Profesor Jirák: Křik kolem Rady ČT? Umělá kampaň. Prospěje jen vedení ČT

Anketa

Bude rok 2021 pro Českou republiku lepší než rok 2020?

22%

72%

hlasovalo: 13001 lidí

V poslední době se vedou spory o to, zda odvolání Dozorčí komise proběhlo v souladu se zákonem, nebo nikoliv. Jak se na to díváte vy z pohledu mediálního experta a někdejšího předsedy Rady ČT? A obecněji – pokud je Rada ČT nespokojena s prací Dozorčí komise, měla by mít právo ji odvolat? Nebo se musí „vecpat“ do zákonných důvodů dle § 6 Zákona o České televizi, který důvody pro odvolání výrazně zužuje?

Nejsem právní expert, takže se na to dívám spíše z věcné stránky mediálního provozu. Dozorčí komise byla, pokud mě paměť neklame, zřízena kvůli tomu, že členové Rady ČT (a ostatních rad) na jedné straně musí ze zákona posuzovat i mnohá ekonomická rozhodnutí ČT, na druhé straně nemusí být ekonomicky vzdělaní a pochopit hospodaření takové instituce je pro ně nezvládnutelným úkolem.

Vlastně se v tom odráží základní existenciální problém Rady ČT (respektive rad): dozorují něco, čemu nemusí rozumět. Aby se tento problém alespoň v ekonomické rovině vyřešil, vznikla komise, v níž by měli zasedat odborníci-ekonomové, kteří jsou schopni nahlížet do „živých“ materiálů ČT a rozumět jim a Radě ČT svá zjištění (včetně zjištěných pochybení) předkládat.

Laickým rozumem soudím, že pokud Rada většinou hlasů dospěje k závěru, že jí jednání poradního orgánu nepomáhá, může/musí ho odvolat a sestavit jiný – vždyť podstatou věci je, že Rada potřebuje v ekonomických otázkách poradit.

Proč tedy nedávné odvolání Dozorčí komise vyvolalo takový rozruch?

Klasická otázka detektivních příběhů „Cui bono“, tedy komu ku prospěchu, mě vede k úvaze, že z napětí mezi Radou ČT a Dozorčí komisí (což je současná realita) může mít prospěch jedině management ČT, pro který to znamená ochromení důležitého nástroje kontroly ekonomického chování ČT, zvláště pak hospodárného nakládání se svěřenými prostředky.

Tahanice, která kolem odvolání komise vznikla, mě děsí. Z odvolání komise se stala uměle živená kampaň, jejímž jediným důsledkem je nebývalé oslabení Rady ČT jako instituce, která může – alespoň v hrubých rysech a ve velmi obecné rovině – dávat ČT zpětnou vazbu, pokud jde o úspěšnost její snahy poskytovat službu veřejnosti, a současně být autoritou, která se dokáže vzepřít Poslanecké sněmovně, kdyby její „apetit“ ohledně vlivu na ČT překročil únosné meze. Toto oslabení se okamžitě projevilo euforickou snahou politické reprezentace Radu ČT koučovat nejrůznějšími rezolucemi a fakticky ji nahrazovat. Zvláště Senát PČR, který ve stávajícím nastavení právního prostředí českého mediálního systému nemá žádnou roli, překvapil svým aktivismem. Zpochybnění legitimity jednání Rady ČT, které Senát předvedl, je podle mého soudu jedním z nejvážnějších útoků politické elity na postavení médií veřejné služby od roku 2000.

Protesty proti současné Radě ČT znějí hlavně z jedné části politického spektra a od veřejně známých osobností, které jsou známé svým vehementním občanským aktivismem. Proti tomu se z druhé strany ozývá, že tyto osoby hájí své osobní zájmy, svůj privilegovaný přístup do vysílání nebo dokonce své finanční zájmy na spolupráci s ČT. Co říkáte na tyto argumenty? A je vůbec možné, aby to bylo jinak, v podmínkách, kdy pro řadu lidí je veřejná aktivita současně jejich zaměstnáním a Česká televize zdrojem jejich příjmů, a současně plní roli „autorit“ a strážců společenských poměrů?

Myslím, že je to docela přirozené a jinak to ani být nemůže: košile je bližší než kabát, ježek sám sobě kadeřav a každá liška chválí svůj ocas (řečeno s poklonou tetě Kateřině). Na protestech proti dění v Radě ČT není nic divného a na útocích proti těm, kteří je formulují, také ne. To je takříkajíc normální provoz v demokratických poměrech. I fakt, že obě strany se – s notnou dávkou arogance – snaží zaujmout pozici nadřazené morální autority a jakéhosi rozhodčího, není nijak neobvyklé, jen trapné.

