Jak vnímáte náladu mezi učiteli i dalšími lidmi, kteří pracují ve školách, tedy mezi pedagogy i nepedagogy?
Je to jedna velká nejistota. Po měsících nedůstojných tahanic ohledně rozpočtu pro školství jsem unavená a zoufalá nejenom já, ale všichni moji kolegové, ať už z univerzitního prostředí nebo ze základních a středních škol. Nedokážeme plánovat do budoucnosti, protože nevíme, na čem jsme.
Přitom nechceme po vládě nic světoborného. Chceme jen splnění slibů, které dala zaměstnancům ve školství, rodičům a dětem.
Jaké sliby máte na mysli?
Stačí si vzpomenout na to, co říkali dnešní vládní politici ještě před dvěma roky. Před nedávnem na mě z facebookového profilu ODS vyskočil jeden ze slibů z roku 2021, který samozřejmě nebyl dodržen. Slibovali učitelům platy ve výši 150 procent průměrných mezd, pokud bude ODS ve vládě. Sice chápu, že někteří berou politici kampaň jako prostor, kde mohou plácat sliby, aby získali hlasy a porazili politické soupeře. Pak ať se ale nediví, že lidé ztrácejí důvěru v politiku a ve stát jako takový.
Mezi sliby a dneškem ale přišla krize na Ukrajině, energetická krize, muselo se šetřit…
Rozumím tomu, že se změnila situace, Rusko napadlo Ukrajinu a válka měla dopad i na naše hospodářství. Nicméně vláda si dala závazky k systému vzdělávání do programového prohlášení. A to jak do původní verze, tak bez ostychu i do té aktualizované. Víme, jak to dopadlo se slibem 130 procent průměrné mzdy učitelům. Další slib, který v programovém prohlášení vláda dala byl, že Česká republika bude dávat 5 procent hrubého domácího produktu na oblast vzdělávání, což je průměr OECD. V současné době dáváme 4 procenta. Pěti procentům jsme se blížili v roce 2021, kdy končila vláda za účasti Sociální demokracie. Nyní opět tento poměr klesá. To jsou sliby na jedná straně a bohužel krutá realita na straně druhé.
Víte, není mi úplně jasná jedna věc. Donedávna byl nedostatek učitelů, teď to vypadá, že je jich až moc a mají se propouštět. Jak to vnímáte vy?
Kapacity škol byly a jsou nedostačující, nyní tato populační vlna dorazila i na střední školy. Předchozí vláda motivovala mladé lidi, aby nastupovali na pedagogické fakulty, a aby se zapojili do pedagogické profese. Ta má být prestižní. Současná vláda to ale zřejmě vidí jinak. Zaměstnanci ve školství jsou nuceni obhajovat před politiky, jak je jejich práce pro společnost prospěšná. To je nedůstojné. Vláda společnost neustále zatahuje do nekonečné diskuse o tom, kolik mají mít pedagogové a nepedagogičtí pracovníci. Je to pro mě velmi neprůhledná strategie a nedokážu v ní číst, jaký je její smysl.
Vraťme se ke slibům vlády. Je ještě něco, co nesplnila vůči zaměstnancům škol?
Další slib, který přišel vniveč je ten, že se sníží administrativní zátěž ředitelů škol. V praxi to ale vypadá opačně. Ředitelé teď musí řešit financování se svými zřizovateli. Stojí před Sofiinou volbou – buď budou brát z odměn učitelů nebo budou propouštět paní uklízečky, školníky. Nevím, jak dalece tohle usnadňuje práci ředitelů škol. Vláda alibisticky přehazuje odpovědnost na zřizovatele – obce a kraje. Zaznamenala jsem, že někteří zřizovatelé, mimochodem i z vládního STANu se proti tomu ohrazují, protože ty peníze zkrátka nemají. Ve schválených rozpočtech s těmito nemalými částkami nepočítali.
Je přitom důležité si uvědomit jeden jednoduchý princip, Je to stát, který garantuje vzdělání v této zemi. Proto to musí být stát, kdo musí ty lidi zaplatit.
