Jste signatářka Charty 77, za minulého režimu jste nemohla psát a živila se uklízením. Letos budeme slavit třicet let od sametové revoluce. Co to pro vás znamená?
Za minulého režimu jsem patřila k autorům, jejichž díla vycházela jen v samizdatu. V současnosti jsem na tom opět dost podobně. Knihy sice vydávat zatím mohu, ale mé články, politické komentáře a fejetony se objevují jen na alternativních webech. Pokrok je v technice, díky internetu mám větší okruh čtenářů než v mládí. Nicméně mnozí z těch, co se mnou kdysi psali pro samizdat nebo jej vyhledávali jako vzácné koření, pokládají dnešní alternativní média za cosi nepatřičného. Jejich polistopadové nadšení, že cenzura byla zrušena, vyprchalo. Dokonce i mnohé současné politiky svoboda myšlení leká, a proto by chtěli, aby se informace a názory šířily kontrolovaně a pouze v určených mantinelech. Na pravdu však nikdo nemůže mít copyright, protože pravda je ustavičné hledání. Není to koupel v dezinfekcí vonícím bazénu, spíš je to plavání v divoké řece. Takže já jsem ráda, že to, co jsem se v mládí naučila, jsem schopná používat i v pokročilejší fázi života.
Fotogalerie: - Vyklízení Kliniky
Dodnes se diskutuje o tom, jak by Česká republika vypadala, nebýt privatizace a rozkrádání státního majetku těmi, kteří byli v devadesátých letech takzvaně „u toho“. Jaké otázky z té doby podle vás nejsou dořešeny? Měli bychom se některými zabývat?
Otázku kladete v množném čísle. Ale kdo patří do té množiny, kdo je to MY? Těch pár televizních odborníků na cokoliv, kteří se na obrazovce střídají jako apoštolové na točně orloje? Ti ale občany ani stát nereprezentují. Pod pojem MY nepatří ani mnozí zástupci politických stran, kteří už dávno rezignovali na práci prospěšnou celku. Ti všichni, včetně dalších kategorií lidí využívaných jako převodové páky při usměrňování a odkloňování finančních toků, jsou dnes NÁMI znovu vnímaní jako ONI. A nad nimi jsou další ONI. Takže by bylo na místě onikání. JIM je jedno, co si MY myslíme, čeho se bojíme a v co ještě – aspoň někteří – věříme.
Řeknu vám jeden důkaz a příklad za všechny. Když jsem před lety se skupinou stejně odhodlaných lidí varovala před chystaným podvodem nazvaným církevní restituce, podařilo se nám rozšířit zatajované informace mezi širokou veřejnost a získali jsme obrovskou podporu. Nebudu tu kauzu rozebírat, protože pořád ještě cítím hněv kombinovaný s úžasem. Ten úžas plynul z poznání, že se nám tehdy podařilo v odporu proti nemravnému zákonu téměř sjednotit národ. Ale ONI a další ONI nad nimi ten podvod stejně prosadili. A Ústavní soud jim to odklepl. Kdyby existovalo obecné referendum, prohráli by ONI. To byl ale jen viditelný vrcholek ledové kry, ukázka toho, že lid, zakotvený v Ústavě jako zdroj veškeré moci, je ve skutečnosti jen zdrojem financování cizích záměrů. Platíme armádu, která stát neubrání, platíme školství, které už z druhé generace našich dětí vyrábí bioroboty, platíme veřejnoprávní média, která do svého sterilního bazénku pouští jen šlapače vody...
To nejsou nedořešené problémy naší v uvozovkách stále mladé demokracie, to je postupná proměna v jiný druh totality. Naštěstí si to lidé, kteří nemyslí jen na sebe a své místečko na výsluní, už začínají uvědomovat a snaží se vyhledávat si informace o stavu země a světa i z jiných zdrojů než z mainstreamu. Máme v tom praxi z minulého režimu, pouze ta technika je pokročilejší. Samozřejmě i metody inkvizice jsou pokročilejší. Kdyby se tátův film Ucho natáčel dnes, jmenoval by se spíš Oko.
