Rozebrali jsme početnost pozemních jednotek a letectva naší armády. Situace není příliš lichotivá…
Pokud porovnáme naši vojenskou sílu dnes a v polovině osmdesátých let (více než třetina naší populace si tuto situaci pamatuje), jde o zcela tristní srovnání. Tehdy mělo naše pozemní vojsko k dispozici deset divizí se čtyřiceti motostřeleckými a tankovými pluky, přičemž polovina z nich byla na plných a polovina na částečných počtech. Dnes máme k dispozici sotva dva motostřelecké pluky a jejich základní výzbroj – bojová vozidla pěchoty BVP-2, tanky T-72 a samohybná děla DANA – pochází právě z osmdesátých let.
Letectvo mělo v osmdesátých letech k dispozici deset bojových pluků po třech letkách, nyní má pouhé tři letky. Jeho výzbroj je modernější, ovšem z jedné třetiny pouze zapůjčená. Bojová síla současné armády je proti osmdesátým letům tedy sotva desetinová.
Citlivou otázkou jsou počty generálů a vyšších důstojníků naší armády. Jaká je situace v této oblasti?
Poslední úplná data jsou přes pět let stará, nové údaje kvůli obnovené utajovací mánii nemáme. V létě 2019, jak se z otevřených zdrojů můžeme dozvědět, sloužilo v armádě 31 generálů a 2 100 vyšších důstojníků. Tehdy byla data zveřejněna s poznámkou, že generální štáb pracuje na snížení těchto počtů. V roce 2022 stoupl počet vyšších důstojníků na 2 350 osob, tedy o deset procent, v loňském roce jsme pak měli čtyřicet generálů, což bylo navýšení téměř o třetinu. Trend je tedy zcela jednoznačný, ona avizovaná „práce“ generálního štábu ohledně snižování vede pouze ke zvyšování počtů.
Přesná data k letošnímu roku nejsou k dispozici. Z otevřených zdrojů se lze dopočítat téměř čtyř desítek generálů v různých funkcích. V roce 1989 měla armáda ve stavu 145 generálů, tedy třiapůlkrát více než dnes. Prostým přepočtem tak zjistíme, že nyní máme třikrát více generálů na počet bojových jednotek a vojáků než v osmdesátých letech. U vyšších důstojníků lze jen spekulovat, poměr mezi hodnostmi major, podplukovník, plukovník lze rámcově odhadnout jako 6, 3, 1. Což by znamenalo, že máme nyní ve stavu přes dvě stovky plukovníků.
Šokující čísla. Předpokládám, že jejich interpretace bude ještě zajímavější...
Jako vojenský historik s mnoha publikacemi o československé armádě máte jisté povědomí o organizačních strukturách v naší minulosti. Pokuste se, na základě znalosti současných počtů jednotek, stanovit dnes potřebné počty generálů a plukovníků...
Obecně můžeme říci, že pozemní vojsko má přibližně sílu dvou pluků z osmdesátých let plus několika podpůrných jednotek. V jeho čele by tedy mohl stát jeden generál. Letectvo má sílu jednoho smíšeného pluku z osmdesátých let plus řady podpůrných jednotek, takže v jeho čele by také mohl stát jeden generál. Společné logistické zabezpečení má řadu různorodých jednotek, což nám dává třetího generála. Vysoce perspektivní jsou jednotky informačních a kybernetických sil, takže také v jejich čele by měl být generál.
Tyto čtyři prvky musí mít nadřízený orgán, ať se již jmenuje generální štáb či hlavní velitelství. V čele musí být další generál a měl by mít pro všechny případy zástupce v téže hodnosti. Tím se dostáváme na nezbytný počet šesti generálů. K nim můžeme připočíst jednoho generála v čele brněnské vysoké školy, případně generála v čele vojenské kanceláře vrchního velitele. Naše optimum tedy činí osm až deset generálů. Zde je ale důležitá i jiná věc.
Jaká?
Hodnostní struktura. Máme celkem čtyři generálské hodnosti, ovšem u oné desítky osob by nám stačila hodnost jediná, prostě „generál“ bez přívlastků. V základním tarifu, což je asi polovina mzdy, dostávají naše čtyři desítky dnešních generálů asi 4,5 milionu korun měsíčně. Pokud bychom měli pouze desítku generálů, tak by v nejnižším generálském tarifu brali něco málo přes milion korun. Takže měsíční úspora by po započítání všech příplatků činila asi sedm milionů korun, tedy téměř 85 milionů korun ročně. To znamená, že například každému senátorovi by se mohl roční příjem zvýšit o jeden milion korun.
Tou poslední větou si, doufám, děláte legraci...
Samozřejmě. Takže jinak. V loňském roce jsme měli na základních školách na 75 000 učitelů. Pokud by došlo k výše uvedené generálské redukci, každý učitel by mohl dostat navíc měsíčně asi stovku. Nebo jinak, hasičský záchranný sbor čítá něco přes 10 000 osob. Tímto způsobem by se jim mohl navýšit měsíční plat o sedm stovek, což je již viditelné.
To jsou ale jen generálové, tedy ona redukce o pouhých třicet osob. Jak by finančně dopadla obdobná redukce plukovníků?