Stát prý peníze nemá…
To je argument, který opakují zástupci vládní koalice, že prostě prostředky nejsou. Že si to stát nemůže dovolit. Tento argument nemohu brát vážně. Četla jsem, kolik ministerstva dávala v minulém pololetí na odměnách. Je to přes 300 milionů. To nejsou odměny pro řadové úředníky, kteří také neberou bůhvíjaké platy. Jsou to odměny především politických náměstků. Víme přitom, že tato vláda má historicky nejvyšší počet náměstků. U některých z nich to dělalo dokonce až půl milionu na odměnách. V této situaci je podle mě drzost předstoupit před lidi, kteří mají 20 tisíc hrubého, a říct jim: „omlouváme se, prostě nemáme peníze na to, abyste mohli nějakým způsobem důstojně žít“. Z toho mi vychází jedna jednoduchá věc. Pokud vláda říká “nemůžeme dát“, tak to znamená „nechceme dát“. Takhle je to jednoduché.
Mgr. Daniela Ostrá, Ph.D.
Kdo za to ale může?
Jako sociální demokraté vyzýváme pana ministra Beka, aby vyvodil politickou odpovědnost. Ministr, který nedokáže vyjednat podporu pro svůj rezort, nemůže zůstávat ve své funkci. Chápu, že preferenci v této vládě mají rezorty ODS. Je otázka, zda to vyhovuje i ostatním pětikoaličním stranám.
Je nehorázné, že ministr Bek tvrdí, že všechny sliby splnil. Každý den se přesvědčujeme o opaku. Druhá věc je, že namísto školství hájí rozpočet obrany, když říká, že kvůli němu nemůže jít na vzdělávání víc peněz. Sociální demokracie je pro dvě procenta HDP na obranu, nicméně já jako pedagog nepotřebuji dva ministry obrany. Jako pedagog potřebuji silného ministra školství, který se za můj rezort postaví. Proto si myslím, že by měl pan ministr odvodit politickou odpovědnost.
Dobře, ale uskromňují se i další rezorty. Je to spíš věc celé vlády.
Je za polovinou funkčního období a je na čase, aby i vláda jako celek začala plnit vlastní programové prohlášení a začala brát lidi v této zemi vážně. Aby je začala respektovat a plnit sliby, které jim dala.
Co tedy s tím budete jako sociální demokratka dělat?
Z našeho pohledu je jediné řešení. Komunikujeme s odbory, se členy učitelské platformy a s dalšími profesními organizacemi. Jako sociální demokraté podporujeme různé protestní akce. Velká část našich členů jsou pedagogové, ředitelé škol, ale i nepedagogičtí pracovníci ve školách. Takže my se těchto akcí také aktivně účastníme.
Zdá se, že opozice hledá řešení například ve školném. Vy jste byli proti němu, ale nyní ve Sněmovně chybíte. Jak se díváte na zavedení školného nyní?
Není náhoda, že se teď zase vrací témata, proti kterým sociální demokraté už dříve bojovali. Jedním z nich je i zadlužování studentů. Současná opozice to vůbec neřeší. Hlas sociální demokracie ve sněmovně chybí. Parlamentní opozice je schopná prosedět nekonečné hodiny v sále kvůli korespondenční volbě, ale tohle ji nezajímá.
Školné na vysokých školách je dlouhodobý sen občanských demokratů a TOP 09. Odmítám ho z mnoha důvodů. Jsme svědky toho, že se studentům už teď zvyšují životní náklady. Menzy jsou poloprázdné, koleje stojí stále víc, slevy na jízdném se škrtají. Většina studentů musí už při studiu pracovat. To se propisuje do jejich studijních výsledků.
Proč vám ale školné vadí, vždyť se počítá s tím, že by na něj měly být půjčky…
A podle vás je správné, když se mladí lidé na startu do života zadluží? Děti z rodin, které na to nemají si zaplatí školu z půjček a budou vzdělání dlouho splácet. Dostanou se hned na začátku do područí bank a budou se z něj těžko dostávat.
Z výzkumů sociologů i politologů vyplývá, že jakmile kladete jakékoliv bariéry v přístupu ke kvalitnímu vzdělání, omezujete takzvanou sociální mobilitu. Vzdělání dětí z chudších rodin je tím ztížené a do značné míry předurčí životní osud. I děti z chudších poměrů, by měly mít šanci se prostřednictvím vzdělání na společenském žebříčku posunout. Politici by měli už z podstaty dělat všechno pro to, aby se příští generace mohly uplatnit na základě svých schopností.
Tento princip školné narušuje. Každý politik, který prosazuje školné, tak vzkazuje nízko a středně příjmovým rodinám: „vaše budoucnost nás nezajímá“. Přitom Česká republika patří mezi země s nejmenším podílem vysokoškolsky vzdělaných obyvatel. Chceme to změnit. Ne však způsobem, jakým to dělá tato vláda.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
