Jaký trest navrhujete pro podniky a živnostníky, kteří mají otevřeno navzdory zákazům?Anketa
Bohatství vzniká z práce, zní hlavní heslo ekonomického programu hnutí Trikolóra. Máte taky pocit, že tato zdánlivě banální pravda je ve světě čím dál méně samozřejmá?
Ano. Mít se dobře díky vlastní smysluplné práci začíná být směšné, nedemokratické, nepokrokové a překonané. Jsem zděšen. Dnešní svět (myšleno mnohé vyspělé „demokratické“ země) již několik let značně mění pohled a přístup k lidem, kteří cílevědomě pracují a denně vytvářejí hodnoty. Ti, kteří každodenní prací ty hodnoty vytvářejí a živí stále se rozrůstající byrokratické aparáty států, jsou stále častěji označováni za jakýsi nesvéprávný „odpad“ moderní společnosti.
Lidé, kteří sami sebe označují za nositele pokroku a blaha lidstva – ač sami žádné spotřebovatelné hodnoty nevytvářejí, si za mohutné podpory mainstreamových médií (opět placených z poctivé práce těch, kteří denně svou prací vytvářejí hodnoty) postupně bez ptaní berou právo určovat, co je pravda a co je správné. Dochází tak k naprosto zvrácenému vývoji, kdy například nejmenovaná nezisková organizace, nárokující si stovky milionů Kč ročně od daňových poplatníků a jejíž vrcholný představitel sdělil na jaře 2020 v ČT 24 (při kritické situaci naší ekonomiky a zdravotnictví), že „… momentálně nejvíce pomáhají v Mongolsku, kde aktivizují vlnu solidarity s pastevci…“, ovlivňuje politickou reprezentaci naší země více než například Svaz průmyslu a dopravy ČR!!! A kruh se uzavírá.
Člověk v tísni buduje zelené Mongolsko
Dnes se již mnohým lidem vyplácí studovat a následně se věnovat řešení uměle vytvářených pseudoproblémů než pracovat a vytvářet hodnoty, které stát a společnost ke své existenci potřebuje. Nyní čtu, že současná vláda hodlá nabrat do státních služeb za naše peníze další dávku úředníků. To je spirála ekonomické smrti. Neboť o přerozdělování státních peněz (opět vzniklých pouze prací těch, kteří vytvářejí měřitelné hodnoty) rozhodují lidé prosazovaní do státní správy těmi, kteří bohatnou právě z těchto státních peněz.
A tito lidé, kteří neustále dostávají prostor v médiích, výrazně ovlivňují složení státní reprezentace už jenom tím, že si sami vzali právo hlásat z médií voličům, kdo je a kdo není demokratický, pokrokový, prospěšný a přínosný. Vzniká tím jakási mediálně-rozpočtová oligarchie, která sama sebe v očích voličů označuje za jedinou správnou a demokratickou sílu ve společnosti. A dále si své rozpočtové zaměstnance – voliče kupuje a hýčká.
Jak? Třeba tím, že z rozpočtů státu a samosprávných celků platí své úředníky, kteří zůstávají doma kvůli „překážkám v práci na straně zaměstnavatele“ (COVID) se 100 % průměrného platu, tím, že neustále zvyšuje armádu vděčných státních úředníků. Soukromé firmy, které vytvářejí hodnoty, své zaměstnance v takovémto případě mohou platit pouze mnohem nižším procentem a nemohou si dovolit zaměstnávat kohokoli zbytečně.
Ekonomické programy však nejsou o atraktivních heslech. Jakou má hnutí Trikolóra strategii pro český průmysl?
Víte, já jsem obyčejný, logicky uvažující manažer. Člověk, který začínal od píky v českém průmyslu v roce 1991. U nás, v průmyslu, který je hybatelem české ekonomiky, vždy platilo, že nám nikdy nikdo nedal nic zdarma. Nejdříve je nutné nakoupit materiál, zaplatit splátky za stroje, zaplatit lidem mzdy, zaplatit energie, investovat do vývoje a přípravy výroby nových výrobků, odvést daně státu a teprve pak lze počítat zisk a rozhodovat se, jak s ním naložíme. Toto platí vždy bez ohledu na to, zda máte dva či 10 000 zaměstnanců, a bez ohledu na to, co vyrábíte nebo pěstujete.
