Líbil se vám projev prezidenta Miloše Zemana na sjezdu KSČM v Nymburku? Jen připomenu, že Zeman hovořil třeba o tom, že Vítězný únor byl ve skutečnosti prohraným, o nutnosti, aby KSČM učinila pokání za minulost, o monopolu moci, o tom, že není-li socialismus demokratický, není to socialismus. Také zdůraznil, že politické procesy padesátých let byly ne chyby a přehmaty, ale zločiny. KSČM také vyzval k sebereflexi... Nenadzvedlo vás to ze židle?
Pokud jsem zaznamenal v médiích ohlasy na to, co prezident republiky na sjezdu řekl, byly velmi různorodé. Některé jeho myšlenky mohou být inspirativní nejen pro delegáty sjezdu, ale i pro veřejnost. Zejména pokud by se jeho vystoupení dostalo k lidem prostřednictvím médií takzvaného hlavního proudu celé, bez účelového krácení. Miloš Zeman má ze své osobní zkušenosti člověka, který do KSČ z přesvědčení nakrátko vstoupil v 60. letech, v době Pražského jara, a byl pak v 70. a 80. letech pro své kritické postoje existenčně postihován, jistě co říci. To, že se dnes i jako prezident slovy otevřené hlásí k socialismu, není samozřejmost. Názor, že socialismus vyžaduje demokracii a je s ní spojen, zastává i Komunistická strana Čech a Moravy. Byl to ostatně Karel Marx, jehož dvousté výročí narození si letos připomínáme, který ve své teorii proti tehdejší de facto otrokářské a rasistické diktatuře světového kapitálu postavil diktaturu proletariátu jen jako vynucené opatření, a budoucnost lidské civilizace viděl ve skutečné, demokratické rovnosti lidí, v demokratickém řízení a životě celé společnosti. I to je důvod, proč se jeho dílo běžně studuje na mnoha západních univerzitách.
Co se týče Miloše Zemana politika a rádobyhistorika, pak k němu jsem dost kritický. Jeho historické reminiscence bývají často politicky účelové, vypočítané na efekt a stojí leckdy i na nepevné půdě. Jeho volání po pokání KSČM jako politické strany za minulost její předchůdkyně, tedy KSČ, je vlamováním se do dávno otevřených dveří. V tom má Zeman zpoždění dobrých 29 let. Kritický postoj ke zneužívání moci a k tragédiím minulosti zaujala a veřejnosti se omluvila v Prohlášení k občanům ČSSR už KSČ na svém mimořádném sjezdu, který proběhl ve dnech 20.–21. 12. 1989 v Praze. Od té doby KSČM na to několikrát navázala. Osobně jsem opakovaně odsoudil justiční vraždy na Heliodoru Píkovi a dalších. Stojí za zamyšlení, že Miloši Zemanovi při vstupu do KSČ události z 50. let asi příliš nevadily.
Výzvy k sebereflexi mohou být užitečné zejména tehdy, když budou adresné a konkrétní. Principu kolektivní viny nevinných si i dnes čeští občané užívají víc než dost. S ohledem na to, že po roce 1989 došlo k restauraci kapitalismu, a to často i ve vyloženě mafiánských formách, že došlo k rozbití Československé republiky, k výprodeji a vytunelování národního majetku, pak mám pocit, že jde o prohru celé české společnosti. Nebo alespoň té většiny, která byla „sametově“ okradena a která platí ze svých daní šlechtické a církevní restituce a financuje spoluúčast České republiky na agresích a okupacích pořádaných Spojenými státy a dalšími členy NATO. Na výprodeji národního majetku, zejména bankovního sektoru, a na bombardování Bělehradu a servilním postoji ke zločinům členů NATO, má ostatně současný prezident jako bývalý premiér významný podíl a spoluodpovědnost.
Česká společnost ale přes to všechno nevnímá komunisty zrovna dobře. V souvislosti s debatami o historii KSČM (potažmo KSČ), která bude podle všeho podporovat vládu Andreje Babiše, se objevují i dohady, že komunisté patří do hluboké historie. „Komunisté totiž se socialismem a sociálně spravedlivou společností nemají nic společného. Já jsem si kdysi přečetl celý Kapitál. To je taková snůška věcí a všechny jsou od někoho jiného, jen ne od Marxe!“ řekl k tématu v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz antikomunista, herec Pavel Nový. Co na to říkáte?
Z toho, co píší a vysílají kapitalismu nakloněná média, skutečně nevycházejí ani nositelé myšlenek socialismu a komunismu zrovna dobře. Pro ně dnes nevychází dobře ani papež František. Má-li se ale vést řeč o Karlu Marxovi – primitivní, zcela nekvalifikované antikomunistické výšplechty na adresu jednoho z nejvýznamnějších filozofů a ekonomů nevypovídají nic o Marxově osobnosti, jsou jen svědectvím o malosti nejrůznějších všeználků. Nečekejte ode mne, že budu vážně komentovat něčí negramotnost. Jen si dovolím poznamenat, že Karel Marx byl na sklonku 20. století v anketě britské BBC označen za největšího myslitele tisíciletí.
O myšlence komunismu se zmínil pro ParlamentníListy.cz i někdejší mluvčí Ministerstva zdravotnictví Tomáš Cikrt. „Komunisti asi nevymřou tak rychle, jak jsme doufali... Komunismus si lidstvo v praxi vyzkoušelo, pokus skončil miliony mrtvých a desítkami let nesvobody,“ řekl. A ani on na učení Karla Marxe neshledává nic, co by mělo oslovovat budoucí generace. „Je to učení s chybou ve svém genetickém kódu, která je neopravitelná a nebezpečná,“ pravil. Co byste mu odpověděl zejména na fakt, že komunismus za sebou zanechal milióny mrtvých?
