Poměrně diskutovaným tématem v oblasti ekonomiky jsou dnes „montovny“ neboli podniky vyrábějící výrobky pro zahraniční investory, kteří si zisky odčerpávají do svých domovin. Vy sám k tomu říkáte, že „zemědělská půda má být určena v první řadě pro pěstování potravin, a nikoli řepky a už vůbec ne jako stavební pozemek pro další haly“. Měli bychom se tedy snažit tento druh ekonomiky spíše překonávat? A jaká je vaše osobní zkušenost s montovnami v Olomouckém kraji?
Pokud se podíváme na ekonomiku České republiky, je výrazně závislá na automobilovém průmyslu, což je v případě krizí problém, který znamená útlum výroby a propouštění. Nejde totiž jen o výrobce automobilů, jako jsou například Škoda či Hyundai, ale o mnoho dalších montoven, které jsou na ně, ale i na automobilky v zahraničí navázány. Schválně říkám montovny, protože tyto továrny vlastně vyrábějí pouze díly, ze kterých někdo jiný, především v zahraničí, sestavuje větší celky, a zákonitě i mzdy v nich se pohybují na poměrně nízké úrovni. I v Olomouckém kraji tyto montovny máme. Pracují jak pro automobilový průmysl, tak dělají dílčí věci, ze kterých se především v Německu dělají hotové výrobky.
Pracovní podmínky v nich nejsou zrovna učebnicové. Zaměstnanci jsou často vystaveni rozmarům vedoucích pracovníků, nesmyslným zákazům, příkazům či nařízením, proti kterým se v podstatě nemohou bránit. Jde také o nesmyslně nadsazené normy, úmyslně nastavený podstav zaměstnanců či chybějící ochranné pomůcky. V řadě těchto montoven zaměstnavatelé tvrdě vystupují proti snahám v nich zřídit odbory a mzdy jsou hluboko pod celostátním průměrem. Zaměstnanci v těchto montovnách jsou tak s trochou nadsázky řečeno v podstatě novodobými otroky.
Snahou KSČM v Olomouckém kraji je tyto poměry změnit. Je třeba do kraje přivést firmy s vyšší přidanou hodnotou, která zákonitě svým zaměstnancům generuje vyšší mzdy, zároveň je nutné tvrdě vymáhat dodržování zákoníku práce. Olomoucký kraj má plno vzdělaných lidí a je často smutné, když končí právě v montovnách, o kterých hovořím, místo toho, aby pracovali ve svém oboru a dále se rozvíjeli, nebo ještě hůře z kraje hromadně odcházejí.
Říkáte, že z Olomouckého kraje nesmějí lidé odcházet a že by tam měly působit firmy s vysokou přidanou hodnotou. Kudy podle vás vede cesta, aby se toho mohlo dosáhnout?
Ta cesta je poměrně obtížná. V první řadě musíme těmto firmám nabídnout vhodné podmínky k jejich podnikání a samozřejmě kvalifikovanou pracovní sílu. Kraj rovněž více musí spolupracovat s institucemi, které podporují výzkum a inovace, a stát se hybatelem tohoto dění. Kraji pak chybí vysoká škola nabízející technické obory, která by s těmito firmami mohla spolupracovat, a rozvíjet tak svůj potenciál.
Dalším problémem je stále nedokončená dálnice D1. Pevně věřím, že po jejím dokončení se kraj plnohodnotně napojí na tuto páteřní dálnici, a zlepší se tak dopravní dostupnost kraje. Jde tedy o poměrně namáhavou cestu, ale věřím, že pod správným vedením ne zase tak dlouhou.
Vy jste sám působil na různých pozicích v nadnárodních společnostech. Dnes se po koronavirovém zavření hranic ještě více mluví o konci globalizace a posílení regionálních a lokálních trendů v ekonomice. Došlo podle vás k „vyčerpání globalizace“, jak také říkají někteří ekonomové?
Globalizace je podle mého názoru v dnešní kapitalistické společnosti ovládané nadnárodními firmami zcela přirozeným a zákonitým jevem. Osobně jsem pro globalizaci, ale nikoli tu ekonomickou, kde pár nadnárodních firem ovládá světovou ekonomiku a vytváří ohromné zisky. Jsem pro globalizaci lidské solidarity, boje proti vykořisťování a nesmírnému drancování přírodních zdrojů. Dokud svět bude takový, jaký je, tedy ovládaný nadnárodním kapitálem, jak jsem ho nastínil, o konci globalizace nemůže být řeči, protože to tyto společnosti nedovolí.