Tady již můžeme nasadit jen odhady. V minulosti býval počet plukovníků na jednoho generála dosti proměnlivý a činil tři až pět plukovnických na jednu generálskou hodnost. Řekněme tedy čtyři plukovníci na jednoho generála. Při oněch hypotetických deseti generálech to máme čtyři desítky plukovníků. Znamenají-li tato čísla úsporu dnešních asi 200 plukovnických funkcí, jsme již na zcela jiných číslech. Základní tarif 240 plukovníků dává přes 23 milionů korun měsíčně, se všemi příplatky pak výrazně přesahuje 40 milionů, což je ročně téměř půl miliardy korun. Při nových počtech by roční úspora na generálech a plukovnících mohla činit asi 450 milionů korun. To dává v případě učitelů základních škol vyšší plat o 500 korun měsíčně, v případě hasičského záchranného sboru pak 3 750 korun měsíčně.
Vcelku zajímavé zvýšení platů při redukci pouhých 250 míst v resortu obrany. Zcela jistě by to ale nebyla čísla konečná…
Celková redukce nadbytečných funkcí v tomto poměru pro generály a všechny vyšší důstojníky by jen ve mzdové složce mohla přesáhnout tři miliardy korun, což je již viditelné procento rozpočtu. Redukce zbytečného servisu zbytečných funkcí, tedy tajemníci, tajemnice, sekretáři, sekretářky, řidiči, řidičky, referenti, referentky, by přinesla miliardy další.
Výrazně by se též snížily další náklady na automobily, extrablůzy, rekreace a dovolené, služební cesty. Zmizely by náklady na připravovaný pronájem nových budov, některé by se mohly přímo vyklidit a snížily by se náklady. Redukce přebujelé pražské kamarily generálů, vyšších důstojníků a úředníků na míru nezbytně nutnou by mohla přinést úsporu vyšších jednotek procent resortního rozpočtu.
Jak se v tomto kontextu stavíte k více než dvojnásobnému navýšení resortního rozpočtu, což naše vláda již slíbila?
Nejprve bychom se měli zbavit nadbytečných výdajů a teprve poté uvažovat o jejich zvyšování. Jinak nám hrozí situace z let 2015 až 2025. Za více než dvojnásobné náklady máme stále stejně silnou či spíše stejně slabou armádu. Prostě zvýšené náklady se opět rozplynou, aniž by se naše bojeschopnost zvýšila. Státní rozpočet vykrvácí v neefektivních nákladech a daňová zátěž obyvatelstva přesáhne únosnou míru.
Politolog Jan Kubáček v minulých dnech vyslovil obavu, že předpokládané zvýšení výdajů na obranu by mohlo proti armádě postavit širokou veřejnost. Dokonce prohlásil, že by to mohlo být „to nejhorší, co se může stát“. Souhlasíte s tímto názorem?
Víceméně ano. Jan Kubáček je bezesporu jedním z našich nejzkušenějších odborníků, kteří se zabývají politickou komunikací, takže jeho dosti příkrá slova mají zcela jistě základ v pečlivé analýze. Já bych k tomu dodal svoje přesvědčení, že naši občané se většinově nebrání nákladům na obranu, které na ně uvalují jejich vlády, pokud tyto náklady mají smysl.
Náklady na obranu ve druhé polovině třicátých let se postupně přiblížily pětině státních výdajů, byly většinou občanů a jeho politických reprezentantů přijímány jako nezbytné. S odstupem doby můžeme říci, že tyto náklady zařadily vojenskou sílu Československa na páté až šesté místo v kontinentální Evropě. V září 1938 dokázalo vojenské velení během deseti dnů vytvořit, tedy povolat, vystrojit, vyzbrojit a rozmístit, více než milionovou armádu připravenou bránit zemi proti nepřátelské agresi.
Náklady na obranu od padesátých do osmdesátých let kolísaly od pěti do patnácti procent státních výdajů. V exponovaných letech se k nim přidávaly výdaje skryté v jiných rozpočtových kapitolách. V té době se československá vojenská síla řadila na šesté až osmé místo v kontinentální Evropě. Podle plánů mělo mít Československo k dispozici válečnou armádu o síle asi 850 000 vojáků, a to během jednoho až dvou týdnů. Tyto plány nebyly nikdy vyzkoušeny jako celek, během dílčích cvičení však byly naplňovány. Přitom většina obyvatelstva až do poloviny osmdesátých let také brala ony finanční náklady jako smysluplné, nemá cenu to zastírat.
Nyní jsme ovšem ve zcela odlišné situaci. Již několikrát jsem ukázal, že bez ohledu na znásobení výdajů, k němuž za posledních deset let došlo, se naše reálná vojenská síla nezměnila. Za mnohem více peněz prostě máme pořád stejně, aspoň tedy doufám. Kvůli utajování posledních let nám chybí informace například o naplněnosti či nenaplněnosti jednotek.
Jediné, co se mění, je válečnická rétorika našich politických a vojenských představitelů. Ovšem kecáním nepřítele nevytvoříte, ani neporazíte. Kromě oněch obecných „keců“ občan pozoruje jediné – prakticky všechny zakázky resortu obrany jsou označovány jako předražené či nesmyslné. Resort reaguje tak, že v obecném povědomí roste přesvědčení o oprávněnosti této kritiky. Vrcholní političtí i vojenští představitelé se prostě stávají v otázkách obranyschopnosti země nedůvěryhodní, což je opravdu „to nejhorší, co se může stát“.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 2 čtenáři)
Měl by se v české armádě redukovat počet generálů a důstojnictva?
autor: Jan Rychetský
