_635373117074695431.jpg&id=22918)
Může být profesor Petr Fiala v budoucnosti předsedou vlády ČR?Anketa
Jaké nejvýraznější změny jste v České republice z pohledu politologa za rok 2015 pozoroval?
Z mého pohledu je to určitě nárůst populismu, nepochybně je to vlivem uprchlické krize a teroristických útoků v Paříži. To jsou události, na které je potřeba reagovat, bohužel se mi zdá, že část české politické elity spíše než aby pragmaticky a věcně hledala řešení těchto vážných problémů, jich spíš využívá k tomu, aby se na nich populisticky profilovala. To je pro mě nejdůležitější zpráva loňského roku.
Jak se česká politická scéna pod vlivem uprchlické krize proměnila?
Za nejvíce znepokojivé považuji to, že uprchlická krize a teroristické útoky vedly k tomu, že respektované politické síly této země začínají být tolerantní k extremistům a dokonce s nimi začínají spolupracovat. A bohužel to začíná u hlavy státu – jestliže prezident veřejně vystoupí vedle lidí typu pana Konvičky, je to na pováženou, to by se jinému prezidentovi nestalo. A že se to stalo, není náhodou, je to prezidentův záměr, protože nepochybně věděl, kdo na demonstraci bude. Je to obrazem toho, jak populisticky začínají některé politické síly u nás k problému přistupovat.
A co ostatní subjekty vrcholné politiky?
Paradoxně bych řekl, že tradiční politické strany, které měly v minulosti řadu problémů a ztratily důvěru velké části společnosti, se nyní chovají nejodpovědněji. Naopak nové politické subjekty mají silné tendence k populismu a snaží se zneužít situace. Některé extrémní mimoparlamentní síly nemá v tomto směru smysl komentovat, u nich je to zřejmé, ale je to vidět například i na troskách, které zbyly po Úsvitu přímé demokracie. Bohužel i vládní hnutí ANO se často hlavně ústy Andreje Babiše vyjadřuje populisticky a ne příliš odpovědně.
Jak vnímáte přístup české vlády?
Největší problém české diskuse o migrační krizi je černobílé vidění problému a to, že se lidé uměle rozdělují na „vítače“ a odpůrce migrace. To je vážný problém, který je třeba řešit věcně, politické řešení by ale nemělo být střetem mezi multikulturalismem a xenofobií a řešení by nemělo být vítězstvím jednoho nebo druhého. Jde o sérii praktických řešení, které by Evropa měla přijmout. Česká vláda se v tom směru chová relativně odpovědně, určitě odpovědněji než Evropská unie jako celek. EU příliš efektivní v řešení problému není. Problém je strukturovaný a tak je jej třeba i řešit. Uvědomuji si, že jej ale není snadné komunikovat, z tohoto hlediska je mnohem snazší být silně pro nebo proti.
Na adresu České republiky i států V4 byly ze strany EU vzneseny výtky, že odporem ke kvótám apod. prokazujeme xenofobii a nedostatek humanity. Dnes ale některé západní země svým jednání dávají českému přístupu spíš za pravdu. Jak to vnímáte?
To, co nám bylo před pár měsíci vytýkáno, některé evropské státy postupně zavádějí a sahají i k radikálnějším opatřením. Je podle mne jen otázkou času, kdy se Evropa začne chovat pragmaticky. Jde ale o to, aby to nebylo řešení xenofobní, je třeba vyhodnotit potenciální rizika, jim podřídit všechny procesy, ale zároveň dbát na to, abychom zůstali civilizovanou západní společností, která stojí na určitých hodnotách. K nim patří i tolerance a svoboda, ale za určitých nezbytných podmínek, které budou velmi striktně vynucovány. Na náměstích se to ale před davy demonstrujících těžko vysvětluje.
Může tento racionální postoj české vlády posílit pozici současné koalice?
Tím si nejsem jistý, mám pocit, že se vládě zatím nedaří její postoj dobře komunikovat většinové společnosti a otevírá se tím prostor pro populisty. Domnívám se, že by vláda měla vynaložit větší úsilí na to, aby vysvětlovala důsledně své kroky i to, jaká jsou reálná rizika. Měla by velmi věcně společnost informovat a tím i předcházet tomu, že téma bude uchopeno extremisty.
Může podle vás dojít i ke štěpení koalice na některých tématech?
Štěpení koalice jistě bude sílit už jen proto, že na podzim budou krajské a senátní volby. Jsou to sice volby druhého řádu, které ale do jisté míry naznačí, jak si jednotlivé strany stojí v celostátním měřítku. Krajské volby u nás bývaly často výsledkem toho, jak voliči vnímali celostátní politiku. Je to vidět například na tom, když vzpomeneme, jak se podařilo uspět ČSSD pod Paroubkovým vedením v krajských volbách díky tématu třicetikorunových poplatků u lékaře. Nyní bude uvnitř vládní koalice docházet ke stále větším, přinejmenším verbálním rozporům.
Jak vidíte budoucnost české pravice?
