Profesor Keller: V současnosti existují tři možné scénáře dalšího vývoje EU

Brexit je těžká rána evropské integraci, otázkou je, zda nebude pro ni smrtelná. Velmi skepticky se k budoucnosti soudržnosti EU vyjádřil politolog Alexander Tomský ve svém komentáři pro idnes.cz: „Doufejme, že bude pomalu chátrat a rozpadne se mírumilovně jako kdysi Sovětský svaz a nahradí ji nějaké minimalistické, pragmatické a vzájemně si konkurující společenství evropského trhu. Británii možná čeká lepší budoucnost než sklerotickou Evropu.“ Do jaké míry hrozí nyní Evropské unii rozpad?

V současnosti existují tři možné scénáře dalšího vývoje. Scénář rozpadu EU na jednotlivé národní státy, jak tomu bylo před druhou světovou válku, považuji za nejméně pravděpodobný. Pravděpodobnější je, že se bude úzce integrovat jádro zakládajících členů, tedy Německo, Francie, země Beneluxu, asi Itálie, a možná také některé další, především severské země. Jih, střed a východ Evropy by byl k tomuto jádru připojen více či méně volně a podle toho by také participoval na výhodách integrace i sdílel její nevýhody. To, že EU bude delší dobu fungovat tak jako dosud, tedy přibírat další a další členy a neřešit své hluboké problémy, takový scénář považuji rovněž za málo pravděpodobný.

Nebude třeba Brexit konečně impulsem pro EU, aby se reformovala na volnější společenství států, které bude spolupracovat jen v těch nejpodstatnějších oblastech, jako jsou například bezpečnost, energetika, ekonomika, anebo dojde ještě k těsnější integraci, jež vyvolá další exity?

Jádro EU by se rozvolnilo pouze v případě, že by k tomu vedl vnitropolitický vývoj buď v Německu, anebo ve Francii. V obou zemích jsou síly, které budou usilovat o větší integraci kolem centra (v podstatě na půdorysu staré říše Karlovců) a budou ochotny kvůli tomu odpojovat celé části periférie. Je otázka, nakolik by v tomto případě Německo považovalo za součást centra i Českou republiku. Ekonomicky jsme fakticky součástí Německa a ani rozpad EU v dnešní podobě by na tom nic nezměnil.

Někteří britští komentátoři, ale i další novináři z celé Evropy tvrdí, že Brexit podporovali zvláště obyčejní lidé, kterým vadí neřízená migrace, a to i z východní Evropy. Přicházejí prý tak o práci, nebo jim zaměstnavatelé snižují kvůli této konkurenci mzdy a vůbec Británie chudne. Podobné stanovisko v referendu prý zastávali i starší lidé, kteří se zase obávali o svou bezpečnost. Jaký máte názor na tato tvrzení?

Určitě to u některých lidí svoji roli hrálo. Nikdo ovšem zatím nezjistil, které další faktory a v jaké míře se na rozhodování Britů podílely. Britové měli mnoho výjimek oproti jiným státům EU, přesto hlasovali pro vystoupení. To jenom potvrzuje, že ve hře byly i historické okolnosti – Británie se nikdy zcela neidentifikovala s evropským kontinentem a vždycky měla svým způsobem blíže k zemím, které byly součástí Commonwealthu.

Naprosto jinak prý volili v Británii lidé z venkova a z velkých měst. Zatímco Londýňané byli vesměs pro IN, venkov pro OUT. Také Karel Schwarzenberg tvrdí v souvislosti s opakovanými prezidentskými volbami v Rakousku, že populistické strany a vůbec takové jednodušší politické recepty jsou právě záležitostí lidí z obcí a menších měst. Může to být pravda?

Chtěl bych vidět škálu jednoduchosti politických receptů. Pokud Karel Schwarzenberg takovou škálu zkonstruoval, neobyčejně tím obohatil politologii jako vědní disciplínu. Ve skutečnosti to funguje spíše tak, že když se nám některé postoje nelíbí, označíme je jednoduše za projevy populismu. Tím se je snažíme diskreditovat a sami sebe prezentovat jako někoho, kdo je vůči populismu naprosto imunní. I když se pak takový člověk nechá fotit kvůli přízni jisté skupiny voličů jako pankáč s fialovým čírem, nikdo ho z populismu nemůže samozřejmě podezírat.

Tajemník pro evropské záležitosti Úřadu vlády ČR Tomáš Prouza říká, že EU se zcela zásadně změnila, protože velká část lidí v členských státech jí přestala věřit, a že vedení Unie by mělo být také pokornější než doposud. Lze s tímto názorem souhlasit?

Chtělo by to doložit statistikami, které by ukázaly, kolik lidí přestalo EU věřit. Netvrdím, že takový proces není v chodu, ale bez znalosti čísel nemohu vědět, jestli už je jich ve více zemích většina. Také by mne zajímalo, co to znamená, že vedení „má být pokornější“. Podle čeho se pozná, že vedení je dostatečně pokorné? To všechno jsou napůl pravdivá tvrzení, se kterými se dá libovolně manipulovat. Co by mělo vedení konkrétně dělat, aby se mohlo uznat, že je už dostatečně pokorné? Rozpustit EU, anebo jenom odstoupit z funkcí?

