Prominentní americký politolog Weinstein pro PL: V USA jsme ze Zemana zklamáni. Ještě že je tady Schwarzenberg

27.06.2015 17:38

ROZHOVOR Známý americký politolog Kenneth R. Weinstein stojí v čele prestižního konzervativního Hudson Institutu od roku 2005. Původně se věnoval myšlenkám osvícenství, v poslední době se však soustředí na současné mezinárodní vztahy. Píše pro vysoce sledovaná média ve Spojených státech, Evropě a Asii. Za svoji práci byl Weinstein francouzským ministerstvem kultury odměněn Rytířským řádem svobodných a humanitních studií. V rozhovoru s Tomášem Klvaňou, hostujícím profesorem New York University, který vedl pro ParlamentníListy.cz, vyjádřil Weinstein mimo jiné zklamání z proruské orientace prezidenta Miloše Zemana.

Prominentní americký politolog Weinstein pro PL: V USA jsme ze Zemana zklamáni. Ještě že je tady Schwarzenberg
Foto: archiv
Popisek: Americký politolog Kenneth R. Weinstein
reklama

V USA jsme Českou republiku považovali za hráz proti Moskvě, za zásadního spojence ve střední a východní Evropě, za hrdý národ, který svým duchem odporoval sovětské invazi v roce 1968. Teď jsme ovšem zmateni, jsme zklamáni z postojů prezidenta Zemana a některých dalších politiků nalevo i napravo k Ukrajině a Rusku. Ti, kdo se u nás věnují vašemu regionu, přesouvají centrum pozornosti na Polsko a všímají si, že Poláci obecně jsou daleko více, silněji proti Putinovi. Nevíme, co si o české politice myslet. Co se týká Středního východu, je to stále dobrá politika. Přáli bychom si však, aby Češi byli silným a morálním hlasem i v otázkách teritoriální svrchovanosti a lidských práv v širším slova smyslu. Naštěstí jsou lidé jako Karel Schwarzenberg a Michael Žantovský, které obdivujeme a nasloucháme jim. 

Jak hodnotíte agresivní chování Vladimira Putina na Ukrajině? Čeho se snaží dosáhnout a jak je úspěšný?

Putin má dva cíle. Zabránit tomu, aby model demokratické Ukrajiny sloužil příkladem Rusům, kteří by chtěli skoncovat s jeho kleptokracií, a rovněž chce obnovit ruskou hrdost po pokoření z rozpadu Sovětského svazu. Jeho dlouhodobým cílem je destabilizovat NATO.

Zahraniční politika prezidenta Baracka Obamy je zcela jasně odlišná od politiky jeho předchůdce. Je pouze protikladem té Bushovy, je ve všem pouze reaktivní, nebo přece jen existuje ucelená Obamova doktrína?

Prezident veřejně nevyslovil jasnou vizi, v co věří – Obamovu doktrínu – protože je politicky neudržitelná. Ovšem z hrubých obrysů můžeme říci, že zahraniční politika prezidenta Obamy odmítá Bushovu doktrínu v jejích různých formách, i hodně z obsahu americké politiky za období několika posledních desetiletí. Zdá se, že věří, že rozsáhlé nasazení amerických vojenských jednotek v zahraničí škodí jak Americe, tak těm, komu se pokoušejí pomáhat. Obama si necení americké výjimečnosti a energické obrany lidských práv. Avšak nemůže to veřejně hájit, tyto názory jsou velmi nepopulární.

Raději, než ukazovat sílu, věří, že musíme záměrně zredukovat naši globální obrannou stopu a zapojit se do jakéhosi sebezadržování, jak to nazvali v roce 2011 mí kolegové z Hudsonu Seth Cropsey a Doug Feith. Prezident má tendenci zlehčovat zásadní bilaterální i spojenecké vazby, které byly budovány desetiletí a měnit rovnováhu tím, že se zaměřuje na kontakt s diktaturami, jako jsou Írán a Kuba.