Krize české pravice je zřejmá, ODS i TOP 09 si procházejí krizí, která asi není krátkodobá, nicméně stranický systém má dlouhodobý vývoj a taková krize nemusí znamenat nic definitivního, v dalších volebních obdobích klidně pravice může vyhrát. To, že se během času strany ocitají na samém dně preferencí, není nic nového, ČSSD pod vedením Špidly a Grosse na tom byla také zle. Úspěch pravice je ale také vázán na to, jak si bude stát hnutí ANO, které sbíralo voliče zejména z řad pravice. To nemusí trvat stále, mluví se např. o spolupráci Andreje Babiše s prezidentem Zemanem, a to pro pravicové voliče může znamenat překážku. Ostatně, každá strana jednou začne ztrácet podporu, je to jen otázka času.
Může být nevýhodou pro ANO nedostatečná struktura v regionech?
Hnutí ANO vzniklo seshora na základě úvahy jednoho muže a tomu je podřízeno její řízení a organizace na všech úrovních. Z určitého úhlu pohledu to působí velmi efektivně, ale na druhou stranu je to projekt, který v této podobě může být dočasný. Neumím si představit, že by takto organizovaná strana mohla ve stranickém systému fungovat třeba desítky let. Hnutí ANO staví na efektivitě podobné efektivitě organizace firmy, ale pro politickou stranu je to velmi nešťastné.
Politické strany by totiž měly být primárně sdružením lidí, které spojuje podobný pohled na svět. A to není případ hnutí ANO, jež spojuje jen lidi, kteří chtěli vstoupit do politiky a kteří v ANO viděli určitou příležitost. Tyto lidi ale nespojuje podobný ideový názor. Druhý vážný problém je v tom, že hnutí nevyrůstá odspodu, demokratické mechanismy jsou silně omezeny a je to vidět třeba i na tom, jak snadno se ruší místní organizace, se kterými je nějaký problém.
Hodně se v poslední době diskutovalo o ukradených e-mailech premiéra Sobotky. Bylo jejich zveřejnění legitimní a ve veřejném zájmu?
Ve veřejném zájmu by podle mne bylo zveřejnit to, co by se ukázalo jako potenciální trestný čin, to by ale také vyžadovalo ověřit, že je ta korespondence pravá. Z toho případu hlavně vyplývá jedna důležitá věc, a to, že elektronická bezpečnost je u nás dost podceněná a měla by ji vláda začít řešit komplexněji.
Psali jsme:
Může kauza e-mailové korespondence premiéra nějak vážně poškodit?
To jistě může a bude záležet na tom, jak se vše podaří vysvětlit a obhájit. Ti hackeři to ale s tímto cílem dělají a chtějí najít něco, co po zveřejnění přinese politikům problémy. Také netuším, co mají hackeři ještě v zásobě.
Jak hodnotíte kritizovanou část korespondence, která se týká možného ovlivňování výsledků průzkumu volebních preferencí?
Z toho, co jsem četl ve zveřejněných e-mailech, nemám pocit, že by někdo jednal s agenturou s cílem, aby měnila výsledky podle požadavků strany. Tak to bylo mediálně prezentováno, ale já jsem to v té komunikaci nenašel. Problém mohl stát trochu jinak a navíc se jednalo o agenturu, o které mám velké pochybnosti. Jestliže v minulosti neměla problém současně pracovat pro ČSSD a zároveň pro Českou televizi, mám o etice její práce velké pochybnosti.
V souvislosti s rostoucí nervozitou a strachem ve společnosti se mluví o riziku probuzení vášní a emocí, které se mohou vymknout kontrole. Je to reálné?
Extremisté pracují často se strachem a bojem proti strachu jsou informace, fakta. Vládní reprezentace může ukazovat problémy v jejich skutečné podobě a zároveň to, jak je řeší. Je ale mnohem snazší vyvolat v lidech strach, než je pak pomocí faktů uklidnit. Obávám se, že v tom máme velký deficit – jednak v informacích o tom, co nyní vláda dělá, jednak jakou má strategii do budoucna. Pokud takové informace společnost nemá, může podlehnout negativním emocím a strachu. A to je poukázka na velký průšvih.
Jak vysoká je podle vás úroveň strachu v české společnosti?
To, že strach roste, je vidět ve výzkumech a je to i cítit mezi lidmi. V České republice máme výhodu i nevýhodu v tom, že problém s imigrací zatím nemáme prakticky žitý, naše společnost je etnicky homogenní, nemáme velké zkušenosti ze soužití s jinými etniky. Migranti, kteří přicházejí převážně z muslimských zemí, jsou v české společnosti negativně vnímáni kvůli absenci zkušenosti. Strach ale není zcela nelegitimní, je vidět, že některé evropské země se imigrací nevypořádaly dobře, například Francie. To pro nás může být důležité poučení. Můžeme se tedy dobře připravit na případné soužití s imigranty tak, abychom účinně ochránili naše západní hodnoty a současně, abychom tyto hodnoty sami nepošlapávali.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Daniel
