Pokud si někdo myslel, že je to jenom Trumpova rétorika... Bezpečnostní expert odhaluje, co se teď může rozpoutat kolem Číny

21. 1. 2017 19:58

ROZHOVOR Že jsou Trumpovy výroky směrem k Pekingu jen rétorikou? Tenhle náhled bychom měli po jeho telefonátu s prezidentkou Tchaj-wanu, a po avizování jména Peter Navarro v čele nového orgánu pro průmyslovou a obchodní politiku, nejspíš pustit z hlavy. „Navarrovo jmenování je důkaz, že Trump myslí tohle téma smrtelně vážně. Myslím, že je naprosto odhodlaný jít do obchodní války s Čínou a bude chtít energicky vzdorovat i jejím nárokům v Jihočínském moři. A to, jak na Trumpovy výroky reagují oficiální čínská média, dokazuje, že čínské vedení začíná chápat, že legrace skončila, a že je z toho zděšené,“ říká bezpečnostní expert Lukáš Visingr.

Pokud si někdo myslel, že je to jenom Trumpova rétorika... Bezpečnostní expert odhaluje, co se teď může rozpoutat kolem Číny
Foto: donaldjtrump.com
Popisek: Donald Trump
reklama

V rozhovoru pro zahraniční deníky označil Trump NATO za „zastaralé“.  A to i proto, že Severoatlantická aliance se prý nestarala o terorismus. Na toto téma se objevila řada komentářů. Co si o tom myslíte vy?

Záleží na tom, jak budeme chápat slovo „zastaralé“. Coby organizace, jež zakotvuje vojenské partnerství USA a Evropy, určitě NATO pořád smysl má, přinejmenším symbolický. Jiná věc ovšem je, jaký je smysl faktický. Když po skončení studené války zmizel Sovětský svaz, proti němuž NATO původně vzniklo, hledala Aliance důvod své existence. Zdálo se, že jej nalezla v různých expedičních humanitárních či protiteroristických operacích, jenže to je asi poněkud málo. Teď se opět mluví o „návratu ke kořenům“, tedy k teritoriální obraně, ale bojím se, aby z toho zase nebyl opačný extrém, tedy aby Aliance nezačala pozbývat expediční kapacity.

Co se týče terorismu, ten podcenili takřka všichni, což ovšem platí i o dalších dnešních hrozbách, jako je masová imigrace. Někdo říká, že tohle není starost NATO. Ale já se pak ptám, co tedy starostí NATO vůbec je? Já říkám, že nemá smysl hledat jednu konkrétní hrozbu nebo poslání a zaměřovat se výlučně na to. Podle mě by se tak Aliance měla transformovat na komplexní a hlavně maximálně pružnou bezpečnostní organizaci, která bude schopna zvládat jakýkoli druh hrozby či konfliktu, od rozsáhlé konvenční války přes kybernetický boj až po ty operace proti teroristům. A na to jsou logicky potřeba tři věci. Peníze, peníze a peníze! Většina států NATO však své závazky neplní a Trump na to dlouhodobě upozorňuje.

Američané by se bez Aliance asi obešli, ale Evropa těžko. Takže by se podle toho měla chovat, ne si stěžovat. Trump prostě jen žádá, aby všichni dodržovali své závazky. Někteří evropští politici ho za to kritizují, jenže to nevypovídá ani tak moc o Trumpovi jako spíš o nich.

Jako zásadní znějí i další Trumpova slova, když hovořil o možném zrušení protiruských sankcí výměnou za dohodu o snížení počtu jaderných zbraní. Rusové jsou zatím zdrženliví. Je to dobrý obchod, nebo ne?

Myslím, že na to se takhle obecně odpovědět nedá, záleželo by na konkrétních parametrech té dohody. Nikdy jsem nebyl fandou tohoto druhu sankcí, protože ty nakonec poškodí obě strany a vždycky se najde někdo „třetí“, kdo se směje. Tím samozřejmě neříkám, že bych všechny ty sankce okamžitě zrušil, ale mělo by se to stát předmětem seriózního a racionálního jednání, ne emotivních výstřelků, jaké nám nedávno předvedl Obama.

