Profesor Jan Jirák: 168 hodin? Ponižování. Trapné. ČT, Václavák bude příště prázdný

03.06.2020 4:43

ROZHOVOR Novinařina se v posledních letech zásadně proměnila. Žurnalisté už nechtějí informovat, ale udělat ze zpravodajství kabaretní jeviště a politikům dávat najevo svou nadřazenost. Profesor Jan Jirák, jeden z nejuznávanějších českých expertů na média, hovoří o trapnosti a povrchnosti. Rozebral i volby do Rady ČT, která v žádném případě nemá pravomoc „popravčí čety“, jak o ní někteří dramaticky psali. Obává se ale, že volby ještě více posílí taktiku „ohrožení nezávislosti“, čímž ČT a lidé kolem ní reagují na každou kritiku.

Profesor Jan Jirák: 168 hodin? Ponižování. Trapné. ČT, Václavák bude příště prázdný
Foto: FSV UK
Popisek: prof. Jan Jirák
reklama

Zpravodajský kanál České televize získal nedávno konkurenci v podobě CNN Prima News. Jak na vás zatím „česká CNN“ působí?

Anketa

Hrozí v Evropě podobné nepokoje jako v USA?

89%
11%
hlasovalo: 9566 lidí

Myslím, že „česká CNN“ si nedokázala definovat „svého diváka“ – není jasné, pro koho vysílá, na koho je zacílená. Je až „sousedsky“ pomalá, rozšafná, zdlouhavá, zdá se mi, že příspěvky ve zpravodajských relacích mají bez přidané hodnoty nepřiměřeně dlouhou stopáž. Na druhou stranu je „americky“ usměvavá – moderátoři se usmívají tam, kde to v českém prostředí není běžné. Vlastně je skličující dívat se na spoustu skvělých profesionálů, kteří jsou bezradní.

A prostředí studia je překvapivě staromódní: jako by bylo z nějakého sci-fi filmu ze 70. let. Ale to není podstatné. Hlavní je, že marně hledám diváckou skupinu, které bych uměl vysvětlit důvod, proč by se na to měla dívat, když už se chce dívat na zpravodajský televizní kanál. Jsem ale optimista a věřím, že si to svou polohu najde – snad lidem ze CNN dojde, že televize není stánek rychlého občerstvení a nemůže být stejný tady jako v Atlantě.

Jako hlavní bonus oproti veřejnoprávnímu zpravodajskému kanálu CNN Prima News uvádí, že kromě českého zpravodajství nabízí také české znění nejprestižnějších formátů americké CNN. Má to podle vás smysl v situaci, kdy lidé, kteří se o světové dění v ČR zajímají, jsou již několik let běžně zvyklí sledovat CNN či jiné zpravodajské televize v originále, a nemusí využívat (podle mě nepříliš atraktivního) překladu? Pro koho je tato služba vlastně určena?

Anketa

Která TV teď přináší nejlepší zpravodajství? (Ptáme se od 12.5.2020)

9%
67%
14%
hlasovalo: 13403 lidí

Příliš nevěřím na přebírání aktuální publicistiky z jiného kulturního prostředí. Pořady tohoto typu nabízejí určitý – kulturně a společensky podmíněný – výklad světa a český (možná evropský) výklad je prostě jiný než severoamerický. Ty pořady jsou prostě českému prostředí cizí a máte pravdu, ti, pro které mohou být zajímavé, jsou s největší pravděpodobností schopni a ochotni sledovat je v originále (a intuitivně tipuji, že řada z nich vůbec nejsou příznivci světonázoru CNN, ale možná se mýlím).

Pouhých několik dní po spuštění na sebe dokázala CNN Prima News strhnout pozornost reportáží, ve které její redaktorka zkoušela ministryni financí z angličtiny, a ta reagovala odchodem. Redaktorka si rozhovor objednala kvůli jinému tématu a před rozhovorem s ní komunikovala česky. Zmíněný „test“ měla být reakce na ohrazení ministryně proti článku, ve kterém se tvrdilo, že se neúčastnila důležité videokonference ministrů EU kvůli své špatné angličtině. Ministryně uvedla, že v angličtině v EU jedná běžně, a reakcí byl právě „test z angličtiny“. Bylo, podle vás, chování redaktorky k ministryni v tomto případě vhodné? A byla adekvátní reakce ministryně, která beze slova odešla?

