Co nového vidíte jako právník v dění kolem uprchlické krize? Dříve jste říkal, že si její zvládnutí vyžádá mnohem větší počet úředníků atd. Stalo se to?
Zatím nemám informace, že by se ve státní správě děly nějaké zásadní změny. Pokud vím, v souvislosti s nárůstem azylové agendy byly o asistenty posíleny správní úseky krajských soudů. Vzhledem k tomu, že v Německu narůstá počet osob, kterým bylo udělení azylu odmítnuto, lze logicky očekávat přesun těchto osob také do České republiky.
Pokud budou neúspěšní žadatelé o azyl směřovat k nám, jak by se k tomu problému měla stavět Česká republika?
Nedovedu si představit, že by Česká republika „přezkoumávala“ negativní rozhodnutí vydané jiným státem Evropské unie v azylové proceduře a sama azyl jednou již odmítnuté osobě udělila.
Jak vnímáte „vzkazy“ z Evropské unie, kdy lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn uvedl, že by Maďarsko mělo být vyloučeno z EU za svůj přístup k migraci?
Každý takový výrok mě velmi mrzí. Evropská unie stojí na tradici rovnosti členů. Nerespektování názoru některého státu a jeho ostrakizace princip rovnosti zpochybňuje.
V souvislosti s vývojem právní situace v EU jste nedávno řekl, že „se zdá, že se nejedná o drobné a zanedbatelné drolení státního sytému, ale o jeho postupný celkový rozpad“. Co tím míníte?
V rovině politické jsou otázky řešení migrační krize brány den ze dne vážněji a návrhy na jejich řešení začínají občas vypadat i realisticky. Nicméně stále je opomíjen zásadní právní i státoprávní rozměr celé problematiky. Problém pohybu statisíců lidí po území evropských státu zdaleka není jen problémem ekonomickým, bezpečnostním či organizačním. Postavení těchto lidí, jejich činy i vztahy mají bezpočet právních významů a důsledků. Klíčem k právnímu řešení těchto otázek je nepochybně pojmenování dlouho opomíjeného problému suverenity jednotlivých evropských států.
Každý student právnické fakulty se učí, že jedním ze základních předpokladů existence a fungování státu je svrchovaná moc jeho orgánů nad územím a nad lidmi na tomto území. V moderní podobě to především znamená, že stát vydává zákony, které musí být všemi na území státu respektovány, a pokud někdo zákon poruší, stát má prostředky k vynucení nápravy a neváhá to udělat.
Není slovo rozpad příliš silné?
Problémy se dnes dotýkají všech základních aspektů realizace státní suverenity. Stále méně je jasné, kdo je suverénem představujícím reálnou moc, jaká je jeho legitimita.
Náleží skutečná moc ve státě opravdu v plném rozsahu jeho orgánům, když občanské aktivity mají stále častěji schopnost zcela zabránit realizaci moci státu? Když teze „primátu občana nad státem“ vyústila v beztrestné vydírání společnosti jednotlivci?
Zpočátku přirozená a v evropské kultuře tradiční ochrana slabších byla v posledních letech dovedena k absurdním výsledkům. Ze slabších se stali silnější a ze silnějších jsou slabší. Věřitelé se nemohou domoci plnění svých pohledávek, zatímco jejich dlužníci jsou chráněni, i když zcela svévolně odmítají platit své dluhy. Lékaři operují až poté, co si vytvoří právní alibi pro případné komplikace v léčbě. Učitelé jsou šikanováni a ponižováni žáky; brání-li se, jsou propuštěni. Rodiče jsou zcela bez prostředků proti i malým dětem, které pochopily, že nebudou-li poslouchat, nic se nestane.
Zdá se, že se nejedná o drobné a zanedbatelné drolení státního sytému, ale o jeho postupný celkový rozpad. Je smutné, že – jako v historii tolikrát – i teď si jako lid v pohádce Hanse Christiana Andersena odmítáme přiznat, že „císař je nahý“, a zřejmě spoléháme, že i dnes se objeví „dítě“ nebo zkrátka někdo jiný než my, kdo evidentní pravdu vysloví nahlas.