Existuje dlouhá řada témat, o nichž by USA a Rusko mohly a měly jednat a na kterých by se měl nalézt alespoň jakýsi konsensus. Předpokládám, že Trump bude chtít předložit Putinovi nějakou komplexnější dohodu, která se bude dotýkat většího počtu témat. Optimální by bylo nějaké rozdělení sfér vlivu, podle něhož by území bývalého Sovětského svazu (s výjimkou Pobaltí) připadlo Moskvě, kdežto Latinská Amerika by zase připadla Washingtonu jako jeho „zadní dvorek“, kterým koneckonců desítky let byla. A samozřejmě existují další témata, o nichž se dá hovořit a kde se budou dělat nějaké kompromisy. Balkán, Blízký a Střední východ, Afghánistán, Arktida, o tom všem lze mluvit.

A jak výstižně řekl už Winston Churchill: Mluvit a mluvit je vždycky lepší než střílet a střílet. Podle mě je nejdůležitější to, aby se obnovil strategický velmocenský dialog mezi Západem a Ruskem. Samozřejmě se nedá očekávat, že se na všem najde shoda, protože velmoci vždycky budou soupeřit o vliv, to je zcela přirozený stav. Ale to soupeření by mělo mít nějaká pravidla a mělo by se udržovat v nějakých rozumných mezích.

Očekávaný Trumpův příklon k Rusku zmírnilo „grilování“ jeho kandidátů do čela několika resortů včetně Rexe Tillersona, který má být ministrem zahraničí. Ten spolu s kolegy Jeffem Sessionsem, Jamesem Mattisem a Mikem Pompeo v Senátu hovořili o Rusku téměř výlučně kriticky. Tillerson dokonce označil anexi Krymu za protiprávní. Šlo o úlitbu některým senátorským jestřábům, anebo to s blízkými vztahy s Kremlem nebude tak horké?

Myslím, že do určité míry je platné obojí. Trump není a nebude diktátor, bude do značné míry závislý na Kongresu a na Republikánské straně. V té existují různé názorové proudy a Trump dal ve vládě prostor všem. Jsou tam lidé z establishmentu, křesťanští konzervativci, „jestřábí“ neokonzervativci, paleokonzervativci i tzv. alternativní pravice. Poslední dva zmíněné proudy se k Rusku staví více či méně vstřícně, ale ostatní jsou přinejmenším skeptické, ne-li výslovně nepřátelské, v čemž mají i podporu velké části Demokratické strany.

Ale ono něco podobného platí i v Rusku, jelikož navzdory tomu, jak to líčí mediální mainstream, Putin ani zdaleka není neomezený autokrat. Ve vedení Kremlu jsou také různé frakce, od pragmatiků, kteří by se rádi s USA domluvili (výhledově snad i na spolupráci proti Číně), po ideologické fanatiky, pro něž bude Amerika vždycky jedině nepřítelem.

Je tedy velmi důležité, aby na obou stranách získali převahu ti pragmatici. Nedávno to dokonale vystihnul Hynek Kmoníček, když vysvětloval, že striktně geopolitické důvody pro nepřátelství USA a Ruska jsou limitně blízké nule. Konflikty mezi nimi mají téměř výlučně ideologickou povahu. Je tedy potřeba se soustředit na ty otázky realistické geopolitiky, kde se dá spolupracovat nebo nalézt kompromis. Ideologie je užitečná v soupeření na domácí politické scéně, kdežto zahraniční politika by se měla dělat realisticky, tj. s ohledem na konkrétní pragmatické zájmy. V tom by se Západ mohl od Ruska učit, jelikož jako geopolitický hráč a realistický stratég je Vladimir Putin světová špička. Doufejme, že mu Donald Trump dokáže v tomto být zdatným partnerem.



