Vladimír Putin je u moci dvacet let. Jde o nového diktátora?
Vladimír Putin byl do čela Ruské federace vybrán Jelcinem symbolicky na přelomu století a vlastně i tisíciletí. Že se země, která v roce 1998 vyhlásila bankrot, což u velmoci byl historicky jev zcela ojedinělý, stal konsolidovaný stát, který se znovu stal světovým hráčem na kolbišti mezinárodní politiky, byl jeho jednoznačným úspěchem. Je jinou stránkou věci, že tak učinil metodami, které nejsou u nás obvyklé. Ale co je v porovnání s námi v Rusku obvyklé? Rusko za celou dobu své existence zažilo demokratické způsoby vlády, jak my je chápeme, pouhého půl roku – za Kerenského vlády od února do listopadu 1917. To ani pro dítě nestačí, aby se naučilo chodit, natož mluvit. Rusko má styl vlády, jaký si přeje, o čemž svědčí přes 80 procent hlasů Rusů, kteří fandí Putinovi. Ale je vůbec možné našimi měřítky měřit jiné, kteří mají zcela jiné míry? Míry v přímém slova smyslu mají od nás rozdílné třeba i Britové a nežádáme je, aby je změnili podle našich. Platí-li to ve fyzice, proč by to nemělo platit v politice? Samozřejmě, pokud to neporušuje závazky, třeba i mezinárodní smlouvy, přijaté rovněž jimi samotnými, což je třeba problém lidských práv a svobod.
Už jsem poznamenal, že sice 80 procent obyvatel vyjádřilo Putinovi podporu, znamená to však také, že 20 procent bylo proti. Ti vyjádřili svůj názor v nedávných protestech, jež byly násilně potlačeny. Když to připomenul francouzský prezident Macron Putinovi při jejich nedávném setkání na francouzském Azurovém pobřeží, Putin mu odpověděl, že si vzali příklad z toho, jak francouzská policie potlačila několikatýdenní protestní akce « žlutých vest » ve Francii. Pravda, není to asi přesné přirovnání, takzvané žluté vesty se dopouštěly násilí a moskevští demonstranti nikoliv, nicméně to bylo vyřčeno. Myslím, že jsem se už jednou zmínil o anketě, kterou iniciovala opoziční Nezavisimaja gazeta. V ní se ptali 20 000 obyvatel, co si vlastně představují pod pojmem lidská práva a svobody. V drtivé většině lidé odpovídali, že bezplatné vzdělávání, bezplatnou lékařskou péči a jen čtyři procenta z nich také svobodu shromažďovací. Úhly pohledu mohou být tedy různé, žádná pravda není absolutní. Rusům ani tak nevadí, když je řídí tvrdá ruka, hlavně když zajistí pořádek, chléb a hry, jak říkali už staří Římané. To Vladimír Putin zařídil a ze zmatků Jelcinova vládnutí a úpadku ruského postavení ve světě znovu učinil disciplinovanou zemi a rovnocenného partnera na mezinárodním kolbišti.
Dnes je Rusko uznávaným hráčem, uvažuje se o jeho znovupřijetí do skupiny G7, z níž bylo vyloučeno kvůli anexi Krymu, a světoví státníci s ním opět navazují dialog. Rusku se také vytýkají jeho dobrovolníci v bojích ve východní Ukrajině. Jenže kdo všechno zasahoval v Ukrajině, která se stala evropským kolbištěm různorodých zájmů. Vždyť i náš Karel Schwarzenberg jako tehdejší předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny vystupoval na kyjevském Majdanu a nebyl tam na pozvání ukrajinské vlády, ani se s jejími členy nesetkal. Jistě, projev není anexe, ale vměšování je to také. Vždyť tam lidi nabádal, aby to udělali tak jako my v listopadu 1989 – svrhli tehdejší moc.
Jaký je tedy podle vás dnešní ruský vliv na Evropu?
Nedovedu si představit, co by například dělalo NATO, kdyby nebylo Ruska. Kde jinde by hledalo protivníka, aby ospravedlnilo svou existenci? Maně si připomínám dosti idealistický názor Václava Havla z devadesátého roku, že by bylo nejlepší, aby se oba tehdejší pakty – Varšavská smlouva a NATO – rozpustily a Evropa by si zajišťovala sama kolektivní bezpečnost. Nebylo to možné, protože by tím USA ztratily možnost Evropu ovlivňovat. Té doby se už generál de Gaulle nedožil, ale vzpomínám si, jak v dobách, kdy byl francouzským prezidentem, usiloval o to, aby se Evropa zbavila amerického diktátu, kvůli němu vyvedl Francii z vojenské organizace paktu. Právě on nejvíce razil tezi, že Evropa se rozprostírá od Atlantiku po Ural, od Špicberk po Sicílii, ale nepatří k ní i druhý břeh Atlantiku. To je jedna skutečnost.