Obama sklízí kritiku za to, že je slabý vůči Rusku, Sýrii, Iráku a Libyi. Není nespravedlivé obviňovat ho za všechny ty nesmírně složité, obtížné situace? Lze si představit, že se neměl stahovat předčasně z Iráku, ale koneckonců byl to prezident Bush, kdo se rozhodl opustit Irák. A co měl Obama udělat podstatně jinak ohledně Ruska, Sýrie a Libye?

Svět je určitě složitý, ale moc a odpovědnost prezidenta jsou unikátní. Jádrem problému prezidentovy zahraniční politiky je, že se zatvrzele drží různých fixních představ, idée fixe, včetně nutnosti „soustředit se na budování státu doma“, což mu zabránilo v agilnější a efektivní zahraniční politice.

Změnit kurz znamená být intelektuálně čestný: přiznat chybu a jít  za rámec svých nejbližších poradců. Všichni naši prezidenti se v úřadu učili a významně se posunuli včetně Jamese Cartera poté, co Rusové šli do Afghánistánu. Také to znamená, že využijete prezidentského přístupu k médiím, abyste utvářel veřejné mínění ve prospěch třeba i nepopulární, avšak potřebné politiky. Obama toto nevykazuje.

Bush opravil politiku v Iráku eskalací vojenských aktivit v roce 2007. Udělal to navzdory radám téměř všech poradců, neměl žádnou veřejnou podporu, ale uspěl a zanechal Obamovi Irák v mnohem lepším stavu. Bush tam chtěl nějaké jednotky ponechat, ale Obamova administrativa se držela ideologie ústupu, nepochopila, co bylo naléhavě potřeba, a bagatelizovala ISIS, když tato organizace rostla ve vážnou hrozbu.

Vůči Rusku měl být Obama tvrdý okamžitě v reakci na invazi na Krym, vyžadovat jednotu spojenců a poskytnout zbraně Ukrajině, a to tváří v tvář nejhoršímu porušení státní suverenity v Evropě od II. světové války. Budapešťská dohoda, která zaručovala svrchovanost Ukrajiny, pro Obamu neznamenala nic. Reagan, Clinton, Bushové a Carter by odpověděli úplně jinak, a stejně tak i Mitt Romney. Všichni chápali, že Amerika má jedinečnou úlohu při velkých mezinárodních krizích, a sice vést. Obama nečinně přihlížel a usiloval o spojenecký konsenzus pomocí sankcí, což nápravu nezjedná. 

Byla to přece Obamova váhavá reakce na Asadova vážná porušení lidských práv a použití chemických zbraní, která dala Putinovi zelenou, aby udělal, co udělat chtěl.

V Sýrii jsme měli spolupracovat s neislamistickou opozicí. Měli jsme šanci svrhnout Asada, když do opozice naskočil generál Idriss a byl schopen s sebou vzít i klíčové části armády. Ale pracovat na svržení Asada by znamenalo znemožnit kontakt s Íránem, což je úhelný kámen prezidentovy politiky. Situace s lidskými právy v Sýrii je daleko horší, než kdy byla za Bushe v Iráku, navíc jsme viděli, že Asad použil zbraně hromadného ničení. Někdy se musíte ujmout role vůdce, přesvědčit veřejnost o nutnosti bolestivé oběti a použít ozbrojené síly, abyste zamezili ještě větší tragédii.

Charles Krauthammer, otec slavné myšlenky „jednopolárního okamžiku“, před pár lety napsal, že úpadek Spojených států není nevyhnutelný. Tvrdil, že tento sestup byl rozhodnutím elit a bylo jej možné odvrátit politickou cestou. Souhlasíte s jeho hodnocením? 

