Jak se dnes žije českým novinářům? Čím dál častěji slyšíme, jak se o nich vyjadřují politici, označují je za žumpu nebo zkorumpovanou pakáž. Jaké to může mít důsledky?
Když mluvíme o českých médiích, nemůžeme začít od politiky, ale od ekonomiky, protože česká média jsou ve špatné ekonomické situaci. To je věc patrná už delší dobu. Je to dané technickými změnami, rozšířením internetu, vyšší dostupností. Výnos z reklamy, která je většinou na internetu, míří především ke společnostem jako Google nebo Facebook, které nevytvářejí žádný obsah. To znamená, že ti, kteří vytvářejí obsah, tedy novináři nebo vydavatelské domy, získávají podstatně menší podíl z toho zisku. A to určuje slabou ekonomickou kondici, proto se propouští, proto je méně novinářů, proto platí věta jednoho mého kolegy Jindřicha Šídla, že dnes platí rovnice 20, 20, 20, tedy dvacet let, dvacet tisíc a dvacet hodin. A když se takhle zhoršuje situace, je jasné, že to musí mít dopad na kvalitu práce.
A pak je tu rovina politická, že se zostřuje atmosféra ve společnosti, napětí mezi politickou a mediální scénou. Je to už pět let, kdy v inauguračním projevu hlavy státu zaznělo přirovnání médií k organizovanému zločinu. To je něco jiného než vtipkování na chodbě, že se mají novináři likvidovat. Tohle bylo v zásadním projevu a politická scéna, politická reprezentace tomuto výroku tleskala. Ale to neznamená paušální obranu novinářů. Když má někdo problém s novinářem, když má dobrý důvod ho kritizovat, nechť kritizuje konkrétního novináře za konkrétní věci a nehází všechny do jednoho pytle. Protože důsledkem bude, že jak se budou házet do jednoho pytle novináři, tak se budou do jednoho pytle házet politici. A nedomluvíme se na ničem.
Je pochopitelné, že politici nevítají, když jsou kritizováni za své jednání, když jsou přichyceni při neetickém chování, zneužití funkce, korupci nebo podvodu. Ale vždycky věděli, že média potřebují. Možná mají dnes pocit, když existuje internet, sociální sítě, kde se mohou prezentovat sami bez prostředníků, že už média k ničemu nepotřebují. Nebo proč se v posledních letech vztahy politiků k médiím tak vyhrotily?
Důvodů je několik. Jednak se změnily poměry na politické scéně, „tradiční“ strany prožívají docela velké potíže, je to vidět na jejich volebních výsledcích. Já bych jako příklad uvedl Ústecký kraj, kde se postupně ztrácela jak ODS, tak ČSSD a důvod se dá dohledat poměrně zřetelně v tom, jak se tam nakládalo s penězi, což je vidět na operačním programu Severozápad na rozdělování dotací, kde je tolik lidí obviněných a jiní jsou ještě souzeni. A že to politické strany, které spolupracovaly, přehlížely, to se jim sečetlo na jejich volebních výsledcích. A pak tu máme nové protestně zaměřené strany, jako je SPD, které vnášejí do veřejné debaty silný náboj, nechci říci útočnosti, ale ostrých výpadů, nepřátelských postojů, málo pozitivního programu, a to samozřejmě situaci hodně zhoršuje.
Teď na Slovensku došlo k brutální vraždě novináře a jeho snoubenky. Sice není ještě stoprocentně potvrzeno, že příčinou byla jeho práce, ale policie to označila za nejpravděpodobnější motiv, protože šlo o investigativního novináře, který odkrýval vztahy mezi představiteli italské mafie a politiky. I u nás v minulosti byly snahy zastrašit novináře, dokonce za pokus vraždy novinářky Sabiny Slonkové byl pracovník ministerstva zahraničí Karel Srba odsouzen. Myslíte si, že k něčemu takovému může dojít v budoucnu i u nás?
Myslím, že to, co se stalo na Slovensku, je opravdu naprosto výjimečné. Pokud pomineme postsovětský prostor, tak se dá dohledat za posledních pět, deset let v Evropě asi pět případů podobného druhu, například hromadné vraždění v redakci Charlie Hebdo, zabití chorvatského producenta či nedávná vražda maltské investigativní novinářky. Když je to za takovou dobu jen několik případů, je to něco naprosto výjimečného. Myslím, že pan premiér Fico má dnes velké starosti, protože Slovensko teď rozhodně nemá dobrou pověst. A myslím, že pan Fico to moc dobře ví.