Co jsme od roku 1989 jako Češi a Slováci z vysněných věcí zapomněli, i když jsme si je přáli, protože jsme je neměli?
Na tak zobecňující dotaz nedokážu najít odpověď. Takže jenom pár postřehů. Pozoruji, že v období těch třiceti let se rozvolnily a mnohdy zničily rodinné vazby, že naše někdejší schopnost hlubokého přátelství je dnes stále vzácnějším úkazem, že mnohdy ztrácíme i schopnost empatie... jinak řečeno, stáváme se osamělejšími a tudíž křehčími bytostmi. Propast mezi generacemi asi nikdy nebyla hlubší, nicméně na Slovensku a v menších městech a obcích Moravy ta tendence k atomizaci společnosti pokračuje pomaleji. Minulý režim chtěl každého člověka vychovat pro službu kolektivu-celku, což v zásadě není špatná myšlenka. Ale protože to chtěl, spíše musel, udělat rychle, používal násilné metody, čímž probouzel přirozený odpor. Hlásal solidaritu, ale myslel tím poslušnost: drž jazyk za zuby, makej a dožiješ se třeba i ráje na zemi nebo alespoň tvoje děti. S neposlušnými jednal jako s nepřítelem. A protože se tím netajil, každý člověk si mohl vybrat, kam se zařadí.
Povaha člověka vždy předurčuje jeho osud. Po takzvaném Velkém listopadu se o solidaritě a poslušnosti přestalo mluvit, všichni jsme byli ujišťováni, že jsme na startovní čáře. Akorát, že někteří vyběhli pěšky a jiní měli předjednané spřežení. Mnozí z nás si ale ani nevšimli, že probíhá nějaký závod a pochopili to až tehdy, když skončil, a jejich závod, továrna a tak dále, ukončil provoz. Nebo se změnil v kolečko zařazené do soukolí řízeného ze zahraničí. Při kácení lesa samozřejmě létají třísky. Jenomže kácet zdravý les udržovaný dvěma generacemi není z hlediska celku, natož třísek, žádným vítězstvím. Když jsem jako mladá holka podepsala Chartu, nebylo to proto, že bych odmítala ideály socialismu. Odmítala jsem ale metody, jimiž režim znásilňoval svědomí lidí a činil z nich pokrytce a přitakávače pro svou vlastní zbabělost.
V průběhu listopadu 1989 jsem doufala, že ten humanistický socialismus dokážeme uskutečnit, protože historicky jsme k němu měli ze všech států takzvaného východního bloku nejblíže. Návrat ke kapitalismu mi připadal jako krok zpátky. O globalizaci jsem tehdy téměř nic nevěděla. Dnes jsem poněkud informovanější a mnohem zděšenější, protože mi dochází, že to nebyl krok zpátky, ale vykročení do jiné dimenze. Do prostoru, v němž slova svoboda, pravda, spravedlnost nebo úcta k člověku jsou jenom šalebnou nálepkou pro dobrovolné otroctví.
Psali jsme:
Filozof a signatář Charty 77 Daniel Kroupa tvrdí, že protestní energie už je ve společnosti dost a proto je správná doba na „nové občanské fórum“. Plán představil pro Seznam Zprávy. Je potřeba taková politická síla? Jsme v situaci, kdy bychom měli mít obdobnou platformu, jako bylo Občanské fórum?
Při vší úctě k Danielu Kroupovi se bohužel domnívám, že začal cítit, že se sbírá vítr a chtěl by pro něj napnout tu správnou plachtu. Obávám se ale, že to, co přijde, nebude větříček, ale tajfun. A ten se do připravené pastičky chytit nedá.
Stále znovu a znovu se objevují výzvy k odporu proti současné vládě. Jak se Češi umí smířit s výsledkem demokratických voleb?