Takové zkoušení politiků se nějak dostává do módy – pokud si dobře vzpomínám, před první přímou volbou prezidenta zkoušeli v České televizi Miloše Zemana z ruštiny. Myslím, že přezkušování není vhodné, politik či politička není žáček před tabulí a novinář, resp. novinářka není examinátor a nemá za úkol politika kompromitovat, zesměšnit ani známkovat. To není úlohou zpravodajství – to má referovat o událostech, které se staly, případně stanou, ne takové události vyrábět.

Odchod ministryně byl nešťastná reakce a nevyzněl pro ni dobře. Mimochodem, stojí za povšimnutí, jak se posílila pozice angličtiny co mezinárodního dorozumívacího jazyka. Zřejmě žijeme ve světě, kde je znalost anglického jazyka nutnou výbavou politika, což značně zvýhodňuje komunikační pozici těch, pro které je angličtina mateřštinou.

Zaznamenal jsem reakci jednoho zkušeného novináře, že před deseti nebo patnácti lety by se tento přístup (že by redaktoři jednoduše nastavili ministryni mikrofon, začali na ní mluvit anglicky a všechno si to točili na kameru) nemohl objevit ve zpravodajství, maximálně v nějakém publicistickém či zábavním formátu. Ve zpravodajství by to bylo považované za nemístnou exhibici a snahu politika zesměšnit. Máte také pocit, že se v tomto směru podoba seriózního zpravodajství dost posunula?

Myslím, že se posunula představa novinářů o tom, co je jejich zpravodajskou úlohou. Místo referování o událostech se snaží politiky nachytat (při protiřečení, neznalosti apod.) a v mysli diváků či čtenářů je znemožnit, kompromitovat. Zvlášť disciplína „chytání politiků za slovo“ je mezi novináři oblíbená a jako by jim dávala pocit nadřazenosti. Je to fakticky takový žurnalistický populismus. Podle mého soudu to není dobrý trend, dělá ze zpravodajství kabaretní jeviště, ale patří do kategorie džinů vypuštěných z láhve: jak se jednou ujal, nepůjde se ho tak snadno zbavit.

Mimochodem – toto „pronásledování politiků s kamerou“ je v poslední době docela oblíbená novinářská disciplína. A oblíbené je (zejména v některých publicistických formátech, v Česku zejména 168 hodin) také to, že kamera běží již od příchodu politika a pak se k pobavení publika či jeho dehonestaci pouštějí do vysílání právě ty momenty, kdy politik vůbec neodpovídá na otázku. Kde je v takovém případě hranice mezi veřejným zájmem a osobními právy na důstojnost?

Obávám se, že politik musí prostě být připraven na to, že „hraje politika“ bez ustání, tedy i ve chvílích, kdy se nikdo na nic neptá. Myslím, že řada politiků s tím umí docela dobře pracovat, dopřávají si drobné etudy na téma „teď jako nevím, že mě natáčejí“ a svůj mediální obraz tím efektivně ovlivňují. Smutnou stránkou pořadu, jako je 168, je to, že zaměnil kritiku politiků a politiky – která je médiím v demokratických poměrech vlastní – za jejich ponižování, které je nedůstojné a vlastně trapné. Ale žijeme v době, jež přeje emocím, a tak i média místo kritické analýzy tendují k nejrůznějším formám povrchního a plytkého „lajkování“ a „hejtování“ pomocí citací, záběrů, fotografií.

A když to vezmu ještě šířeji: Měla by mezi politiky a novináři platit nějaká pravidla vzájemné komunikace, nebo je zájem na kontrole veřejných činitelů tak významný, že by novinářům mělo být při jejich kontrole umožněno v zásadě cokoliv?