To, co v téhle situaci osudově chybí, je skutečný sudí, který by pískal podle pravidel. A hlavně chybí ona pravidla, tedy to, čemu se v rozvinutých demokraciích říká „mediální politika“ (media policy). Vždyť jakýsi náznak mediální politiky jsme tu zaznamenali naposledy na počátku 90. let, když padlo rozhodnutí o ustavení duálního systému, od té doby nic – a to je smutné, když si vezmeme, co všechno se v mediální sféře děje a jak je pro fungování společnosti důležitá.

V souvislosti s odvoláním se také rozproudila veřejná debata o tom, jaký je účel Dozorčí komise a jakou roli má plnit. Někteří tvrdí, že je to pouze pracovní skupina Rady ČT, která by jí měla být podřízena a pracovat podle jejího zadání a v jejím zájmu, jiní to rozporují. U odvolané Dozorčí komise předsedy Staňka někteří radní namítali, že nepracuje v zájmu Rady ČT a považovali to za důvod pro její odvolání. Jak je to podle vás – má Dozorčí komise pracovat „v zájmu Rady ČT“?

Z definice je Dozorčí komise poradní orgán Rady ČT. Je to – omlouvám se za velké zjednodušení – „nejvyšší kontrolní úřad Rady ČT“, tedy skutečně její nástroj sloužící k – pokud možno kompetentní – kontrole toho, jak ČT nakládá se svěřenými prostředky. Pokud většina členů Rady dojde k závěru, že Komise tuto roli neplní, je odvolání zcela logický krok.

Slabý článek této konstrukce je jinde: úspěšnost chování každého poradního orgánu je závislé na zadání, které dostane. Když je zadání tendenční, předpojaté, nesmyslné, diletantské, je poradní orgán v koncích, protože těžko může svému zadavateli odpovědět: „Rád bych vám poradil, ale ptáte se hloupě.“ Jenže v této rovině se diskuse nevede.

Všechno se soustřeďuje na – uměle vytvořenou – otázku legitimity odvolání Komise a odehrává se v rovině silně ideologizované. Nejsem příznivec konspiračních teorií, ale tady mě opatrně napadá, že Rada ČT ve stávajícím složení se od těch předchozích liší v tom, že by kompetentní, poučené zadání formovat dokázala. A jsme zpátky u otázky „Cui bono“...

Od letošního léta v Radě působí ekonomka Hana Lipovská, která se začala sama velmi intenzivně zajímat o hospodaření veřejnoprávní televize a v podstatě na každé jednání přichází s nějakým „kostlivcem“, kterého objevila. Je podle vás v souladu se zákonným posláním Rady ČT, aby její členové takto na vlastní pěst kontrolovali jednotlivé položky hospodaření?

Myslím, že kontrolovat jednotlivosti je podhodnocením významu a postavení Rady ČT, ta by se neměla zabývat konkrétními „kostlivci“, jak říkáte, tedy jednotlivinami, ale fungováním ČT jako celku. Věnovat se jednotlivostem je jakýsi „radní narcismus“. Ovšem pokud je dodržena potřebná procedura (tedy že člen Rady nejedná za sebe, ale jeho zájem je výsledkem většinového souhlasu Rady), může být i takové hledání kostlivců přijatelné.

Od Hany Lipovské jsem si sliboval hlavně to, že dokáže vůči vedení ČT a Dozorčí komisi Rady ČT formulovat jasné – její odbornou erudicí podložené – zadání, co chce Rada ČT o hospodaření ČT vědět. Kdyby se jí tohle podařilo, byl by to obrovský pokrok oproti stávajícímu stavu. Zatím jsem spíš zklamán, protože paní inženýrka má vámi zmíněný sklon utápět se v jednotlivostech a neklade otázky zásadnější povahy.

Máte dojem, že činností Rady ČT v jejím novém složení a intenzivnější kontrolou vnitřních procesů v České televizi dochází k „útoku na Českou televizi a její kritickou žurnalistiku“, jak tvrdí někteří odpůrci Rady ČT?

Ne, takový dojem rozhodně nemám. ČT je suverénní, společensky, kulturně i politicky velmi silný subjekt, legislativně nadaný vysokou mírou nezávislosti a těšící se přízni docela významné části české společnosti. Složení Rady ČT není a nemůže být hrozbou pro fungování ČT – jakkoliv jsem přesvědčen, že toto složení je výsledkem podivných politických hrátek a nejrůznějších výměnných obchodů.

Poznámka na okraj: nevím, odkud je citát o „kritické žurnalistice“, ale podle mého soudu je ve vztahu k tomu, co ČT produkuje, až příliš lichotivý. Fakticky jsem v produkci ČT skutečně kritickou žurnalistiku nenašel. Ale to není podstatné – pořady, které se o kritickou žurnalistiku snaží, jsou vždy vítané, protože ČT je jediným televizním médiem, které se o to alespoň pokouší.