Plně s Charlesem souhlasím. Roste středolevý a pravicový konsenzus, že politika ústupu se musí zvrátit. Pohromy roku 2014, tedy Krym a ISIS, přinesly základní posun v mínění veřejnosti i elit. Všichni republikánští prezidentští kandidáti, s výjimkou Randa Paula, dali jasně najevo, že je nutná vedoucí role USA ve světě. A klíčoví demokraté v Kongresu se v soukromí vyjadřují k prezidentovi i jeho hlavním poradcům kriticky.

Byl jste teď v Číně. Jak pozorně tam sledují události v Evropě, zvláště na Ukrajině? Jak figurují v jejich zahraničně-politických úvahách?

Číňané sledují Evropu pozorně z ekonomických i strategických důvodů. Ukrajina je staví před dilema: chtějí podpořit svou spřátelenou autokracii a partnera v šanghajské spolupráci, Rusko, ale podpořit otevřeně ruskou invazi na Ukrajinu by znamenalo podkopat teritoriální integritu, což je ústřední věcí čínské politiky.

Čína stejně jako Rusko chce rozdělit Evropu a USA. Velice posílila svoji lobbistickou přítomnost v Bruselu a hlavních městech jednotlivých států, aby utvářela mínění elit a podporovala obchod i jiné formy spolupráce. Si Ťin-pching a jeho politika „jednoho pásu, jedné cesty“ se snaží přivést i partnery v Evropě k úzké spolupráci s Čínou na mnoha frontách; součástí této politiky, jejího strategického úmyslu, je neutralizovat tyto partnery ohledně citlivých mezinárodních otázek, jakými jsou agresivní čínské teritoriální nároky v Jihočínském moři.

Rusko se obrátilo na Čínu jako na svého klíčového ekonomického partnera, uzavřelo zásadní hospodářské obchody v oblasti energetiky a infrastruktury, protože Čína se nepodílí na režimu hospodářských sankcí. Čínsko-ruská vojenská spolupráce významně narostla, a to i ve společných vojenských cvičeních.

Jak budou USA zvládat svoje vztahy s Čínou v několika příštích desetiletích? Tento vztah přece jen bude v mnohém určovat budoucnost světa. Měli bychom být v této věci optimisté, nebo pesimisté?

Vztah USA – Čína je kriticky důležitý, ale komplikovaný. Obrovský čínský hospodářský růst byl částečně poháněn americkým kapitálem a americká životní úroveň se zlepšila kvůli nízké ceně čínských výrobků. 

Jsou ale mezi námi geopolitické rozdíly v náhledu na různé otázky – od lidských práv až po čínskou agresi v Jihočínském moři. Zvládání tohoto vztahu je navíc komplikováno tím, že procesy čínské politiky jsou neprůhledné a soustředí se kolem prezidenta Si Ťin-pchinga. Tendence k nedorozumění je obrovská, zvláště proto, že Čína chce odstranit USA z pozice dominantní globální mocnosti.

Bude-li Čína usilovat o to, aby využila své rostoucí hospodářské zdatnosti k mlhavým, nejasným cílům – ať jde o výhrůžky sousedům v Jihočínské moři nebo o hackerské útoky na databáze amerických federálních zaměstnanců – bude vztah mezi těmito dvěma aktuálními mocnostmi stále obtížnější. Bude-li se Čína soustředit na ekonomický růst, transparentnost a demokratický právní stát, bude vztah ku prospěchu obou zemí. Ovšem Čína není liberální demokracií a není ani trochu transparentní.

Evropa čelí obrovskému problému s uprchlíky, který divoce rezonuje na celém kontinentu a vyvolává xenofobní, rasistické a neonacistické politické síly. V menší míře čelí USA podobnému problému. Jaká je vaše rada Evropanům, jak zacházet s miliony uprchlíků převážně z muslimských zemí, kteří budou chtít přijít? Jaký je správný poměr humanitární a rozvážné politiky?