O zahájení smysluplného dialogu s Moskvou hovoří šéf Vojenského výboru NATO Petr Pavel. Předchozí pokusy nevyšly. „Musíme ustavit kontakt, nějakou základní míru důvěry, nastavit agendu a až poté můžeme naše experty jednoznačně pověřit, o čem mají diskutovat. Tato nabídka je na stole a čekáme na reakci z Moskvy,“ uvedl po jednání výboru na úrovni náčelníků štábů armád členských zemí Severoatlantické aliance. Informovala agentura ČTK. O čem tohle svědčí podle vás?

Doufám, že to svědčí o tom, že i ve vojenských kruzích už začíná konečně převládat rozum, a nikoli resentimenty z doby studené války. Teď je samozřejmě ještě potřeba, aby to samé bylo na opačné straně. Málem jsem řekl „na opačné straně železné opony“, ale tak daleko to (snad) ještě nedošlo, neboť stále ještě máme čas zarazit druhou studenou válku. Generála Pavla jsem si vždycky vážil, a přestože s ním v některých názorech nemusím bezvýhradně souhlasit, je to jeden z nejschopnějších vojáků, jaké jsme v moderní době vůbec měli, a proto jsem velmi rád, že se právě on jako první Čech dostal do tak vysoké funkce v Alianci.

Každopádně je potřeba, aby podobně realisticky smýšleli i ruští generálové, protože bohužel platí, že na obou stranách je více než dost těch, kdo vnímají druhou stranu jako principiálního nepřítele, se kterým nelze jednat a na kterého se musí střílet, popř. alespoň nadávat. Rusko může být v některých věcech partnerem, v některých mocenských konkurentem, možná i soupeřem, jsem však zásadně proti tomu, aby se používalo slovo „nepřítel“, jelikož to už má silný emotivní nádech, a jak jsem už před chvílí říkal, do jednání mezi velmocemi na mezinárodní scéně emoce nepatří. Právě tohle by vojáci měli chápat nejlépe. V historii už se totiž nejednou stalo, že vojáci dokázali vyjednat mír či kompromis lépe než diplomaté.

Ve skutečnosti jen málo vojáků touží po válce. Když na ni dojde, samozřejmě splní svou povinnost a slouží vlasti, ovšem jak znám vojáky, tak vím, že drtivá většina si přeje mír. Profesionálním vojákům proto velmi vadí, že politici spolu neumějí normálně komunikovat a zatahují své země do konfliktů.

Někteří publicisté stále, podobně jako v kampani, varují před Trumpovým údajným hulvátstvím, lhaním a agresivitou a bijí na poplach, že takový politický styl v Bílém domě bude hrozbou pro svět a může vyvolat války. Už teď Trumpovi evidentně vadí měnová politika Číny, a nejen to. Do jaké míry je pravděpodobné, že výbušným problémem mohou být právě vztahy s Pekingem?

To není pravděpodobné, to je absolutně jisté. Vztahy s Pekingem patřily mezi hlavní témata, o nichž Trump od začátku kampaně hovořil. A pokud to někdo považoval jen za rétoriku, tak ho to muselo přejít buďto po tom telefonátu s prezidentkou Tchaj-wanu, nebo nejpozději poté, co Trump avizoval, že v čele nového orgánu pro průmyslovou a obchodní politiku bude Peter Navarro. U nás to jméno zná málokdo, avšak v Americe je to už řadu let nejhlasitější zastánce toho, aby USA zaujaly vůči Pekingu maximálně tvrdý postoj. Navarrovo jmenování je důkaz, že Trump myslí tohle téma smrtelně vážně. Myslím, že je naprosto odhodlaný jít do obchodní války s Čínou a bude chtít energicky vzdorovat i jejím nárokům v Jihočínském moři.

A to, jak na Trumpovy výroky reagují oficiální čínská média, dokazuje, že čínské vedení začíná chápat, že legrace skončila, a že je z toho zděšené. Znalci asijské kultury vědí, že opravdu rozhněvaný a odhodlaný Číňan působí mrazivě klidně, kdežto takovéto hysterické plivání ohně, nadávek a výhrůžek ve skutečnosti jen zakrývá nefalšovanou hrůzu. Ke smůle Číňanů je Trump schopný byznysmen, jeho ministr zahraničí Rex Tillerson také a Navarro pochopitelně také. Všichni tři dobře vědí, že čínská ekonomika se zadrhává, že Čínu brzy čeká krize, ne-li přímo krach, a že Peking prostě „dělá ramena“, aby zakrýval vlastní slabosti.