Ale když mluvíme o motivech, nemáme jistotu, kdo to provedl, to musí policie zjistit. Ale i sama policie říká, že s největší pravděpodobností to souvisí s prací Jána Kuciaka. A tady je třeba připomenout, že si Ján Kuciak stěžoval v minulých týdnech na to, že říkal policii, že dostává nějaké výhrůžky, že cítí nějaké nebezpečí, hrozby, a když se po měsíci obrátil na policii, aby se zeptal, co zjistila, co vyšetřila, tak si ho přehazovali z jednoho místa na druhé, to znamená, že tu věc nebrali vážně a nevěnovali se jí. Důsledky jsou nesmírně tragické. To je to, co tomu předcházelo. To, co by nás mělo varovat, je, že když hrubne atmosféra ve společnosti, když se přehlížejí hrozby, můžeme se dočkat i takovýchto konců.
Není problém i v tom, že investigativní novináři dělají často práci za policii? Zabývají se případy, které policie nešetří, začne se jim často věnovat až v době, kdy novináři přijdou s nějakými důkazy a zveřejní je, pak už není mnohdy možné, aby policie nekonala. Nebude to i tento případ? Italská mafie určitě působila na Slovensku delší dobu.
Na Slovensku je patrný ještě jeden problém, a ten se netýká jen Slovenska. Slovenští kolegové si opakovaně stěžovali, že když doložili některé kauzy s konkrétními fakty, tak očekávali, že státní zastupitelství, resp. prokuratura bude konat, ale nic se neděje. Přitom když státní zastupitelství i policie zjistí, že se stal trestný čin, tak to musí vyšetřit. Můžeme mít pouze podezření, jestli je tady propojení zvláštního světa, kde se páchají zločiny, byznysu a politiky. Doložené to není. Ale samozřejmě to, že se nic neděje, když se o tom píše, vzbuzuje ve společnosti silné podezření, že se lidé nemohou dovolat spravedlnosti, že věci nejsou v pořádku. A jsme zase u zhoršování atmosféry ve společnosti, vzájemné nedůvěry apod.
Myslíte si, že ještě nejsme v takové situaci jako na Slovensku, že tady se zatím nic podobného neděje, že se vážné kauzy vyšetřují, dokonce i ty politické?
To bych netvrdil, že se kauzy vyšetřují do konce. Nechci si stěžovat, že to dlouho trvá, protože justice je ze své podstaty pomalá a opatrná, kdyby byla rychlá, někdy by mohlo dojít k odsouzení nevinného. Ale vidíme případ pana doktora Ratha, který se soudí už drahnou dobu, využívá všechny možnosti své obhajoby, ale pro vnějšího pozorovatele musí být trochu zarážející, že to je případ, kde jsme viděli tu „kouřící zbraň“, krabici vína nacpanou penězi, jsou tam odposlechy, ale stejně nevidíme výsledek, aby věc byla pravomocně odsouzena a pojmenována. Dokonce mám dojem, že to dneska už vlastně nikoho nezajímá. Nějaký čas se tomu lidé divili, ale dnes si říkají, že tak to prostě je. A to není jediný případ.
Sám osobně si myslím, a předpokládejme, že v případě Jána Kuciaka to byla úkladná vražda inscenovaná podsvětím, jak se o tom mluví, že u nás v takové situaci nejsme. Ale že by tady byla zdravá atmosféra, to se říci nedá. Vidíme tady vzájemné atakování, tlak politiků na média, i na média veřejné služby, a to platí jak pro levici, tak pro pravici. Loni na podzim jsme slyšeli jednoho politika, Miroslava Kalouska, jak říká o novináři, který se mu nelíbil, že je zkorumpovaný, slyšíme pana Okamuru, který říká, že novináři jsou zkorumpovaná pakáž, slyšíme předsedu hnutí ANO, který také mluví o zkorumpovaných reportérech.
Já bych to chtěl brát vážně, kdyby následovaly důkazy, že skutečně nějaký novinář na objednávku za peníze vyrobil nějaký materiál, ale pakliže takové důkazy nejsou, je potřeba od politiků žádat omluvu. Znovu zdůrazňuji, že taková obvinění vrhaná do prostoru bez jakéhokoli podkladu musí jen kazit atmosféru ve společnosti. Pak se politici nemohou divit, že novináři zase jsou trochu naježení a očekávají, kdy opět přijde nějaký tlak z politické sféry, kterému se budou muset bránit.
Jedna věc jsou dehonestující výroky vůči novinářům, druhá věc je skutečný tlak ze strany politiků na veřejnoprávní média, Českou televizi a Český rozhlas. Ten tlak měl třeba v případě Českého rozhlasu dopad v tom, že generální ředitel Zavoral veřejně kritizoval investigativního reportéra Janka Kroupu za reportáž o praktikách Agrofertu, jehož vlastníkem je současný premiér Andrej Babiš. Jak se díváte na tuto kauzu?