Evropa čelí téměř nemožné situaci – poté, co opustila sebevědomou politiku občanské asimilace (tedy přizpůsobení na občanském základě; pozn. překl.), je nyní postavena před otázku, jak dosáhnout integrace svých dlouhodobých obyvatel a uprchlíků, z nichž se mnoho asimilovat nechce. Tato výzva je zesílena tím, že ISIS je přitažlivý pro mladé muslimy, a to představuje problém pro vnitrostátní bezpečnost.

Nám se ve Spojených státech daří daleko lépe integrovat naše muslimské přistěhovalce ekonomicky – nikdo do USA nepřichází, aby žil z podpory. Převážná většina amerických muslimů odmítá násilnický radikalismus. Ale přesto máme každý týden případy, kdy radikálové plánují nebo se dopouštějí násilí. 

Evropa se nemůže k uprchlíkům otočit zády, ale potřebuje politiku, která opět umožní občanskou asimilaci. Po útoku na Charlie Hebdo si Francie uvědomila, že dávat přednost hodnotově neutrálnímu, měkkému multikulturalismu před republikánskými zásadami otevírá dveře radikalismu. I další by měli následovat příklad ministerského předsedy Manuela Vallse v jeho zásadovém přístupu, který posiluje policejní práci vůči radikálům spolu s obranou liberálních ideálů.

Anketa

Jste pro znovuzavedení kontrol na hranicích? Přímočaře řečeno, pro zrušení Schengenu?

96%
4%
hlasovalo: 56694 lidí

Dluhová krize států, která v případě Řecka ohrožuje eurozónu, britský euroskepticismus, který dostane v referendu příležitost vyvést Británii ven z EU, nebezpečí z Východu a migrace muslimů – zdá se, že toho mají politici EU na talíři plno. Přesto se zdá, že zde není jasný evropský vůdce s vizí, který by měl legitimitu, schopnosti a energii, aby kontinent sjednotil. Kdyby se nějaký takový uchazeč připravoval vyjít na veřejnost, který z amerických prezidentů by mu měl být inspirací a proč?

Evropa potřebuje lídra, který bude mluvit otevřeně, bude mít jasnou vizi a sjednotí evropské národy s ohledem na společné výzvy. Evropa potřebuje evropského Ronalda Reagana, který osloví průměrného Evropana, postaví se bruselské byrokracii, avšak znovu oživí evropský projekt, a současně bude stát pevně proti ruské výzvě a podporovat občanskou integraci migrantů. Toto je zásadní výzva – výzva, kterou EU představuje pro státní svrchovanost na různých frontách, monetární, regulační i frontě občanské integrace; to také činí obranu Evropy ještě složitější.

Svět sleduje úvodní fázi americké prezidentské kampaně roku 2016; a většina lidí v Evropě jí nerozumí. Jak mají číst, co se děje mezi demokraty a republikány? Co nyní hraje a nehraje roli? Co by měli lidé sledovat, co bude důležitým ukazatelem budoucího úspěchu?

Kampaň je na samém začátku. Je brzy na to, aby se něco rozhodlo – ani Barack Obama, ani John McCain nebyli nevyhnutelnými vítězi v této fázi primárek, a Mitt Romney čelil v této fázi kampaně značné nepřízni osudu. Nominace je během na dlouhou trať. Jasné je, že Hillary Clintonivá a Jeb Bush nemusejí být nominováni – budou muset vést chytrou a efektivní kampaň po celou dobu tohoto dlouhého závodu. 

Politické akční výbory (Super PACs, organizace soustředící se především na získávání finančních prostředků na kampaň určitého kanditáta; pozn. překl.) financované malým počtem „megadárců“ budou tentokrát hrát daleko důležitější úlohu. Pole republikánů se mnohem více otevřelo kvůli „primárkám“ mezi přispěvateli Politických akčních výborů; Scott Walker a Marco Rubio získali význačné sponzory, a omezili tím Bushovu finanční výhodu. Tyto výbory budou zásadní i pro kampaň Hillary, ovšem jestli ona závažně klopýtne a bude ji chtít vyzvat vážný oponent, pak on či ona dostanou okamžitou a masivní podporu od Super PAC.