V zásadě platí, že novinář má právo (někteří říkají, že dokonce povinnost) zveřejnit špatnosti, jichž se politik (či jiná osoba ve významném mocenském postavení, např. silný podnikatel, vysoký úředník, církevní hodnostář...) dopustil. Po dlouhá léta platilo, že mezi novináři a politiky musí určitá komunikace opírající se o jistou dávku vzájemné důvěry probíhat: politik potřeboval média a novináře, aby jejich prostřednictvím oslovil voliče a veřejnost, novinář potřeboval politiky, protože o nich psal a točil.

Současná doba tuhle – jakkoliv ostražitou a opatrnou – symbiózu narušila: politik už novináře tolik nepotřebuje, protože může voliče oslovit přímo pomocí sociálních sítí. A novináři zareagovali tím, že začali události inscenovat (například již zmíněné zkoušení z cizích jazyků). Je to vlastně ustavování nového prostředí: když si představíme média a politiku jako ekologicky vyvážený systém, tak sociálními sítěmi došlo k narušení rovnováhy v tomto systému a jeho součásti (hlavně novináři) teď hledají své nové postavení.

Na druhou stranu je třeba přiznat, že určitá bulvarizace politiky je také dílem některých politiků. Fenoménem posledních týdnů je v tomto směru starosta městské části Praha- Řeporyje Pavel Novotný, který je jako dlouholetý úspěšný bulvární novinář a syn televizního baviče zdatným komunikátorem a i politiku pojímá do značné míry jako show (včetně toho, že o své veřejné funkci současně vytváří televizní pořad). Není zrovna v jeho případě prezentace až přehnaná?

Na to, aby šlo něco označit za přehnané, musí ve společnosti existovat ustálené povědomí o tom, že „tohle se nedělá“. Takové povědomí ale zřejmě není – jinak by se asi těžko do funkce starosty dostal bulvární novinář, těžko by bylo možné bez řádného studia, jen tak „od boku“, relativizovat až revidovat závěry druhé světové války na našem území a podobně.

Mluvili jsme o kontrole politiků médii, ale v posledních dnech se mluví spíše o jednom specifickém případu, kdy politici volí osoby, kontrolující média. Konkrétně veřejnoprávní Českou televizi v Radě ČT. V týdnu do ní byli zvoleni tři uchazeči, u kterých někteří lidé dávali najevo pochybnost o jejich kompetentnosti a objektivitě. Vy máte s Radou ČT osobní zkušenost – je podle vás s těmito třemi kandidáty důvod k obavám o nezávislost ČT, jak se obávají někteří politici?

Kolem toho, jak mají vlastně vypadat vhodní členové dozorčích rad médií veřejné služby, se vedou diskuse, co pamatuju. Mají to být odborníci na média a mediální komunikaci? Mají to být lidé s profesionální zkušeností z médií? Mají to být vzdělanci? Nebo mají pocházet „z lidu“? Osobně si dnes už myslím, že je to jedno. Je třeba si uvědomit, že rady jsou těleso, které nechtějí politici ani příslušná média. Pro politiky je to těžko ovladatelný a málo vypočitatelný nástroj možného tlaku na média, pro média je to cizorodé těleso, které jim mluví do života tak nějak „zvenku“, tak mají tendenci personálně si jeho členy získávat na svou stranu a současně ho jako instituci společensky marginalizovat. Výsledkem je, že rady veřejnoprávních médií se bezmocně potácí mezi Skyllou obav, že budou nařčeny z jednání na politickou objednávku, a Charybdou strachu, že je někdo obviní ze stranění médiu, na něž mají dohlížet.

Osobně si myslím, že Česká televize na této volbě vydělala a patřičně toho využívá: posiluje to její dlouhodobou taktiku, která je založena na interpretaci každé kritiky jako pokusu o její zničení, ohrožení její tzv. nezávislosti a tak podobně. Myslím, že právě touhle „taktikou nedotknutelnosti“ – spolu s tendencí konstruovat spíše jednostranný obraz sociálního a politického světa – ČT dlouhodobě zhoršuje své postavení ve společnosti (nedotknutelní nebývají oblíbení) a může mít jeden nepříjemný důsledek: kdyby přece jen k nějakému pokusu o podmanění ČT došlo (a já myslím, že k němu nedochází), Václavské náměstí zůstane prázdné. A to i přesto, že jak ČT, tak ČRo (a dodejme i ČTK) v posledních měsících prokázaly jak těžko zastupitelnou mají funkci společensky mobilizační a koordinační.