Případ, který se stal v rozhlase, je ukázkový. Sleduji různá média a všiml jsem si, že místopředseda rady Českého rozhlasu opakovaně ve svém pravidelném sloupku vyjadřoval názory na to, co by v rozhlase mělo být. On má právo na svůj názor, ale je místopředseda rady, takže by se pro pořádek slušelo říci, že to je jeho osobní názor jako občana, nikoli názor celé rady. To je docela běžné, že když je někdo v nějaké funkci, měl by oddělovat úřad od toho, co dělá.
Dá se spolehlivě odhadnout, že tyhle projevy kritiky určitě nezůstaly v rozhlase nepovšimnuty, takže když na listopadovém zasedání rady ČRo zazněla kritika reportáže, že byla účelově načasovaná, muselo to vzbudit velké pozdvižení. V rozhlase se říkalo, že nemůžeme o nějakém činiteli vysílat kritickou reportáž, protože ten den jde k panu prezidentovi. To mi přijde neobhajitelné, protože když je někdo vysoký ústavní činitel, politik, tak každý den dělá něco důležitého. To bychom o něm nemohli psát vůbec nikdy. Ten spouštěč vidím v tom že místopředseda rady Kňourek s bývalým poslancem za ČSSD Jandákem do toho vnesli politiku, když řekli, že reportáž byla účelová. A následovala akce a protireakce, vznikl z toho velký konflikt a hrozilo, že médium veřejné služby bude velmi poškozeno, že to nakonec bude muset řešit politika.
Musíme připomenout jednu důležitou věc: Současný zákonný stav je takový, že pro Poslaneckou sněmovnu je velmi snadné odvolat Radu Českého rozhlasu nebo Radu České televize. Stačí, a nemusí to nijak zdůvodnit, když dvakrát neschválí povinně zveřejňovanou zprávu o činnosti, pak je Rada rozpuštěna a Poslanecká sněmovna volí novou. Není tajemstvím, že lidé do rad byli vybíráni spíš podle politických dohod a ne na základě toho, kdo je nominoval a jakou mají kompetenci pro to, co mají dělat. To je další věc, která do médií veřejné služby vnáší nejistotu, protože lidé, kteří tam pracují, vědí, jak to funguje. To znamená, že si nedělají přílišné iluze, jak jsou ty rady poskládány a jak kompetentně fungují. To se netýká těchto konkrétních rad, mohou se tam najít jednotlivci, kteří svou práci berou odpovědně. Ale jde o dlouholetou zkušenost s fungováním mediálních rad, která vnáší mezi lidi, kteří tam pracují, přinejmenším určitou ostražitost. A to se na tom stavu podepisuje.
Tady je potřeba připomenout jednu věc, když jsme mluvili na začátku o tom, že média nejsou v dobré kondici, myslím, že je o to důležitější, aby média veřejné služby, jako je Český rozhlas a Česká televize, fungovala, protože to jsou jediná média, která si mohou „dovolit“ dělat věci, na která soukromá média vzhledem k nedostatku peněz nemají čas, peníze a mnohdy o to ani nemají zájem.
To jako novinář, který se dlouhá léta věnoval zahraniční politice, vidíte nejlépe, že soukromá média nemají finanční možnosti pokrývat ani významné mezinárodní události vlastními novináři, natož tam mít stálé reportéry.
Jako člověk, který se zabývá mezinárodní politikou, řeknu příklad ze svého ranku. Dnes je to jen Česká televize, Český rozhlas a ČTK, kteří mají nějaké stálé zahraniční korespondenty. Přitom třeba jen Rumunsko má v Bruselu osm nebo deset lidí. To je rozpor, podivnost, která o něčem svědčí, která se možná i podepisuje na tom, jak jsme informováni a co víme o tom, co se děje kolem nás, v Evropě a ve světě, a jestli tomu rozumíme nebo ne.
Když jste říkal, jak snadné je změnit mediální rady, jak jste vnímal, že prezident Miloš Zeman poradil poslancům, aby to tímto způsobem – tedy neschválením zprávy o činnosti – udělali?