Takže si nemyslíte, že nominace Hillary bude jasná? 

V žádném případě není Hillary jasná. Její výkon v kampani je přinejlepším průměrný. Jsme ale na samém počátku procesu primárek. Bernie Sanders ukazuje skutečný tah na branku. Sanders nemůže být nominován, ale bude-li dál získávat podporu základny, může do závodu nastoupit jiný kandidát, který může zvítězit.

Její znovunastavení vztahů s Ruskem, čili reset, skončilo žalostným selháním. Ublíží jí to během volební kampaně?

Jejímu výkonu jako ministryně zahraničí včetně otázek Benghází a ruského resetu hodně scházelo. Její síla je v roli mluvčí za ženská a lidská práva a spočívá také v tom, že byla tahounem odklonění politiky USA směrem k Asii. Je spíše symbolem, je pilná a vždy si dobře nastuduje přípravné materiály. 

Jeba Bushe musíme považovat za jednoho ze tří favoritů mezi republikány společně se Scottem Walkerem a Markem Rubiem. Zdá se však být trochu zrezivělý. Máte také ten dojem?

Jeb je už nějakou dobu mimo úřad a před pár lety neplánoval, že bude kandidovat. Jeho přechod do režimu kampaně byl dobrý, ale ne bezchybný. Jeho kampaň nezastavila opozici, jako tomu bylo u jeho bratra v roce 1999. Jestliže jsme řekli toto, je třeba říci i to, že klopýtnutí v začátku není vůbec fatální, Jeb je zdatným politikem a vydrží až do konce kampaně.

Americké průzkumy mínění v současné době ukazují zlepšení u George W. Bushe. Bude jméno Bush pro Jeba zátěží, pozitivem, nebo bude mít účinek neutrální? 

Rodné příjmení bude politickou zátěží, ale sítě jeho rodiny budou k získání financí a pro úspěch jeho kampaně kriticky důležité. George W. a jejich otec George H. W. jsou u republikánské základny velmi populární.

Mnoho lidí na levici a někteří na pravici v Evropě jsou proti TTIP, obchodní úmluvě, protože se bojí, že to bude jen další nástroj dominance USA. Jak se na dohodu a na to, jak se utváří, díváte vy? A jak by ji měli politici, kteří jsou pro, vysvětlit svým voličům?

TTIP je dohoda kritická pro vazbu mezi USA a EU, ekonomickou i politickou. Je nezbytná pro oba partnery, ale její důležitost široce překračuje ekonomiku. Jde o projekt, který posílí jednotu Západu mnohem hlouběji – a je přímým důsledkem amerického snažení v Asii, tedy dohody TTP, která se zdá, že nyní směřuje ke schválení. Říci ne TTIP znamená říci ne vybudování velikého společného trhu a také ne významným obchodním a investičním příležitostem; co je důležitější, byla by to velká facka západní jednotě, tedy něco, co by Putin a jeho autokratičtí přátelé velice ocenili. Ztratíme-li se v nepatrných detailech regulace, ať v USA nebo v EU, bude to znamenat, že ztratíme příležitost prosperovat v budoucnu, ale rovněž ztratíme příležitost mít silnější Západ.


(Rozhovor pro ParlamentníListy.cz vedl akademik a hostující profesor na New York University Tomáš Klvaňa)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Tomáš Klvaňa
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Cenzura na Facebooku, svoboda slova skončila. Pavel Černocký předkládá jasné důkazy. Neuvěříte, za co všechno lze dostat „porušení zásad komunity“

7:44 Cenzura na Facebooku, svoboda slova skončila. Pavel Černocký předkládá jasné důkazy. Neuvěříte, za co všechno lze dostat „porušení zásad komunity“

ROZHOVOR Své „zážitky“ s Facebookem se rozhodl pro čtenáře ParlamentníchListů.cz popsat publicista P…