Mohlo Československo a jeho představitelé postupovat v období Mnichovské dohody jinak, nebo nebylo zbytí se jí podvolit a prezident Edvard Beneš je kritiky označován neprávem za viníka zabrání pohraničí a posléze okupace celého území?

Mnichovská konference 29. a 30. září 1938 představovala značně podivné spojenectví fašistických států Německa a Itálie s tzv. demokratickými mocnostmi Francií a Velkou Británii. Rozhodla o dalším osudu Československa, aniž by ho přizvala k jednání. Tak se zhroutila zahraničně politická orientace republiky s jejími nejbližšími spojenci, sladkou Francií a hrdým Albionem, obrazně tak nazvanými Františkem Halasem. V této situaci již možnosti obrany byly minimální. Fašizující reakce, která již dříve sama vyjednávala s Hitlerem, rozpoutala nenávistnou kampaň proti Edvardu Benešovi. Generál Rudolf Medek ho dokonce označil jako veřejného nepřítele Československa číslo jedna. Někteří současní pravicoví politici v tom pokračují.

Jak s odstupem více než sedmdesáti let nahlížet na chování Čechů v období Protektorátu a čím si vysvětlujete přibývající hlasy o tom, že jsme byli národem zbabělců?

Žádné nové důkazy o tom, že bychom snad byli za okupace národem zbabělců, historická věda nepřinesla. Je ale faktem, že v posledních letech zcela neoprávněně roste znevažování úlohy českého protinacistického odboje. Přispívají k tomu i takové urážlivé výroky, jaké předvedla například exministryně Helena Válková, že se Čechům za protektorátu zase tak moc nedělo. Současně se však vyskytuje i ospravedlňování skutečných kolaborantů a relativizují se hranice mezi odbojem a kolaborací. Tyto názory pocházejí z havlovských kruhů. Ty měly vždy přezíravý vztah k vlastnímu národu a jeho minulosti a zároveň i své dlouhodobé závazky k Německu. Při hodnocení českého odbojového hnutí a při jeho srovnávání s jinými zeměmi je třeba vycházet z konkrétně historických podmínek, ve kterých působilo. Zároveň je třeba znát i bezprostřední cíle okupantů v protektorátu a jejich plány na likvidaci českého národa germanizací, deportacemi i vyhubením. Ty začali už realizovat a stály 360 tisíc obětí. Válečná generace, naši rodiče i prarodiče si tedy jistě zaslouží spravedlivější hodnocení, než se teď začíná „moderně“ objevovat.