Čínské blufování asi fungovalo na Obamu, jenže s touhle érou je konec. Teď očekávám, že Trump brzy vyšle další vstřícná gesta směrem k Tchaj-wanu, jelikož to je nejjednodušší způsob, jak názorně předvést světu, že Čína není ani zdaleka tak silná, jak se snaží vystupovat.

„Čína v posledních pěti letech zdvojnásobila objem dodávek vojenské techniky do zahraničí a v žebříčku patří na třetí pozici za USA a Rusko. Už se objevila prognóza, že se Čína může záhy stát největším exportérem vyzbrojených dronů na světě, zejména pokud západní země svůj export omezí podle iniciativy Baracka Obamy. Dá se ovšem předpokládat, že tu nový prezident Trump zastaví,“ uvedl jste pro server natoaktual.cz. Jak to myslíte? Můžete být ještě konkrétnější?

Ta iniciativa, která omezuje nasazení a export vyzbrojených bezpilotních letounů a ke které se přidaly čtyři desítky států (včetně Česka a Slovenska), by mohla znamenat jen nádherný dárek pro země, které ji nepodepsaly. Je příznačné, že ji naprosto odmítl Izrael, pro který jsou drony jednou z nejdůležitějších oblastí, a samozřejmě se nepřidala ani Čína, protože z jejího pohledu je to jen omezení, které samy na sebe uvalují západní země. Naštěstí je to však jen exekutivní rozhodnutí prezidenta Obamy, které nový prezident Trump může jedním škrtem pera zrušit (a doufám, že to co nejdřív udělá). Pochybuji, že by se nečinně díval na to, jak Čína dohání USA v oboru, kde patří Amerika mezi pionýry, ale tohle je jen jeden kamínek mozaiky.

Myslím, že americký zbrojní průmysl čekají zlaté časy, jelikož Trump sice kritizuje některé problémové a předražené zbrojní programy, ale zároveň velice dobře chápe, jak je zbrojní průmysl pro USA důležitý mj. z hlediska pracovních míst, daní a vědecko-technického pokroku. Vyspělost a síla Ameriky pramení z velké části právě z toho.

Navíc to zapadá i do Trumpových plánů v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, protože Trump chce spojence přimět k tomu, aby se starali trochu více i sami o sebe, aby nestáli s nataženou rukou a aby se USA taky mohly spoléhat na jejich aktivitu. Myslím tím zejména regionální velmoci, např. Izrael, Japonsko nebo Austrálii, v Evropě hlavně Velkou Británii a samozřejmě i Polsko. Čekám, že za Trumpa bude Amerika realizovat velmi aktivní exportní politiku a bude více než kdy dřív usilovat o to, aby její blízcí spojenci měli přístup k nejmodernější vojenské technice.

Nastupující prezident je z mnoha stran ostřelován coby populista, rasista a antiglobalista, nicméně publicista a znalec americké politiky Roman Joch tvrdí, že Trupovo prezidentství žádnou nezodpovědnou populistickou rebelií nebude. Už proto, že šedou eminencí jeho zahraničněpolitického týmu je „patriarcha globálních elit“ Henry Kissinger. Bude Trump prezident zcela jiný od Trumpa kandidáta? Nebo se předpovědi o neřízené střele s nulovými zkušenostmi z politických funkcí potvrdí?