Pokud nebudete maximálně šetřit u všech uvedených položek, nebudete mít konkurenceschopný výrobek, nikdo si jej nekoupí a vy zbankrotujete. A pokud zbankrotujete, vaši zaměstnanci budou brát sociální dávky ze státního rozpočtu, vaše firma nebude platit daně… chová se takto náš stát?! Takže co s tím? Musíme donutit (ano, donutit, neboť kapři si sami dobrovolně rybník nevypustí) státní správu a samosprávy, aby minimalizovaly své mzdové, materiálové, energetické a ostatní náklady. Přebytek úředníků je schopen průmysl a ostatní odvětví ekonomiky, která vytvářejí hodnoty, smysluplně zaměstnat. Tím bude mnohem více nás, kteří vytváříme hodnoty a přispíváme do státního rozpočtu.
Pak lze snižovat daňové zatížení, administrativní zatížení a různé odvody našich podniků. Tím se sníží náklady na jakýkoli výrobek a ten budeme schopni mnohem lépe prodávat zejména v zahraničí. A opět se dostaneme do růstové spirály našeho průmyslu a ekonomiky. Musíme veškeré podnikající subjekty mnohem méně dusit a „dojit“ daněmi, administrativou, regulacemi, zákazy a příkazy. To je to hlavní, co subjekty, jako například průmysl reálně plnící státní pokladnu, nejvíce potřebují. A toto nejvíce potřebuje i naše státní ekonomika, tedy každý jeden z nás. Právě proti potřebnému ozdravení naší ekonomiky jdou avizované kroky vlády jako například další navyšování počtů státních úředníků. A pak je zde ještě jedno zlo. Takzvané dotace z fondů EU. Peníze, odebrané našim pracujícím subjektům, se z části vracejí z Bruselu, aby dále deformovaly ekonomické a tržní prostředí našich firem.
Poté, co podnikatel, jemuž byla dotace přidělena, vyplatí tučné provize specializovaným dotačním šíbrům, kteří mu se žádostmi a administrativou pomohli, zbylou část finančních prostředků, přidělených a přerozdělených Bruselem, použije k investici (do technologií, budov, vzdělání zaměstnanců, vývoje nových výrobků…). Jeho konkurent, který sídlí o dvacet kilometrů dál, však dotaci nezískal, ačkoli je šikovnější a jeho podnik dosud fungoval lépe. Výsledek? Lepší podnik bez dotace začíná upadat a prohrává konkurenční boj s podnikem horším, který je však podporován dotacemi. Výsledek si může každý domyslet sám. Katastrofa.
Má vláda otevřít horská lyžařská střediska?Anketa
Vstupujeme nejen do nového roku, ale i do nového desetiletí. Mnozí experti si myslí, že toto desetiletí bude „transformační“ a že v něm budeme sledovat zásadní společenské a ekonomické změny, ve kterých se bude exploze technických vynálezů z posledních dvaceti let promítat do zásadních strukturálních změn ekonomiky a běžného života. Covid podle nich tento očekávaný trend ještě urychlil. Jak by na očekávané změny měla reagovat Česká republika, aby nezůstala pozadu?
Naše země by podle mne měla mnohem více a důrazněji hájit všechno, co potřebujeme k našemu spokojenému životu. Mám tím na mysli více prosazovat svobodu slova a projevu, svobodu rozhodování se o osobních věcech obyvatel, svobodu a nezávislost médií, svobodu a férovost voleb… toto jsou svobody, které dnešní doba podle mne stále více ohrožuje a za které bychom se měli důrazně postavit.
Každý užitečný vynález musí zjednodušovat život lidí, jejich práci a obohacovat či chránit jejich život, aniž jim toho naopak více bere. Měli bychom být mnohem více obezřetní, zda si do našich životů pouštíme opravdu pouze takovéto vynálezy a změny. COVID akceleroval používání virtuální reality a elektronické komunikace.
Z velké části je to dobré a užitečné. Neměli bychom však zapomínat, že nelze žít život jen ve virtuální realitě. Měli bychom si vážit i chránit naši přírodu a trávit v ní část svého času. Měli bychom o to více pěstovat a hýčkat své mezilidské vztahy. Osobně i jako stát bychom se měli snažit být co nejméně závislí na druhých. Investovat do vzdělání, výzkumu a do aplikací výzkumu v praxi. Ale měli bychom také mnohem více hájit naše vlastní nerostné zdroje, naši nezávislou energetiku, naše vlastní zemědělství, náš průmysl, naši obranyschopnost a naše morální hodnoty.