Fotogalerie: - Připomínka 1968 v Karlových Varech
Tou druhou je fakt, že souběžně s tím, jak se samo Rusko proměnilo v nejkapitalističtější zemi na světě s největším sociálním rozdílem, kdy příjem jednoho procenta obyvatel se rovná příjmu zbylých 71 procent. Nově zrození ruští oligarchové – je jich 96 – investovali ve zbývající části Evropy na tři sta trilionů dolarů. To je výsledek tříletého studia osmi vědeckých ekonomických institucí pod italským vedením, jehož výsledky byly zveřejněny, jestli se nemýlím, v minulém či na počátku letošního roku. Není podstatný zdroj jejich peněz, ale to, jak mohou ovlivňovat evropskou ekonomiku, aniž bychom to vlastně byť jen tušili. Jen se podrobněji zajímejte, komu na příklad v Nice patří na 80 procent vil a restaurací – mají ruské majitele. A to je jen jeden viditelnější příklad. Upřímně řečeno, Evropa by potřebovala novou Helsinskou konferenci, aby se lépe uspořádaly její poměry, protože Evropskou unii netvoří celá Evropa, ta sdružuje jen 28 států z jejich celkového počtu padesáti, byť jsou to ty rozhodující. Je paradoxní, že to, co se podařilo v období studené války, nelze zorganizovat v dnešní době, kterou nepovažujeme za studenou válku.
Psali jsme:
Její konec je spojován s jménem Michaila Gorbačova. Co vlastně dělá dnes?
V Moskvě založil v roce 1992 fond New Policy Forum, které shromažďuje dokumenty a vyslovuje se k nejrůznějším aktuálním problémům. I v současnosti tam občas zajede, aby se svými spolupracovníky dokončil svou novou knihu, třebaže – upřímně řečeno – spíše cestuje ve svých osmaosmdesáti letech do nemocnice než do tohoto ústavu, teď už je v ní téměř šest měsíců. V roce 2016 jsem jej zval do Prahy na mezinárodní konferenci, ale – ačkoliv měl už letenku – místo do Prahy musel opět do nemocnice. Jsem však stále ve styku s jeho nejbližšími spolupracovníky, jak s Pavlem Palaščenkem a tiskovým tajemníkem Vladimírem Poljakovem v Moskvě, tak Andrejem Gračovem v Paříži. Jediná Gorbačovova dcera Irina Virganskaja žije už více než deset let v Bavorsku, kde řídí oddělení jeho fondu, přestože je jinak vystudovanou lékařkou. Se svým prvním mužem Anatolijem Virganským se po 16 letech manželství rozvedla, má s ním dvě dcery – Xeňu a Anastasiju. Podruhé se vdala za podnikatele Andreje Truchačeva, s nímž odjela do Německa. Starší dcera Xeňa, dnes osmatřicetiletá, také odjela do Německa, do Berlína, se svým druhým mužem Dmitrijem Pyrčenkovem a dcerou Sašou, poměrně často však navštěvuje v Moskvě svého otce. V Německu má obchod značkových vín. Mladší, dvaatřicetiletá Anastasija se provdala za Dmitrije Zangijeva, věnovala se v časopisech módě, ale nyní se více stará o domácnost a svého čtyřletého syna Nikitu.
Jak byste popsal a zhodnotil Macronovu iniciativu vůči Rusku? Je to podle vás otevřené gesto, vyjádření nutnosti a nezbytnosti, nebo ještě něco jiného?
Francouzský prezident Emmanuel Macron vynikajícím způsobem využil příležitost a minulý týden pozval do Francie Vladimira Putina. Tou příležitostí myslím situaci, kdy německá kancléřka Merkelová se již připravuje k odchodu ze svého úřadu, v Británii jsou příliš zaujati Brexitem, Itálie prožívá vládní krizi a Macron jako další největší hráč západní Evropy má volné pole, aby prokázal vůdcovství nejen ve své zemi, ale i na kontinentě. Před Putinovou návštěvou Macron dokonce napsal na svém facebooku rusky a azbukou: Rusko je hluboce evropskou zemí. Věříme v Evropu od Lisabonu po Vladivostok.