Ano, posilují se regionální trendy, ale spíš ve směru naoko dbát na životní prostředí, to, že se dál kácejí ve velkém deštné pralesy, továrny a elektrárny produkují množství škodlivých emisí a drancuje se nerostné bohatství, o tom se již pro jistotu tolik nemluví. Dnes je trend podporovat regionální produkty, snažit se nedovážet potraviny z velkých dálek, aby se snížila uhlíková stopa. Ale pokud se dobře díváte, je to často skutečně jen naoko.
Vždyť například káva Jihlavanka už se v České republice dávno nevyrábí, výrobci většiny tradičních českých čokolád a dalších pochutin jsou v rukách nadnárodních monopolů. Vyvážíme živá zvířata či mléko do ciziny, nejčastěji do Německa, a zpět vozíme zpracované maso, mléčné produkty apod. Takto si skutečné vyčerpání globalizace nepředstavuji. Jde jen o zástěrku pro lidi. Dokud nebude každý stát potravinově soběstačný v zemědělských produktech svého zeměpisného pásu, nebude mít plně v rukách své nerostné bohatství, se kterým bude moci suverénně nakládat, a bude mít vlastní měnovou politiku, a to je jen zlomek, pak o nějakém vyčerpání globalizace nemůžeme hovořit. A o tom všem to vlastně je, dokud bude existovat kapitalismus, nic se skutečně nezmění, proto je třeba systémové změny, která musí přijít. Tak je to i historicky dané.
Když už jsme zmínili pandemii – Olomoucký kraj byl dlouhou dobu postižen ze všech nejvíce, dokonce zde došlo k úplnému uzavření některých obcí. Co podle vás koronavirová pandemie o našem světě ukázala?
Především podle mého ukázala, že příroda je stále mocnější než člověk a dokáže nás pořádně zaměstnat a vytrestat. Ukázala úroveň zdravotnictví v jednotlivých zemích i míru solidarity. Podívejme se na tolik vychvalované americké zdravotnictví, které je založeno na byznysu. Nebylo schopné se o své občany postarat, trpělo nedostatkem prostředků a zároveň ti, kteří především na začátku pandemie neměli uzavřené zdravotní pojištění, které na rozdíl od nás není v USA tak samozřejmé a je drahé, nebyli ošetřeni či jim byly vystavovány sumy za péči v astronomické výši.
Stejně tak žalostně dopadlo i zdravotnictví v Itálii, Španělsku, ale i jinde. Naopak musím ocenit české zdravotnictví, které se vládním garniturám po roce 1989 ještě nepodařilo rozložit a většina toho dobrého funguje stále. Naše zdravotnictví a především lékaři, sestry a ostatní zdravotní personál ukázal, že je skutečně na svém místě a první je pro něho občan a jeho zdraví.
Pokud jsem zmínil solidaritu, tak tu kromě Ruska ukázala především socialistická Kuba, která nezištně vyslala do několika desítek zemí včetně třeba Itálie a Andory své lékařské týmy na pomoc se zvládnutím pandemie. V této souvislosti si musíme uvědomit, že jde o malý ostrov v Karibiku sužovaný již více než šest desetiletí americkou blokádou, jde tedy zcela určitě o čin hodný uznání.
V poslední době se také hodně mluví o robotizaci průmyslu, která povede k omezení potřebné lidské pracovní síly. Souhlasíte s tím, aby se pro lidi hledalo jiné uplatnění, nebo bychom se měli snažit jejich pracovní místa udržovat?
Každá doba má své, před stoletím a více málokdo tušil či připustil, že by se nepracovalo i v sobotu nebo že by pracovní doba byla osmihodinová a čtyři týdny v roce by měl pracující dovolenou ze zákona. Svět se vyvíjí a samozřejmě s ním i průmysl, to se týká i robotizace, která se již dnes, možná ještě plíživými kroky, ale zcela jistě blíží.
V některých odvětvích již stroje lidi nahradily a budou přicházet zcela určitě další. Na druhou stranu řekněme si to na rovinu, člověk vždy bude muset být důležitou součástí výrobního procesu, aby mohl řídit, koordinovat a případně pomoci. Na druhou stranu pracovních příležitostí v průmyslu robotizací určitě ubude, zde je potom příležitost zaměstnat lidi ve sféře služeb, v turistickém ruchu, dopravě, vývoji apod.
Olomoucko vždy bylo zemědělským krajem. V posledních týdnech je velkým tématem veřejné debaty potravinová soběstačnost, zaznívají argumenty pro (zavřené hranice ukázaly omezené možnosti mezistátní distribuce) i proti (obvykle klasický ekonomický argument, že nižší nabídka vede k vyšší ceně). Měli bychom tedy podle vás usilovat o potravinovou soběstačnost?