Naopak bychom měli důrazněji odmítat nesmyslné direktivy zvenčí, jako například ekologické šílenství, vynucovanou a falešnou mezilidskou solidaritu, potlačování národnostní sounáležitosti. Pamatujte, že nikdo nám nedá nic užitečného a potřebného zadarmo a dobrovolně. Dříve, než se zřekneme čehokoli fungujícího a užitečného, měli bychom mít jistotu, že to nové, co chceme aplikovat, je pro nás skutečně výhodné a dlouhodobě užitečnější. V tom vidím konzervatismus, a proto se považuji za konzervativního člověka.
Působil jste dlouhé roky v Tatře Kopřivnice. Ta je často považována za „rodinné stříbro“, firmu, která do značné míry ztělesňuje osudy celého českého průmyslu. Od růstu v první polovině dvacátého století přes zestátnění a vývoj v centrálně plánované ekonomice až po dramatické a trochu smutné peripetie po privatizaci. Jak se daří slavné značce v současnosti?
Před TATROU jsem deset let působil v KAROSE, nyní Iveco Czech Republic, většinu času jako obchodní ředitel a člen představenstva. Tam jsem zažil, jaké to je, budovat z druhořadé české továrny nejmodernější, největší a nejlépe fungující podnik na výrobu autobusů v Evropě. Situace v TATŘE byla v roce 2012, kdy jsem začal na projektu TATRA pracovat, katastrofální. Kromě oddělení konstrukce tam již nefungovalo téměř nic. TATRA umírala. Základem naší strategie obnovy TATRY nebylo „vyrábět co nejvíce“ – naopak.
TATRA jako vozidlo je unikátní a má unikátní vlastnosti, které si udržela přes všechny „loupežníky“, kteří se ji dlouhá léta snažili jen využít a zneužít. My jsme znovu dostali TATRU ke světovým zákazníkům právě díky jejím mimořádným vlastnostem jako speciální terénní vozidlo, které dojede mnohem dále mimo cesty než kterýkoli její konkurent. Právě za tohle byli a jsou uživatelé TATRY v celém světě schopni a ochotni platit vyšší ceny než za vozidla jiných výrobců. Když jsem opouštěl exekutivu TATRY TRUCKS a.s. na konci roku 2019, toto mé třetí dítě fungovalo velice dobře.
Do poloviny listopadu 2020, po dobu mého působení v dozorčí radě TATRA TRUCKS a.s., firma dále rostla, vyvíjela nová vozidla, rozvíjela výborné obchodní vztahy se svými zákazníky a pracovala na několika významných průmyslových projektech se svými partnery v zahraničí. Nehrozilo jí žádné přímé nebezpečí a měla před sebou perspektivy dalšího rozvoje. I proto, ale nejen proto, jsem se rozhodl TATRU TRUCKS opustit a dále ji sledovat z povzdálí. TATŘE, té chloubě českého průmyslu, přeji spokojené zákazníky, přátelské dodavatele, ale hlavně moudré a zodpovědné majitele. Neboť majitelé byli v porevolučních těžkých dobách tím kamenem úrazu naší slavné TATRY a jsou pro ni největším rizikem.
Tatra byla privatizována kupónovou metodou a tehdejší premiér české vlády Petr Pithart, který prosazoval jinou privatizační metodu, dodnes všude vykládá, že z Tatry mohla být „druhá Škodovka“, kdyby byla přímo privatizována zahraniční firmě tak jako mladoboleslavská automobilka. Co si o tomto názoru z pozice bývalého insidera myslíte?
Možná jsem již na tuto otázku trošku odpověděl. Názor pana Pitharta je názorem člověka zvenčí, který o technických specifikách TATRY jako auta i továrny nic neví. Škoda auto vyrábí spotřební vozidla v masovém měřítku. Na tom je úspěch Škodovky založen. TATRU dělá TATROU právě její technické řešení, zcela odlišné od nákladních aut ostatních světových výrobců. Toto řešení poskytuje nesporné výhody pro provoz v terénu, je však komplikovanější a dražší.