Pořád je třeba připomínat podstatnou věc: problém není ve složení Rady ani v kontrolní činnosti, kterou vyvíjí, ale v tom, do jaké role se jí snaží obě strany – tedy samotná ČT i Poslanecká sněmovna – vmanévrovat.

Jaká by vůbec měla být úloha Rady České televize? Je to nějaká obdoba „správní rady“, která má kontrolovat každodenní práci managementu?

Rada ČT má podle mého nejlepšího přesvědčení hledat způsoby, jak/podle čeho posuzovat, jak a v čem ČT plní službu veřejnosti. To je její základní úkol. Že by měla kontrolovat každodenní práci managementu, je nesmysl: v tom, jak management řeší každodenní problémy organizace, služba veřejnosti netkví a Radě ČT to nepřísluší posuzovat. Má to ale jednu výjimku a tou je zpravodajství ČT – to je každodenní, efemérní a nelze ho posuzovat jinak než na každodenní bázi.

Podle mého soudu by Rada ČT (a ostatní rady) měla postupovat od společnosti a jejích potřeb k instituci, která je určena k tomu, aby daným potřebám sloužila, tedy zvažovat, co společnosti/veřejnosti skutečně slouží, a to konfrontovat s představami, které o své roli/službě má samotná Česká televize a jak se to projevuje v jejích pořadech. Pak je možné si představit, že mezi Radou ČT a Českou televizí vznikne skutečný dialog (což je podle mě žádoucí stav).

V této souvislosti radní Zdeněk Šarapatka už delší čas razí názor, že Rada by se neměla zabývat stížnostmi směřovanými na kohokoliv jiného než na generálního ředitele nebo na management, a tedy odmítat stížnosti na práci redaktorů. Podle Šarapatky to překračuje její zákonné kompetence, které směřují pouze vůči vedení České televize. Jak se díváte na tento názor z pohledu bývalého předsedy Rady?

Myslím, že odpověď bude v zásadě stejná jako u předcházející otázky. Na jednu stranu platí, že i stížnost na práci řadového redaktora je implicitně stížností na management, ergo i na generálního ředitele. Na druhou stranu je třeba připomínat, že i stížnosti má Rada posuzovat pouze pod zorným úhlem míry plnění služby veřejnosti. Osobně – na základě svých chatrných a dávných zkušeností – myslím, že by Rada měla (kromě zcela ojedinělých fatálních pochybení) odmítat řešit jednotlivosti.

Vzpomeňme Rady Českého rozhlasu, která svého času řešila užití vulgarismu ve vysílání stanice Vltava a nakonec – je mi líto – měla z ostudy kabát. Služba veřejnosti je komplexní, obtížně uchopitelný koncept a Rada ČT (a ostatní rady) by měla pracovat na tom, aby se stala v posuzování této služby přirozenou autoritou – a to nejde přes řešení jednotlivostí.

Působil jste jako předseda Rady ČT v letech 1997-2000. Jaká byla tehdy situace v Radě ve srovnání s dneškem? Myslím zejména z hlediska toho, jak Rada sama vnímala svůj účel a na jaké věci se při svém kontrolním působení směrem k České televizi chtěla zaměřovat.

Tohle srovnání neumím provést, protože nemám dostatečný vhled do současné situace. „Moje“ rada byla v podstatě dost soudržný spolek osobností, které na jedné straně respektovaly politický kontext (zažili jsme nástup opoziční smlouvy), na druhé straně si uvědomovaly svou autonomii a trvaly na ní. Alespoň si to myslím. Rozhodně jsme se snažili dobírat se podstaty té podivné věci zvané „služba veřejnosti“ a podle svých zjištění posuzovat výstupy, které ČT nabízela. Ale možná se to ne vždy dařilo...

Proč myslíte, že současná situace v Radě České televize vyvolává takové vášně na obou stranách sporu?

Protože žijeme v době, kdy všechno – od kandidátů na prezidenta přes sochy na náměstích po opatření proti koronaviru – vyvolává vypjaté emoce vyznačující se naprostou nesmiřitelností vůči jiným názorům a pohledům. Tohle není doba racionální, sebekritické diskuse a pokory – tak proč by situace kolem Rady ČT měla být výjimkou?

Myslíte, že napětí kolem ČT může eskalovat do událostí podobných „televizní krizi“ o Vánocích roku 2000?

Myslím, že ne. Doba je jiná – v roce 2000 vrcholila vlna nespokojenosti s politickou elitou a jejím chováním, bylo to první období velkého polistopadového rozčarování a Česká televize se stala tématem, který tohle obecné rozčarování zastoupil. Dnes je jiná situace – společenská i mediální. Navíc (a na to nesmíme zapomínat) sama Česká televize je jiná, než byla v roce 2000. Je to silný subjekt nadaný značnou symbolickou mocí a mající nezastupitelné (a jedinečné) postavení v české mediální a politické komunikaci.