V souvislosti s útoky v Německu se nabízí otázka, zda v naší společnosti není něco v nepořádku. Na jedné straně EU hovoří o zamezení legálního přístupu ke zbraním, na druhé se většinová společnost s nadsázkou nechá „vraždit“ jak ovce. V průběhu dlouhých minut, ve kterých se čeká na policii, umírají lidé. Pokud by ve společnosti bylo více zbraní, jak volá část naší veřejnosti – tak jako třeba v Izraeli, nemuselo by dojít k takovým excesům. Jakého jste názoru?

Evropská společnost si zvykla na poměrně dlouhé údobí vnitřního a vnějšího míru, který panoval několik desetiletí po druhé světové válce a jenž vyplýval z odstrašujícího jaderného potenciálu velmocí, z hospodářské prosperity a z relativní etnické a náboženské homogenity. Byla to však historicky zcela ojedinělá situace, která se navíc vztahovala pouze na západní svět. Konec studené války a globalizace toto vše změnily. Ukázalo se, že člověk je ze své povahy agresivní bytostí a že konflikt a násilí jsou přirozenou součástí lidské existence. Je úkolem kultury a civilizace tyto destruktivní instinkty a sklony regulovat, potlačovat nebo je převádět do forem, které jsou sociálně únosné a snesitelné.

Evropští představitelé podcenili hrozící kolaps společností nacházejících se na jižní a jihovýchodní periférii kontinentu, případně se na nich sami svou neodpovědnou politikou podíleli. Výsledkem je rozsáhlý migrační proces, který činí z dlouhodobého hlediska z Evropy prakticky kulturní součást Blízkého východu. Ve zmíněné oblasti se nacházejí dva státy, které se svým charakterem nejvíce přiblížily zemím západoevropského typu, Libanon a Izrael. Zatímco Libanon se v důsledku vnitřního rozštěpení na antagonistické etnické a náboženské skupiny ocitl prakticky v permanentní občanské válce, Izrael se úspěšně brání tomuto zhroucení a ochromení za cenu značné militarizace místního obyvatelstva. Nemyslím si ale, že současná evropská společnost je mentálně připravena na radikální liberalizaci držení zbraní. Chybí zde americká hraničářská tradice, která je s individuálním nošením zbraní spojena, nebo vysoká míra sociálního konsenzu jako v Izraeli, kde jsou si lidé od roku 1948 vědomi, že o svou holou existenci a nezávislost musí neustále tvrdě bojovat. Nicméně zachování evropské demokracie, prosperity a svobody bezpochyby vyžaduje určitý návrat k militarismu, i když nejspíše v podobě zákonem vymezených milicí a domobrany například podle švýcarského vzoru.