Takže pokud je škodovka auto k hromadné výrobě a prodeji prakticky každému uživateli na světě, pak TATRA je speciální vozidlo pro nejtěžší používání u vybraných zákazníků doma i ve světě. Kdyby tedy byla TATRA privatizována podobně jako Škoda auto, mohla se vyhnout nezodpovědným majitelům, kteří ji skoro zničili. Ale stejně by dnes, zřejmě pod jinou značkou a možná že i v jiné zemi, vyráběla speciální terénní nákladní auta v malých sériích.
Psali jsme:
Zrovna se jede dakarská rallye, kterou právě tatrovka v kategorii kamionů několikrát vyhrála. Proč se nedaří úspěchy opakovat i nyní?
Víte, v dobách, kdy TATRA vyhrávala Paříž–Dakar, byl to závod, který s tím dnešním měl společný snad jen název. Tenkrát to byl vytrvalostní závod v Africe, ve kterém vítězil ten, kdo měl nejspolehlivější auto, nejodolnější a nejzkušenější posádku a byl před závodem nejlépe připraven. Dnešní Dakar se jede v Saúdské Arábii a vyhrává ten, kdo má nejvíce finančních prostředků, nejvíce asistenčních vrtulníků, nejlepší technické zázemí po každé etapě a nejdražší komponenty.
Dnes je to rychlostní závod pro ty nejbohatší. Něco jako Formule 1. Zajímavé však je, že až do loňského roku se jezdil (a snad ještě pojede) po původní trase Dakaru závod Africa Eco Race. To je ten starý dobrý vytrvalostní závod. A v něm nadále TATRA slaví úspěchy a dojíždí si pro medaile, pilotovaná panem Tomášem Tomečkem. Tatrovákem srdcem i duší.
Co byste chtěli, aby se znovu otevřelo?Anketa
Jaké jsou podle vás další průmyslové podniky, na které můžeme být hrdí?
Máme takových podniků dost. Na naši maličkou zemi až až. A už to je důvod k hrdosti. Je to například Škoda auto. Podle mne nejcennější člen skupiny Volkswagen. Je to bývalá KAROSA Vysoké Mýto. Dnešní Iveco Czech republic. Asi nejlepší továrna na výrobu autobusů v Evropě. Ale jsou to i naše pivovary Pilsner Urquell a Budvar. Také třeba KOFOLA. Nebo výrobce tramvají a lokomotiv Škoda Transportation. Můžeme být hrdí také na Českou Zbrojovku a.s., Uherský Brod, která patří mezi absolutní světovou špičku ve vývoji a výrobě ručních střelných zbraní.
Málokdo ví, že jedny z nejlepších optických soustav pro projekční zařízení vyrábí česká MEOPTA. Na světě je jen pár výrobců náramkových hodinek, kteří vyrábějí hodinky kompletně sami včetně strojku. Tento unikát se jmenuje ELTON Hodinářská a vyrábí hodinky PRIM. Takto bych mohl pokračovat. Škoda že VÍTKOVICE HM jsou v konkurzu. Máme tedy být na co hrdí a máme v naší svobodné zemi na čem stavět. Pokud si ovšem zachováme svrchovanost, naše svobody, zdravý rozum a hrdost.
Česku se občas přezdívá „autoland“, země, jejíž ekonomika extrémně stojí na automobilovém průmyslu. Jak se to podle vás stalo? A měli bychom o rozvíjení této pozice usilovat i do budoucna?
Potomci Československa, oba samostatné státy, mají extrémně rozvinutý automobilový průmysl. Důvodů je několik. V první řadě jsme měli v roce 1989 automobilový průmysl mimořádně rozvinutý. Vždyť zde byla Škoda Mladá Boleslav – asi nejmodernější závod na výrobu osobních aut ve východním bloku. Luxusní osobní auta vyráběla i Tatra Kopřivnice. Byli zde hned čtyři výrobci nákladních aut: Avia, Praga, LIAZ a TATRA. Zde vyráběné autobusy KAROSA byly nejvýše hodnocenými autobusy ve východním bloku. Nesmíme zapomínat ani na ZETOR, proslulého výrobce traktorů. Z tohoto důvodu jsme po revoluci startovali s úžasnými a zkušenými lidskými zdroji v segmentu autoprůmyslu, které neměl žádný jiný stát v Evropě. Takže jsme měli odborníky na autoprůmysl v nebývalé koncentraci. Měli jsme také nezvykle silný segment dodavatelů pro autoprůmysl. Od výrobců pneumatik BARUM a MATADOR až po výrobce ocelí, plechů a hutě. Takže dodavatelský sektor automotive o mimořádné síle a koncentraci. To jsou hlavní východiska a důvody, proč jsme i dnes jakousi automobilovou velmocí.