Je pozoruhodné a pro mne až zarážející, když právě bývalý mluvčí Ministerstva zdravotnictví se přiznává k tomu, že doufal v rychlejší smrt těch, kdo mají na současný kapitalismus a svět jiný názor než on, a že vyjadřuje nespokojenost nad tím, že žijí. Když už se po herci Novém i Tomáš Cikrt vyjadřuje ke Karlu Marxovi, mohu jen znovu opakovat, že primitivní plky na adresu světově uznávaného odborného díla Karla Marxe mi nestojí za komentář. Dovolím si jen na adresu všech, kdo plují na laciné vlně antikomunismu, citovat z Karla Havlíčka: „Chceš-li dodělat se vezdejšího chleba, bývej hloupým, kde je toho třeba.“
Má-li dneska horlivý zastánce kapitalismu a svého času propagátor zvyšování poplatků ve zdravotnictví představu, že lidštější, demokratičtější a sociálně spravedlivější budoucnost není možná, má právo na svůj názor. Když ale tvrdí, že už jen uvažovat o humánnější a demokratičtější společnosti je chybné, je to od něj komické, nebo vypočítavé. Zastává zjevně to, co se právě nosí a co vynáší a nemůže připustit, že by někdo mohl myslet a chovat se jinak než on.
Ptáte-li se ale na oběti připisované politice spojené s myšlenkou komunismu nebo politice, která třeba vlastní zájmy jen překrývala, maskovala hesly lidské rovnosti a sociální spravedlnosti, pak jde o vážnou věc. Jde o hluboce lidské téma i o věc odpovědného studia dějin. Jde o to nepřipustit opakování tragédií a chyb. A je nutné věci posuzovat seriózně, nikoli nahrazovat odpovědné posuzování dějin a událostí ideologickým žvaněním a účelovými propagandistickými výkřiky.
Ti, kdo jdou cestou ideologických tahanic a polopravd, cestou překrucování historie a myšlenek, samozřejmě vědí, proč tak činí. Abstraktní přetahovaná o čísla, o to, kolik stamiliónů obětí si v minulosti vyžádal kapitalismus a myšlenka i praxe trhu a kolik jich přibývá na stále neuzavřeném účtu kapitalismu i dnes, nemá valného smyslu. Stejně jako přetahovaná o počty obětí prosazování či údajného prosazování křesťanství nebo socialismu a komunismu. Je nutné, a o tom jsem přesvědčen, s respektem k historickým faktům a s úctou k nevinným obětem zvažovat, co má pohnutá minulost znamenat pro dnešek a pro budoucnost. Jak jednat, abychom dosáhli civilizovanějších poměrů, než které nabízí soudobý kapitalismus, a jak odvrátili hrozbu válek, které jsou nám vnucovány.
Jak se vám líbí nové složení vedení KSČM? Je to sestava, která podle vás může nastartovat oživení strany, anebo půjde spíše o jakési setrvání na křižovatce, o čemž hovoří nyní již bývalý místopředseda Jiří Dolejš? („Možná to vypadá, že jsme nějak zamrzli na křižovatce vlastních dějin – no, hlavně že jsme zatím nezařadili zpátečku. Věčně ale stát na rozcestí nelze...“ poznamenal Dolejš.)
Nebyl jsem účastníkem X. sjezdu, ale je zřejmé, protože to byl spíše sjezd o personálních otázkách, že delegáti se většinou hlasů rozhodli zásadně neměnit dosavadní směřování. Jde-li o přešlapování na místě, nebo jen o zatím málo znatelný pohyb vpřed, mohou ukázat až příští měsíce. Troufám si ale tvrdit, že velmi špatný výsledek voleb do Poslanecké sněmovny byl velkým varováním a je nyní především na předsedovi strany a na prvním místopředsedovi, kteří své funkce obhájili, aby spolu s novými místopředsedy dokázali sjednocovat a vést stranu, dělat vrcholnou politiku lépe, třeba i v mnohém jinak, než se to dělalo v posledních letech.
Zaznamenala jsem názor, že je hlavně dobře, že se KSČM „zbavila“ stalinisty Josefa Skály. „Ten zůstal stát někde v padesátých letech. To je v podstatě infantil!“ poznamenal k tomu herec Pavel Nový. Jiří Dolejš k tématu na facebooku poznamenal: „Ani Skála, ani já. Geniální řešeni ideologického sporu o stalinismus!“ Co vás při těchto slovech napadá?
Podruhé připomínáte herce Pavla Nového. Obávám se, že jeho sympatie pro KSČM a jeho zájem o personální složení jejího vedení, stejně jako jeho studium Kapitálu, nejsou žádným směrodatným měřítkem reality. Facebook jsem nesledoval, nemohu tedy posuzovat, zda a kdo co napsal. S nálepkami názorových příznivců i oponentů toho či onoho ale mám vždy problém. V případě kolegů Jiřího Dolejše a Josefa Skály rovněž, protože ty nálepky, účelově používané, nepostihují jejich osobnost a názory. Obecně ale v KSČM jsou, stejně jako v každé jiné straně, osobnosti, které se určitým způsobem profilují, mají určitou životní zkušenost a odbornost. Jiří Dolejš je odborností ekonom, věnoval se řízení odborného zázemí strany. Josef Skála vystudoval žurnalistiku a prodělal cennou praxi v oblasti mezinárodních vztahů, vnímal a vnímá velmi ostře to, čemu se říká dravý kapitalismus jdoucí proti civilizačním trendům a normám mezinárodního práva. Jejich názory a představy o řešení problémů domácích a mezinárodních ale nehodlám tlumočit, to je na rozhovor přímo s nimi.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Olga Böhmová