Zcela jistě je určitým vyjádřením suverenity státu kromě vlastnictví strategických odvětví, jako jsou doprava, těžba surovin, vlastnictví zdrojů vody apod., i soběstačnost potravinová. Jde samozřejmě o soběstačnost takovými potravinami, resp. zemědělskými produkty, které jsou typické pro naše podnebné pásmo. Nevidím tedy nic špatného na podpoře domácí výroby, pravda, spíše skrze stimuly a jakýsi apel na veřejnost, že české potraviny jsou kvalitní a jejich nákupem dáváme důvěru skutečně českým zemědělcům a výrobcům než nějakým zákonem, který bude něco přesně určovat.
I u nás v Olomouckém kraji se snažíme především za pomoci dotačních titulů naše regionální zemědělce a producenty podporovat. Vidím samozřejmě i další možnosti jejich podpory z pozice kraje, protože nejde jen o zemědělství a soběstačnost jako takovou, ale samozřejmě kvalitně udržovaná a rozumně využívaná půda je i nástrojem boje proti povodním, ale zároveň také suchu.
Psali jsme:
Jak hodnotíte současné vedení kraje pod vedením hnutí ANO? Připomeňme, že na samém začátku volebního období proběhla nepříliš vábná aféra výměny hejtmana Košty za hejtmana Oklešťka kvůli vnitřním intrikám v hnutí ANO. Jak nakonec nové vedení kraj zvládalo?
Skutečně mohu říci, že odvolání pana Košty bylo jen pro silné povahy, na druhou stranu respektuji dohody koaličních partnerů o personálním obsazení jednotlivých pozic ve vedení kraje. Musím říci, že vedení kraje se po celé čtyři roky snažilo s opozicí komunikovat, konaly se pravidelné porady předsedů klubů s hejtmanem a hejtman a jeho náměstci se snažili před každým zasedáním krajského zastupitelstva najít u většiny předkládaných bodů kompromis.
Psali jsme:
I když se našlo i nemálo bodů, ve kterých byla hlasování poměrně těžká. Sám za sebe bych řekl, že panu hejtmanovi pomohly v posledním roce ke zviditelnění dvě zásadní události. První byla dnešní optikou příliš úzkostlivá uzávěra Litovle, Červenky, Uničova a dalších obcí v důsledku nákazy koronavirem, které kraj zvládl, a ve druhé řadě povodně, kdy kraj pod vedením pana hejtmana rovněž poměrně rychle zareagoval.
Myslím si však, že v této době nezaháleli ani zástupci a zastupitelé KSČM. V jednotlivých okresech šily naše členky a také sympatizanti roušky, kterých jsme rozdistribuovali po kraji více než 7 000 kusů nejen mezi své členy, sympatizanty, ale i do nemocnic, sociálních zařízení, ale i na řadu dalších míst. Dále z iniciativy KSČM v našem kraji vzešla sbírka mezi našimi poslanci, krajskými a městskými zastupiteli, která vynesla 450 000 Kč. Tyto finanční prostředky byly určeny jako symbolické poděkování lékařům, zdravotním sestrám a dalšímu zdravotnímu personálu ve třech zdravotnických zařízeních, která byla vybrána ve spolupráci s Odborovým svazem zdravotnictví a sociálních péče ČR. 153 000 Kč z této částky pak putovalo i do Fakultní nemocnice Olomouc. V neposlední řadě pomohla KSČM v Olomouckém kraji a její zastupitelé i Šumvaldu postiženému bleskovou povodní, a to dodávkou vysoušečů a dezinfekce.
Kraje jsou jako správní celky někde mezi obcemi, řešícími každodenní problémy občanů, a státem, na jehož úrovni se prezentují politické vize. V čem jsou podle vás pro zajištění potřeb občanů důležité právě kraje?
Ač si to mnoho lidí neuvědomuje, role kraje je poměrně významná, i když je často nedoceněná. Na druhou stranu je kraj i určitým otloukánkem státu, který na něho převalil značné množství povinností i kompetencí, ale v přerozdělovaných finančních prostředcích pro kraje to není až tolik vidět. Jde především o správu silnic II. a III. třídy, které jsou společně s mosty na těchto silnicích ve vlastnictví státu. Stejně tak kraj zodpovídá za nemocnice na svém území, tedy pokud nejsou fakultními nebo nebyly již zprivatizovány či pronajaty.