To, že má prezident Miloš Zeman velmi kritický názor na práci České televize, není žádná novinka, spíš mne zarazilo, že si jako záminku vzal okrajovou záležitost, jestli televize stihla odvysílat přenos ze zlaté olympijské jízdy Ester Ledecké. Každý, kdo tomu rozumí, ví, že Česká televize řešila zásadní problém. Televizní práva nejsou tak snadno dostupná, jsou soukromé společnosti a Česká televize musí hospodařit s tím, co odvysílá. Tady konkrétně šlo o to, kdyby hokejový zápas českého týmu s Kanadou kvůli tomu přerušila, potom už by ho v repríze nemohla odvysílat celý. To byl technický detail, který hrál při rozhodování roli. Možná to špatně odhadli, ale v té době neměli informace o časech Ledecké z tréninku, ty se objevily až později, pak by mohli tušit, že se schyluje k velkému překvapení. Ale oni se rozhodovali mezi tím, že se hrál tradičně zajímavý zápas mezi Českem a Kanadou a ve stejné době probíhal závod Super-G.
Ale vrátíme-li se do politiky, tak tu kritiku opřenou o to, jestli byl přenos nebo nebyl, beru jako záminku a vyjádření dlouhodobě špatného vztahu mezi panem prezidentem a Českou televizí, lépe řečeno jejím zpravodajstvím.
Je podle vás ohrožena svoboda a nezávislost veřejnoprávních médií, když vidíme ty tlaky, které se objevují... Nejdříve to byla snaha zrušit koncesionářské poplatky, teď zase hrozby o změně jejich mediálních rad?
Snaha zrušit koncesionářské poplatky a financovat veřejnoprávní média přímo ze státního rozpočtu se objevila nejen v Senátu, pan Okamura mluvil o jejich zestátnění, ale to je poukázka k tomu, aby ta média špatně fungovala a přestala být zajímavá. Stačí se podívat na to, jak vypadá státní televize v Polsku. Tam se to s každou vládou měnilo ve prospěch vládnoucí strany, a to nikdy nevede k dobrým koncům. Dnes je ta polská veřejnoprávní televize ovládnutá jednou vládnoucí politickou stranou, ale důsledkem je, že jí klesla sledovanost, takže ztratila na významu. Lidé nejsou hloupí. Lze se obávat jedné věci, když vidíme, jak se pod politickým tlakem mění média v Polsku, Maďarsku, že není vyloučeno, aby to nastalo i jinde. Vždyť i na Slovensku to má k ideálu daleko, protože tam je model, že veřejnoprávní televize a rozhlas byly sloučeny a ředitel se volí přímo v parlamentu. Nedovedu si představit více politickou volbu. To je věc, která nemůže dobře skončit.
Platforma Svobodu médiím, do které se zapojil i Syndikát novinářů, se v minulém volebním období pokoušela s Ministerstvem kultury prosadit zákon o veřejnoprávních médiích, který by se blížil německému modelu, ale to se nepodařilo. Co jste chtěli změnit?
My jsme se snažili jako platforma Svobodu médiím prosadit, aby se tady přijala nějaká podoba německého nebo bavorského modelu, aby členy do mediálních rad vybíraly nějaké dlouhodobě známé respektované organizace, aby se to odpojilo od politiky. Určitě by stálo za debatu zvýšit kontrolu nad hospodařením těchto institucí, ale bylo by třeba schválit i inflační doložku u koncesionářských poplatků, aby nebylo možné vyvíjet politický tlak přes peníze. Ale to, co vidíme v sousedních zemích ve středoevropském prostoru, nás vede k velké opatrnosti k tomu, co se může stát, protože vidíme, že se to může změnit velice rychle a směrem ke špatným koncům.
Nebojíte se, že když se objevují snahy politiků ovlivňovat média, že se teď tím spíš nepodaří vyjednat zákon, který má opačnou snahu – odpolitizovat činnost médií?
Je nějaká naděje, vedeme debatu v Senátu, jestli by se toho neujal. V Poslanecké sněmovně je to mnohem složitější, protože v tuhle chvíli není jasná vládní většina. Je možné, že při hlasování o důvěře vládě bude nějaká vládní koalice, ale ve skutečnosti bude fungovat nějaká jiná. To se nedá odhadnout. Ale až od toho, kdy se etabluje nějaká vládní většina, se teprve dá posoudit, jestli se dá sehnat nějaká silná podpora pro tento návrh.
Nemůžeme mít radost z toho, že se potvrzují naše obavy, kvůli nimž jsme navrhovali změnu. Protože jsme říkali, že se to může stát, i když se to ještě nestalo, ale je to ve vzduchu, že na média může být vyvinut tlak, a nemusí ani dojít k tomu, že se dvakrát neschválí výroční zpráva. V minulosti totiž došlo k tomu, že když nebyla schválena výroční zpráva jednou, rada se začala chovat jinak, protože pochopila ten tlak. Takže to riziko tady je, protože to je systémová vada, která se jednou v kritické době projeví.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
_profil_top.jpg)