Automobilový průmysl bychom měli i nadále podporovat. Ještě mnoho let bezpochyby bude tahounem naší ekonomiky. Zároveň bychom však neměli nijak upozaďovat podporu ostatních průmyslových odvětví. Mám na mysli farmaceutický průmysl, výrobu zdravotních a lékařských přístrojů, optický průmysl, chemický průmysl, znovu se rozvíjející zbrojní průmysl, tradiční výrobu zemědělských strojů, chemický průmysl, výrobu plastů a mnoho dalších. V naší zemi asi nebudeme významnou měrou těžit drahé kovy či ropu. Proto i do budoucna bude naše ekonomika, a blaho našich obyvatel, záviset na výkonech našeho průmyslu a zemědělství.
Automobilový průmysl právě zažívá zásadní změny, pravidla EU nutí automobilky zavádět výrobu aut na elektřinu, heslem „elektromobility“ se zaštiťují úplně všichni. Co to podle vás s automobilovým průmyslem a trhem s auty udělá?
Naši sousedi v činžovním domě, když jsme tam žili, měli psa, který trpěl vzácnou nemocí. Jeho tělo produkovalo látky, kterými se snažilo zlikvidovat svoji vlastní kůži. Nedalo se to léčit a o toho psa, který byl součástí jejich rodiny, přišli. Bylo to šílené. Sebedestruktivní. Toto se mi mnohokrát vybavilo, když začala EU zveřejňovat svá sebedestruktivní pravidla pro schvalování automobilů. Oni se zaštiťují ekologickými zaklínadly… ale rozhodující pro ekologii našeho světa přece není to, kolik mikrogramů škodlivých látek vypustí motor auta, když jeho bezemisní elektrická náhrada za sebou za celou dobu životnosti zanechá mnohem větší ekologickou stopu.
Proč se nikdo neptá, jak a kde se těží nerosty pro výrobu elektrických baterií? Jakou ekologickou zátěž představuje likvidace autovraku elektrického auta? Jakou ekologickou zátěž planety představuje nový distribuční systém pro elektrické nabíjecí stanice? Víte, silně mi to připomíná doby, kdy všichni prosazovali použití tzv. bionafty z řepky. Ano, bionafta je sama o sobě ekologická. Málo se však ví, že k výrobě litru bionafty se spotřebuje cca čtyři litry nafty minerální. Takže proto, abychom mohli v motoru spálit litr ekologické nafty, musíme v traktorech a jiných strojích spálit čtyři litry neekologické nafty. Není tedy ekologičtější zakázat bionaftu?! A na polích pěstovat třeba brambory a ty nedovážet z Francie nebo Egypta?! Opravdu jde o ekologii???!!!
Proto si myslím, že lidé, kteří vedou Evropu a kteří zaprodali své národy a jejich zájmy, nutí náš průmysl, aby začal páchat sebevraždu. A pokud se tomu nepostavíme my sami, nikdo to za nás neudělá.
Známý televizní expert Josef Vrtal: Elektromobilita je slepá ulička
Je správné, že je v politickém zájmu takto radikálně zasahováno do tržních vztahů?
Není to správné. Připomíná mi to toho psa, jehož organismus sám likvidoval svoji vlastní kůži. Buď jsme svědky toho, jak pár lidí postupnými kroky chystá plánovanou změnu společenského řádu v Evropě. Nebo evropské politické elity opouštějí demokracii a hodlají si svoji vedoucí úlohu začít vynucovat silou a kupovat za peníze obyvatel Evropy, či již vládu nad Evropou přebírá jakási skupina lidí, která se z mně neznámého důvodu rozhodla Evropě maximálně škodit. Ať je to tak či onak, nesmíme to dovolit. Je nejvyšší čas. I proto je podle mne nejvyšší čas zahájit přípravy k následování Velké Británie. A to je jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodl pomoci našim slušným politikům.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