Rovněž tak i některé domovy seniorů, domovy s pečovatelskou službou jsou jeho příspěvkovými organizacemi, za které zodpovídá. Státem přerozdělované finanční prostředky, které krajem vlastně jakoby jen protékají, však na jejich plnohodnotný provoz nestačí a pak kraj musí sáhnout i do svých finančních prostředků, které získává z rozpočtového určení daní. Podobná situace je i u středních škol, jejichž zřizovatelem je rovněž kraj. Stejně tak kraj ve spolupráci s obcemi zajišťuje a platí dopravní obslužnost na území kraje, vypisuje tedy výběrová řízení na provozovatele autobusové a vlakové dopravy. Kraj rovněž spravuje v podobě příspěvkových organizací některá muzea a kulturní památky – hrady a zámky.
Kraj je i důležitý na poli dotačních programů a titulů pro obce a různé organizace. Jejich prostřednictvím přispívá například na kulturu, do oblasti sportu, životního prostředí, na rozvoj venkova, výstavbu cyklostezek apod. Krajský úřad má například na starosti kontrolu hospodaření příspěvkových organizací a dodržování pravidel, krizové řízení v případě nečekaných událostí, jako byly nyní například povodně či vyhlášený nouzový stav, jsou aktivní na poli životního prostředí a v řadě dalších oblastí, které plynou již z toho, co jsem uvedl výše.
Z tohoto krátkého výčtu je tak vidět, že kraj má na svých bedrech poměrně mnoho starostí, které jak jsem zmínil, ne vždy dokáže plně ocenit a pokrýt výdaje na jejich provoz, ať prostřednictvím prostředků na jejich provoz, tak rovněž rozpočtovým určením daní, které nepřinášejí tolik, kolik by bylo potřeba. To se ještě více prohloubí nyní po daňovém výpadku, který byl způsobený vyhlášeným nouzovým stavem při koronavirové pandemii.
Jaké by měly být ambice KSČM v letošních volbách? Čeho má podle vás strana šanci dosáhnout?
KSČM by měla mít po letošních volbách reálnou sílu k ovlivňování dění v Olomouckém kraji a k prosazování svého volebního programu. Očekávám tudíž takový volební výsledek, který nám to umožní. Samozřejmě ten nepřijde bez ničeho. Myslím si, že KSČM v Olomouckém kraji ukazuje, že je tu pro občany, a to nejen v době několika měsíců před volbami, jak je to vidět u mnoha jiných konkurenčních stran a hnutí, ale permanentně po celé volební období. Jsme zvyklí pomáhat občanům, kdykoli je to potřeba. Stejně tak naši starostové dokazují, že obce pod jejich vedením vzkvétají.
Kromě krajů se bude v říjnu volit také do Senátu. O něm se v posledních dvou letech zase hovoří trochu více. Má podle vás Senát v našem ústavním systému smysl? A jak tento smysl naplňuje současný Senát?
Pokud budu mluvit ryze za sebe, mohu říci, že podle mne Senát nemá v ústavním systému ČR své místo. Za více než dvacet let své existence neprokázal, že je tou tzv. pojistkou demokracie, jak bylo od jeho prvopočátku prezentováno. Svědčí o tom i různé úlety Senátu či jeho aktivity, které pramálo zajímají občany České republiky a spíše slouží zájmům cizích mocností, například Spojených států, než zájmům České republiky. Takovým posledním úletem je cesta předsedy Senátu pana Vystrčila, který je naším druhým nejvyšším ústavním činitelem, s doprovodem na Tchaj-wan.
Cesta určitě potěšila Spojené státy, jak ostatně při své návštěvě avizoval ministr zahraničí USA Pompeo, ale již ne tolik naše firmy a podnikatele, snažící se proniknout na trhy největší ekonomiky světa – do Číny, která Tchaj-wan považuje za svou vzbouřeneckou provincii.
Americký ministr zahraničí Mike Pompeo a Andrej Babiš
O neoblibě Senátu ostatně svědčí i nízká účast při volbách, je pak těžké skousnout, že o našem osudu rozhoduje někdo, koho zvolilo jen nepatrné procento občanů daného volebního obvodu. Za příklad si mohu vzít letošní doplňovací volby do Senátu na Teplicku, které se konaly po úmrtí tehdejšího předsedy Senátu pana Kubery. Ve druhém kole, ve kterém byl zvolen současný senátor pan Hanza, bylo ve volebních seznamech zapsáno 100 834 voličů, k volbám jich přišlo 9 333. Nově zvolenému senátorovi pak stačilo získat pouze 5 302 hlasů ke svému zvolení, to je zhruba 5 % voličů z celého volebního obvodu. A člověk s takovou důvěrou rozhoduje o nás všech a bohužel není jediným.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