On také prosazuje myšlenku – a má v tom podporu Washingtonu – aby se Rusko vrátilo do skupiny nejsilnějších G7, z níž bylo před pěti lety vyloučeno kvůli ukrajinské krizi. To je něco podobného, co učinil Charles de Gaulle v době nejhlubší studené války, kdy v roce 1966 navštívil tehdejší SSSR. Konečně, z hlediska světové politiky, je tu ještě jeden aspekt: Macronova snaha nedopustit příliš velký odklon Ruska od Evropy a jeho přiblížení se k Číně.
Macronovo setkání s Putinem v Brégançonu na Azurovém pobřeží Francie bylo naplněno srdečnými stisky rukou a mnoha úsměvy, a to nejen před fotoaparáty a kamerami novinářů. Tím spíše, že se shodli i na řešení v současné době nejcitlivější problematiky – Ukrajiny – v tom smyslu, že je třeba dál podpořit v jednáních v rámci minských dohod tzv. normandský formát. Dotkli se i řady jiných otázek, například Sýrie, kdy se shodli na tom, že je tam třeba dodržovat příměří, dohodnuté v Soči.
Jak to vlastně bylo s Putinovou připomínkou žlutých vest?
Už jsem se částečně zmínil, že Macron neopominul ani nedávné demonstrace v Moskvě proti zákazu účasti opozičních kandidátů v komunálních volbách poznámkou, že jako každá členská země Rady Evropy má i Rusko respektovat právo na protest, svobodu projevu a právo kandidovat ve volbách. Putin opáčil zmínkou o tom, jak policie ve Francii tvrdě zasahovala proti „žlutým vestám“, tak připomínkou, že demonstranti musí dodržovat zákony. Jenže poté se rozhořela jistá polemika médií: francouzská „opomněla“ plně ocitovat Putina, který dodal, že jedenáct z nich bylo zabito, a naopak ruská zamlčela Macronova slova, že nehledě na protesty se mohli příslušníci žlutých vest zúčastnit svobodně voleb poslanců do Evropského parlamentu, zatímco opozice v ruských komunálních volbách nikoliv.
Nelze se vás jako znalce Ukrajiny nezeptat: co je v této zemi nového?
Nově zvolený ukrajinský parlament, kde má absolutní většinu strana Zelenského Sluha národa, se chystá na své první zasedání v den vyhlášení ukrajinské nezávislosti, tedy 24. srpna. To je předznamenáno zprávou ukrajinského statistického úřadu o tom, že ukrajinská ekonomika vzrostla ve druhém čtvrtletí letošního roku o 4,6 procenta. To přijaly sdělovací prostředky poznámkou: Je to anomálie, nebo norma? Nebo prostě přestali tolik krást? Urychlení ekonomiky se vysvětluje několika faktory. Především se to týká průmyslu, drobného obchodu, který dokonce vzrostl o 13 procent, ale nemá rozhodující vliv na celkové výsledky, a zemědělství, kde sklizeň začala letos dříve. Jedním z faktorů bylo zvýšení příjmů obyvatel díky indexaci důchodů, předvolebním doplatkům důchodů, více možností si přivydělat, a především zkvalitnění řízení ekonomiky. Ale buďme střízliví, aby Ukrajina například dohonila Polsko v úrovni ekonomiky, bylo by zapotřebí, aby se po několik desetiletí zvyšovala o pět procent. Prezident Zelenskyj slíbil, že docílí toho, aby ročně rostla o 5–7 procent.
Fotogalerie: - Mladý křesťan v Severní Koreji
Pokud se týče zasedání parlamentu, mají se především řešit otázky rychlejší integrace Ukrajiny do Evropské unie. Začne se asi tím nejjednodušším: přejmenováním některých výborů. S tím souvisí i snaha ostatních stran, aby přece jen nebyly pasivními svědky toho, na čem se usnese Zelenského většina, ale aby alespoň ve výborech získaly určitá místa, a tak mohly projevit svou parlamentní činnost. V den zahájení by už měly být jasnější představy, kdo kde zasedne. Jistě bude také zajímavé sledovat, co se stane s předvolebním slibem Zelenského, že poslance zbaví imunity.
Sám prezident se může pochlubit tím, že už v červenci navázal alespoň telefonní styk s Vladimirem Putinem a že se oboustranně projevila ochota postupně konflikt urovnávat, vyměnit si zajatce, ustat se střelbou a řešit budoucnost této části tak postižené Ukrajiny.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