Novinář Petr Honzejk napsal, že zvolením těchto kandidátů se z Rady ČT stala „popravčí četa“. Radní Zdeněk Šarapatka očekává v Radě „válku o ČT“. Jsou podle vás tato přirovnání adekvátní v situaci, kdy Rada ČT má kontrolní pravomoci především v oblasti hospodaření, a nemá příliš možností zasahovat do programu, tvorby a novinářské práce redaktorů?

V těch metaforách je skryta nerealistická víra v moc Rady. Vztah rad a vedení médií veřejné služby může získat několik podob, od víceméně otevřené podpory vedení a generálního ředitele přes tichou bezradnost s občasným pošťuchováním až po „podivnou válku“, v níž je vztah víceméně nepřátelský, obě strany zalehly v zákopech, ale nikdo nestřílí. V těch úvahách se často zapomíná na jednu zásadní věc: Rada dané médium řídit neumí, politici už vůbec ne (i když si to někteří z nich očividně myslí) a ztřeštěné a unáhlené změny ve vedení daného média bytostně nejsou v zájmu žádné rady, ať je v jakémkoliv složení...

O tom, jak Česká televize plní svou veřejnoprávní roli, se diskutuje poměrně často. Teď v době nouzového stavu byla její role zcela nezastupitelná, často sloužila jako prostředek vyhlašování vládních opatření. Ohledně toho, jak svou veřejnoprávní roli v časech pandemie zvládla, se rovněž vedou diskuse. Na jedné straně se oceňuje, že dokázala pružně reagovat a skutečně fungovat ve veřejném zájmu (třeba projekt UčíTelka, nahrazující zavřené školy, nebo kanál ČT3, orientující se na v karanténě izolované seniory), ale na druhou stranu se začínají ozývat výtky, že dramatickým zpravodajstvím a zveličováním nebezpečí koronaviru možná také trochu přispěla k veřejné panice a k přehnaným obavám veřejnosti. Jak podle vás ČT v čase pandemie obstála?

Myslím, že ČT zvládla pandemii v zásadě dobře – byla aktuální, zpravodajsky spolehlivá, někdy možná až příliš monotematická (ve světě se přece jen děly i jiné věci než jen šíření příslušného koronaviru). Projekt UčíTelka byl namístě a přiměl televizi více se soustředit na její vzdělávací funkci. U kanálu ČT3 mám trochu pochyby – představa, že seniorům se nestýská po ničem jiném než po normalizační televizní produkci, která tam zřetelně převážila, prozrazuje dost stereotypní a zjednodušené myšlení a jistou bezradnost, pokud jde o práci s touto diváckou skupinou (na níž jinak ČT moc nemyslí). Myslím, že ČT – a ostatní televize s ní – přispěla k tomu, že lidé v ČR začali brát pandemii a opatření s ní spojená vážně: pohled na moderátory v rouškách byl přesvědčivý a televizím – mezi nimi hlavně ČT – patří za práci v tomhle období velký dík. Jistě, všechno se nemůže podařit: třeba umanutý důraz na málo vypovídající „přesná čísla“, jemuž jako vždy média podlehla, byl zbytečný, ale vcelku odvedla dobrou práci.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Jakub Vosáhlo
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zachránci demokracie? Vždyť s demokracií a svobodou nemají nic společného. Není náhoda, že se probrali zrovna teď. Hovoří středočeský radní Herman

14:00 Zachránci demokracie? Vždyť s demokracií a svobodou nemají nic společného. Není náhoda, že se probrali zrovna teď. Hovoří středočeský radní Herman

ROZHOVOR „Není náhoda, že se různá hnutí aktivizovala právě v době, kdy jsou ekonomiky států oslaben…