Také si myslím, že prezident Trump bude jiný než kandidát Trump, ostatně k tomu už existuje precedens v podobě Ronalda Reagana, který rovněž v kampani pronesl řadu kontroverzních či konfliktních výroků. Trump nepochybně bude energický a cílevědomý, bude se snažit na věci působit a měnit je, ačkoliv za ty minimálně čtyři roky si ho možná ta funkce trochu „osedlá“ a on pak bude i lidsky více umírněný. Ale pokud se týče samotného obsahu jeho politiky, v tom bude velmi záležet na názorech členů jeho vlády, což se logicky týká i zahraniční politiky. To, že Trumpovi radí Kissinger, se dá koneckonců vykládat i jako další náznak toho, že Trump se opravdu chce nějak domluvit s Ruskem a tvrdě tlačit na Čínu. Nezapomeňme, že Nixon v roce 1972 provedl Kissingerův plán, podle kterého se Amerika začala sbližovat s Pekingem, aby se tak dosáhlo oslabení Moskvy.

Kissinger je bytostný realista a pragmatik, podle někoho možná až cynik, totéž zřejmě platí o Trumpovi, takže se logicky nabízí varianta, že sám Kissinger mu poradil, aby takříkajíc „obrátil“ jeho manévr, tj. aby se začal sbližovat s Ruskem v neprospěch Číny, ale tak, aby z toho nebyla přímá válečná konfrontace. Ostatně toto doporučuje Kissinger i ve své nové knize Světový pořádek, kde také budoucímu americkému prezidentovi navrhuje, aby využil Brexit pro „přetáhnutí“ Velké Británie od neefektivní evropské byrokracie směrem k hospodářskému prostoru USA a Kanady a aby dojednal mír v Sýrii po vzoru Jugoslávie, tzn. „kantonizaci“ země. Snad mu Trump bude naslouchat.

Podívejme se na ukončenou osmiletou Obamovu éru. Lze dle vašeho mínění vypíchnout něco, co v souvislosti s Obamovou vládu utkvělo lidem v paměti nejvíc? Jak se z vašeho pohledu bezpečnostního experta zapíše do historie?

Vypíchnul bych zejména ten ohromný kontrast mezi očekáváními na straně jedné a realitou na straně druhé. Žádný prezident od Kennedyho nevzbuzoval tak velké naděje, ale voliči pak byli o to více zklamaní. Vždy jsem si byl jistý, že Obama je lidsky slušný člověk, který to opravdu myslel dobře, jenže jak se říká, nejhorší praxe často vychází z nejlepší teorie. Obama skutečně toužil po tom, aby napravil vztahy s Ruskem a přinesl mír a stabilitu na Střední východ, jenže reálné kroky, které dělal, působily většinou pravý opak. Ocital se v situacích, pro něž mu jeho vzdělání a předchozí práce nenabízely řešení. Zdá se, že univerzitní intelektuál není optimální kvalifikací pro funkci nejmocnějšího člověka na světě. Obama nezdědil Ameriku a svět právě v nejlepším stavu, jenže Trumpovi je bohužel předává ve stavu ještě horším. Američané pořád říkají, že Obama jako člověk je jim sympatický, jenže velká většina odmítá jeho politiku.

Byla to ostatně i deziluze či frustrace z těch nesplněných „obamovských nadějí“, co tolik poškodilo Clintonovou a pomohlo Trumpovi. Ten také slibuje změnu, ale úplně jiné povahy než Obama, navíc pochází z odlišného prostředí a je natolik zvláštní osobností, že se voliči rozhodli, že mu dají šanci. Nedá se však zkrátka očekávat, že splní úplně všechno, co slíbil. Ačkoli mu fandím a přeji si, aby svoje záměry prosadil, také bych všem radil, aby byli realisté. Také Trump bude muset působit v nějakém politickém systému, hledat kompromisy a podřizovat se realitě. Ano, určitě má ambice, vůli, schopnosti, podporu a silný tým, takže mu držme palce, ale nečekejme od něj zázraky, ať si nepřipravíme další velké zklamání.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Daniela Černá
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

A všichni mlčí. Dokonce chválí. Ben Kuras o temném světě po covidu

10:40 A všichni mlčí. Dokonce chválí. Ben Kuras o temném světě po covidu

OBZOR BENJAMINA KURASE Bohatne jen jedna země, a to Čína. Tak by se dal ve zkratce shrnout vývoj svě…