v šestačtyřicátém roce - po strašné světové válce s mnoha miliony obětí – byli lidé ochotni uvěřit utopické komunistické ideji a navíc neměli tu strašnou zkušenost s komunismem, jakou dnes máme?
Tehdy to vycházelo z bídy a utrpení druhé světové války a období po ní, teď to vypadá, že to spíš vychází z blahobytu, který přišel po roce 1989 a který se neustále zvyšuje. Ano, je to překvapivé. Ale je stále méně lidí, kteří si pamatují období druhé světové války a po ní. Mnozí pamětníci už umřeli, nejsou a nevolí, byli nahrazeni množstvím mladých, kteří v naprosté většině nemají tušení o té době, nemají žádné poučení.
Není to chyba naší generace, která dostatečně nepřipomínala nedávnou historii, jako kdyby na to chtěla zapomenout? Máme výročí odchodu sovětských vojsk z Československa, ale žádný z významných politiků to nezmínil. Není tedy naše vina, že mladí, kteří tu dobu neprožili, si dnes svobody a demokracie neváží, berou ji jako samozřejmost?
Určitě je to jeden z faktorů. Nepochybně by se to dalo dělat lépe. Ale vzpomínám si, že když jsem byl malý, babička mě odvedla k plotně, vzala moji ruku, plácla ji na plotnu a řekla, že je to horké. Osobní zkušenost je to, co si pamatujeme, jakékoli teorie a vyprávění to nemohou nahradit. To znamená, že když chybí ta zkušenost, nedá se s tím v podstatě nic jiného dělat, než to prožít. Kdo si myslí, že to je dobře, tak to prožije. Bohužel to s těmi, co si to myslí, prožijeme i my, kteří si to nemyslíme. Ale minulost nám také ukázala, co máme dělat.
Psali jsme:
Takže myslíte, že se tomu déja vu nevyhneme, když vidíme průzkumy veřejného mínění, v nichž vede ANO a KSČM?
Já bych na prvém místě řekl, že co se hnutí ANO týče, vůbec netuším, co se stane, když bude mít ANO po volbách většinu. Jedno je jasné – bude dál nahrávat státní kšefty mateřské firmě, to se určitě bude dít v míře ještě větší. Ale je těžké říci, jestli budou dál směřovat k centralizaci, jestli budou dál likvidovat živnostníky. Když se totiž podíváte na chování ANO od minulých voleb do dneška, zjistíte, že mezi tím, co říkali a co dělali, není žádná souvislost. Takže klidně po volbách mohou dělat úplně něco jiného, než si myslíme. A může to být směrem jak negativním, tak pozitivním. Ono předvídat, co bude, vůbec nejde. Takže se nepokouším analyzovat, co nás čeká, protože to je nepředpověditelné.
Hnutí ANO je na politické scéně atypické tím, že nejprve odvedlo voliče od pravicových stran, především ODS, teď zase luxuje hlasy nalevo, zejména od sociální demokracie. Myslíte si, že ČSSD následuje osud ODS, že padne – lidově řečeno - „na hubu“, jak se v minulosti stalo ODS?
Oni už v té situaci jsou. Už padli. Jestli se jejich pád odehraje do prostoru deseti, dvanácti procent, nebo pod deset, je úplně nepodstatné. Dominantní levicová strana se stala malou levicovou politickou stranou. Je třeba říci, že vedení, které přišlo po Zemanovi, mu z hlediska vedení strany nesahalo ani po kotníky. Můžeme mít Zemana rádi nebo neradi, ale jedno je neoddiskutovatelný fakt, on udělal z malé levicové strany tu velkou, dominantní stranu a Špidlové a Sobotkové to zase vrátili k té marginální. To jsou prokazatelná fakta.
Ještě mezi tím byl v čele ČSSD Jiří Paroubek, který také vytáhl sociální demokraty po pádu se Stanislavem Grossem z propadu, a s 22 procenty volby v roce 2010 dokonce vyhrál. Nebylo to však tolik, kolik při masivní reklamní kampani - přes sto milionů korun, podle odhadů mnohem víc - čekal, proto po nich rezignoval.
Paroubek prokazatelně udělal pozitivní vlnku na vývoji sociální demokracie. Dokázal vrátit sociální demokracii k větší moci, nikdy jsem nepochopil, proč po těch patových volbách, jen proto, že vyhrál méně, než aby mohl sestavit vládu, rezignoval. To je jedna z těch nepochopitelných věcí, které se staly na politické scéně, ale dneska už to nikoho nezajímá. Čistě teoreticky jsem nikdy nechápal, proč to udělal, když zastavil propad sociální demokracie, vrátil sociální demokracii k větší moci, kdy to vypadalo, že strana bude dál sílit, ale on pak odešel. Ale Paroubek byl ten, kdo obrátil trend z úpadku na posilování sociální demokracie.
Jak vnímáte snahy Jiřího Paroubka o návrat do sociální demokracie i to, že sociální demokracie o návrat bývalého předsedy nestojí?
Diagnóza toho, co se odehrává v sociální demokracii, s tím, co se odehrávalo v ODS, je stejná. Já jsem se už před deseti lety odvážil říkat, že v ODS to bylo vítězství hvězdné pěchoty. A myslím, že to samé se stalo v sociální demokracii. Hvězdná pěchota, která dnes sociální demokracii řídí, samozřejmě nepřipustí, aby někdo, kdo umí zpívat, se do soutěže vrátil. Ukázalo by se, že oni zpívat neumí. Hvězdná pěchota zpívat neumí a přitom vládne. V tom se chová tehdejší ODS a sociální demokracie identicky.
Co se s tímto politickým vývojem dá dělat? Je možné ho nějak zvrátit?
Považuji za naprosto kardinální, aby se na české politické scéně našlo v řadách politiků dost těch, kteří dříve nebo později pochopí, že to, co dneska prožíváme, začalo s pojmem, který se jmenuje subvence a dotace. Protože jakmile stát začal rozdělovat desítky miliard korun někomu a někomu ne, tak začala bitva o to být u toho. To znamená být těmi, v čích rukách ty desítky miliard skončí. A tragédie tohoto vývoje je, že naprostá většina lidí ve společnosti, kterým to objektivně škodí, nejenže na peníze nedosáhnou, ale platí to v naději, že by mohli také něco dostat. A to ničí nejen nás, ale celou Evropskou unii. Většina občanů Evropské unie a České republiky to vítá, protože se těší, že naprší i na jejich zahrádku. A vůbec nechápou, že na jejich zahrádku nikdy nenaprší, že budou jen platit, platit a platit a že ten blahodárný déšť směřuje na své latifundie hrstka vyvolených. To je podstata dnešních politických problémů a bude-li to chtít někdo napravit, bude muset udělat jednoduchou věc – subvence a dotace do soukromých rukou, nemluvím o subvencích na vodovod v obcích, to je něco jiného, ale do rukou fyzických osob nebo obrovských korporací, zrušit. A až budou-li zrušeny, může se začít napravovat. Doufám, že ten den přijde, a pokud nepřijde, poměrně přesně vím, čím to končí. Stačí se podívat do historie, na podobné příznaky už zemřelo leckteré impérium.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Libuše Frantová