Zabýváte se otázkou suverenity jednotlivých evropských států. Ta je v rámci EU ale přece delegována na společný celek…
V Evropské unii byla dobrovolně řada funkcí jednotlivých států postupně převáděna na evropské společenství. Stále méně je však jasné, jak vážně nadnárodní společenství tyto „postoupené“ funkce přijalo, a především, jakým způsobem, nebo možná ještě lépe řečeno, zda vůbec je dnes realizuje. V prvé řadě – existuje nějaká skutečná obrana státních hranic společenství evropských států? Pokud existuje, proč nefunguje? Pokud neexistuje, tak jak je to možné? Jaký smysl a jakou legitimitu má „evropská myšlenka“, když stále více působí jako hrad z písku? Jestliže si nebudeme schopni přiznat, že „císař je nahý“, nebudeme nikdy moci pracovat na společném evropském řešení všech současných bezpečnostních problémů.
Jediným logickým v úvahu přicházejícím důsledkem by pak bylo obnovení všech aspektů suverenity jednotlivých států… se všemi smutnými důsledky zániku příjemností života v evropském „soustátí“ pro každého z nás. Navíc, těžko říct, zda obnovit něco tak zásadního je s nezbytnou fatální rychlostí vůbec možné.
Psali jsme:
Mluvíte o potřebě pojmenovávat správně problémy. O to se ale také snaží řada populistů a extremistů. Není lepší umírněný politik, který tak trochu „strká hlavu do písku“, než třeba tvrdý nacionalista?
Tak to bohužel není. „Umírněný politik strkající hlavu do písku“, tedy politik odmítající si připustit, pojmenovat a řešit problémy logicky přenechává prostor politickým extremistům.
Je nanejvýš potřebné, aby zásadní otázky současnosti řešily standardní demokratické politické struktury. Jen tak lze předejít tomu, aby si důvěru podstatné části společnosti získali političtí extremisté jakéhokoli typu.
Nemá problém zastupitelská demokracie se svými čtyřletými cykly, během nichž se většinou žádná dlouhodobá koncepce prosadit nedá? Volič si žádá sliby a politik slibuje, jinak nebude zvolen…
Máte pravdu. Evropské státy dnes nejsou organizovány podle morálně silných a organizačně přesvědčivých konceptů a politické garnitury pouze „čtou voličům ze rtů“ nesplnitelná přání, aby ve volbách získávaly moc slibem splnění nesplnitelného.
Nesplnitelné a neracionální jsou stále častěji nejen sliby ekonomické nebo sociální, ale i legislativní a právní. Tvorba zákonů již není výsledkem politického a ideologického boje, ale jeho přímým nástrojem. Zákony nejsou tvořeny na základě společenské potřebnosti, neslouží k uvážlivé regulaci exaktně pojmenované potřeby organizace společenských vztahů, ale jsou vytvářeny k politické sebeprezentaci jednotlivých politiků. A to bez ohledu na negativní dopad neuvážených, čistě populistických změn na vyváženost právního systému.
Právní řády demokratických států byly po staletí budovány jako katedrály, jejichž postupně se střídající stavitelé možná v detailech nevěděli, jak bude výsledné dílo vypadat, byli si však v každém okamžiku jisti, že budují katedrálu. Obávám se, že dnešní „stavitelé“ právních řádů velmi často nevědí, zda zrovna staví katedrálu, skladiště, supermarket, nebo jen „domeček z karet“.
Jak se díváte na myšlenku, že by například hanobení etnicity nebo sexuální orientace mělo být trestným činem?
Obávám se, že se jedná spíše o výraz společenské a morální bezradnosti než o koncepční řešení. Prostou lidskou slušnost v mezilidských vztazích jen těžko zajistíme nástroji trestního práva. Každé opatření, které chce postihovat slovní projevy trestními sankcemi, navíc evokuje vzpomínky na metody totalitního režimu.
A co politická korektnost?
Politická korektnost je dnes bohužel synonymem pro autocenzuru. Satira, ironie a humor umírá na politickou korektnost. Zanedlouho se možná budeme moci smát jen němým groteskám s Charlie Chaplinem bojujícím s policisty, ovšem pochopitelně jen do té doby, než se proti takové nekorektnosti ohradí policejní odbory.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Daniel
