Jak bychom podle vás měli rozlišovat, kdo je uprchlík a kdo ekonomický imigrant? Panuje totiž jistá neshoda, jaké okruhy imigrantů by u nás měly dostat azyl. Ředitel odboru azylové a imigrační politiky Ministerstva vnitra Tomáš Haišman přitom tvrdí, že v současné uprchlické krizi jde většinou o ekonomické uprchlíky, a mezinárodní smlouvy nás zavazují poskytnout azyl uprchlíkům před válkou nebo politickým pronásledováním.

Je nutné se na to dívat zpětně a v historických souvislostech, neboť tuto zemi od roku 1948 – a dokonce i před Hitlerem – opouštěly tisíce a tisíce lidí a všechny, kteří odešli, pak v jiných zemích přijali. Přijaly je Anglie, Amerika, Austrálie, Francie, někteří se dokonce odstěhovali do Jižní Afriky, někdo dokonce do Asie. Prostě přijal je takřka celý svět a nikdo s tím neměl problém. Sice v porovnání s tím, co bude vbrzku putovat a putuje do Evropy, to byl nepatrný počet, ale nicméně všichni teď uvažují pouze v souvislostech s dnešní dobou. Nesmíme také zapomínat na to, že oni musejí „převaděčům“ dát nemalé peníze, aby jim umožnili posun do Evropy načerno, bez víz a bez povolení. Těžko ale posuzovat, co vede tyto lidi k opuštění své země, proto se to dost často zjednodušuje označením, že jde o ekonomické imigranty anebo utečence před nějakým despotickým režimem. To ale mnohdy lze jen stěží rozlišit a Evropa určitě nebude mít dispozice pro to, aby si vše ověřovala. V každém případě máme určitou povinnost je přijmout, neboť Evropa jako celek – zdaleka tady nejde jen o ty největší státy – okupovala po staletí Afriku, Latinskou Ameriku a Asii a další země, a byla proto kolonizátorem. Možná do těchto zemí tyto kolonizátorské státy přinesly něco pokroku, ale hlavně tu zemi vytěžovaly a vyvážely si odtamtud levnou pracovní sílu a zboží či plodiny – buďto čaj či ovoce nebo nerosty. No a teď se nám to vše vrací jako bumerang.

Já nechci být sudím těch, kteří říkají, že je máme přijmout, ale ani těch, jež tvrdí, že je přijímat nemáme. Ovšem v každém případě si myslím, že jestliže jsme mohli my utíkat na Západ a svět nám při tom pomáhal, tak je to jakýsi závazek, že my jiným lidem, kteří musejí utíkat z jakýchkoliv důvodů, také pomůžeme. Nezapomeňte na to, že vysoké procento emigrantů po osmašedesátém roce z Československa a z Polska byli většinou ekonomičtí emigranti, nebyli to političtí emigranti, nebyli to lidé, kteří tady nemohli žít a pracovat, ale chtěli jít za lepším. Takže vysoké procento emigrantů nebyli disidenti, kteří by museli odejít třeba při akci Asanace, nebo lidé, kteří se nemohli vrátit jako Pavel Kohout, kterému návrat zpátky dokonce ani naše úřady nepovolily, ovšem Německo, Francie, Anglie, Spojené státy a Austrálie je přitom přijaly.

Mně osobně je úplně jedno, zda je někdo z Afriky nebo z arabských zemí – možná mají jinou kulturu, ale Evropané by rozhodně neměli dumat nad tím, že nám sem budou zatahovat své zvyky, které by si ostatně ve své komunitě udržovat mohli, podobně jako to dělali Arméni nebo Gruzínci v Americe či ve Francii. Pravdou ale je, že obava z islámu může být někdy i oprávněná, neboť extrémní islám nám tady může prosazovat věci, které nejsou úplně ve shodě s naší křesťanskou vírou, i když není vždy jasně zřetelné, kdo z muslimů je extrémní a kdo není. To poznáme až v momentě, kdy někdo spáchá zločin. Já si ale myslím, že mnoho muslimů jsou spořádaní a milí lidé, kteří potřebují jen nějak zajistit obživu, aby se mohli dobře postarat o své děti, a chtějí proto žít v klidu a míru někde jinde. Já ale nezávidím Evropské unii, že tento problém musí řešit. V každém případě ovšem EU sklízí to, co Evropa zasela před staletími.

Máte na mysli fakt, jak se Evropa kdysi chovala v sektorech Blízkého východu či Afriky?