Už teď jsme svědky volání po referendu o vystoupení z EU. Ať už jde o Česko, Slovensko, možná budou o vystoupení usilovat i ve Švédsku, Nizozemsku i Rakousku. Francouzský publicista Yves Mamou poukazuje na zcela reálnou možnost, že po Velké Británii by mohla Evropskou unii opustit v blízké budoucnosti také Francie. Zdůrazňuje, že na rozdíl od Británie by Francouzi hlasovali pro „Frexit“ především kvůli migrační krizi. S přihlédnutím k popularitě protievropských či protiimigračních stran jako Front National, UKIP, Praví Finové či Švédští demokraté bude se měnit politická mapa v Evropě?

Politická mapa se už mění. Jen není jasné, jakým tempem to bude pokračovat a kde se to zastaví. Pokud příliš zesílí ultrapravicové strany, lze se obávat, že vztahy mezi státy se budou vyvíjet stejně jako v minulosti, kdy se tyto strany dostaly k moci. Takzvané systémové strany jim bohužel svojí neschopností čelit migrační krizi obrovsky nahrávají. V tom vidím jejich velké selhání.

Když vezmeme jiný úhel pohledu. Zaznívají také názory, že je v podstatě „dobře“, že Británie zvolila odchod, protože nikdy nepřijala skutečně naplno myšlenku integrace. „Proces bude dlouhodobý. Nakonec z toho možná vyjde jiná, ale paradoxně posílená Evropa,“ věří europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL). Aneb jak řekl stálý předseda Evropské rady Donald Tusk: „Co tě nezabije, to tě posílí?“

Mám svoji hypotézu o tom, proč se EU dostává do takových potíží. Klíčové je, že nedokáže v dostatečné míře dělat to, co dokázaly mnohé evropské země celých 30 let po druhé světové válce – sladit zájmy firem se zájmy námezdních a nemajetných. V dnešní fázi globalizace se tento model nedaří realizovat v rámci celé EU. Proto narůstají nerovnováhy a nerovnosti. Vždy v minulosti se rostoucí majetkové a sociální nerovnosti projevovaly zesílenou nacionalistickou rétorikou. Bohatým umožňuje nacionalismus tvrdit, že jsou s chudnoucími na jedné lodi, a chudým umožňuje tomuto nesmyslu věřit. Brexit od této jednoduché pravdy odvádí pozornost a výrok DonaldaTuska je projevem naprosté bezradnosti.

Předseda vlády David Cameron řekl, že Brexit je hrozbou pro mír v Evropě. Prezident Miloš Zeman ovšem kroutí hlavou nad tím, že by Brexit mohl potěšit ruského prezidenta Vladimira Putina. „Z historického hlediska byla Velká Británie, ale i Německo spojencem. Toto spojenectví dokonce trvá dodnes. Přes halasná prohlášení se potichu dohodl NordStream 2... A není důvod, aby končily obchodní vztahy mezi Ruskem a Německem nebo Ruskem a Velkou Británií. Takže Vladimir Putin ani nic neztrácí, ani nezískává,“ předestřel svůj pohled prezident. Jsme, nebo nejsme kvůli Brexitu blíž globálnímu konfliktu? Nebo jsou úvahy v tomto směru spíše šířením poplašné zprávy?

Skutečně narůstá riziko globálního konfliktu. Ne však kvůli Brexitu, ale kvůli úplně jiným věcem. Patří mezi ně obrovské zisky z výroby a prodeje zbraní, iluze generálů, kteří si myslí, že v podzemních bunkrech by jim v případě války nic nehrozilo, i alibismus politiků, kteří svoji vlastní neschopnost kryjí za řeči o ďábelských plánech Putina. Tito politici musejí být za Putina vděčni. Kdyby ho nebylo, viděl by každý, že narůstající problémy jsou výrazem jejich špatné politiky. Spousta takových málo schopných politiků se bude nyní na setkání NATO ve Varšavě navzájem přesvědčovat, že nikoliv jejich krátkozrakost, ale Putinovy ďábelské úmysly nás vedou tam, kde jsme. Myslím, že kdyby Putin pohrozil odstoupením z funkce, budou mu platit za to, aby zůstal a dále kryl jejich neschopnost a zoufalý nedostatek invence.

Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, zároveň je kritizována česká politická praxe za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je podle vás pravda? Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?

Nebudu hodnotit osobnosti a proudy, kádrování přenechám jiným. Co by jinak dělali? Myslím, že jsme k Západu loajálnější než on k nám. A nepřátelství k Rusku, které se u nás vyvolává, slouží úplně někomu jinému než nám samotným. To si myslím jako člověk, který je celý život orientován kulturně, profesně i vlastními preferencemi na Paříž, nikoliv na Moskvu.