Demokraticky cítící občan přijímá výsledky voleb jako fakt. Ví, že každé volební vítězství je časově omezené, že za čtyři roky budou další volby, a proto se snaží kriticky sledovat práci nejen těch, co jsou momentálně u kormidla, ale i těch, co zůstali v opozici, aby věděl, komu dát hlas příště. Pochopitelně však může nastat situace, kdy i v průběhu jednoho volebního období pokládají občané za svou povinnost vyjadřovat ostrý nesouhlas s některým chystaným zákonem – jako zmíněné církevní restituce – a vyjdou do ulic s transparenty nebo hromadně podepisují petice. Lidé, kteří demonstrují proti jednotlivým politikům a vyjadřují svůj odpor anglicky psanými jednotnými letáky nebo červenými kartičkami, jsou ale jenom nástrojem používaným k rozpoutání chaosu. Je ubohé, když jsou při takových akcích zneužívány i děti. Zatím je to neúspěšný nástroj, neboť zadavatelé těchto v uvozovkách demonstrací mají zřejmě univerzální metody pro vyvolávání státních převratů, a specifika české národní povahy jsou jim nepochopitelná. Asi nečetli ani naše dějiny, takže jim uniklo, že do vytipovaných obětí soucitný Čech, Moravan a Slezan ze zásady nekope.
Vychází vaše kniha Slunce v úplňku – Příběh Jana Palacha. Proč bychom právě na jeho příběh neměli zapomínat? A proč ho připomínat mladým lidem?
Někdo pokládá za hrdiny Mašíny, jiný třeba Banderu. Pro mě a velkou část mé generace je hrdinou Palach. Druhé vydání mého románu vychází k padesátému výročí Janova činu. Loni jsme si připomínali Pražské jaro a srpnovou invazi vojsk spřátelených států. To připomínání bylo poněkud zavádějící. Janův příběh podaný beletristicky mnohé dovysvětluje. Psala jsem jej právě pro nepamětníky, abych jim zprostředkovala atmosféru a naděje té doby. Dnes je běžné tvrdit, že Pražské jaro bylo jen hádkou komunistů o posty. Moje knížka tuto účelovou lež vyvrací. Oproti prvnímu vydání jsem rozšířila doslov a trochu jsem trnula, zda to nakladatel tak nechá. Prošlo mi to bez připomínek.
Jak jako signatářka Charty vnímáte skutečnost, že současná vláda se opírá o hlasy komunistů?
Působí poněkud paradoxně, že programová strana, za kterou se KSČM prohlašuje, podpořila premiéra oligarchu. Ale v politice účel světí prostředky. Představitelé KSČM svým voličům vysvětlovali, že do spolku s ďáblem vlezli jen proto, aby získali pozici k prosazení svých zásadních volebních témat. Například referendum o vystoupení z NATO. Zatím to vypadá, že na své zásady už zapomněli. Proto si myslím, že v příštích sněmovních volbách mohou skončit pod pěti procenty. Podobný, ne-li horší osud možná čeká i ČSSD. Já je litovat nebudu. Spíš je mi líto jejich voličů. Někteří z nich ve svém zklamání možná na volby rezignují. A to bohužel i na volby do Evropského parlamentu, které nás čekají v květnu. Jiní to třeba hodí hnutí ANO, jako vděk za těch pár drobečků – zlevněné jízdné, zvýšení důchodů a podobně, přitom životní náklady se stále zvyšují.
_profil_top.jpg)
Poslanec Jan Farský věští konec hnutí ANO. V souvislosti s Andrejem Babišem mluví o jeho pádu, o „shnilých základech“ a temné minulosti. Jenže i poté, co Babiš skončí, po něm podle Farského zůstane morální rozklad společnosti a škody za desítky miliard. Padne Babiš?
Pokud se pan Farský cítí být Pýthií, pak zřejmě svou věšteckou trojnožku postavil ke špatným pramenům. Spíš si ale myslím, že jeho věštění je jen toužebným přáním. Premiér nepadne, dokud bude mít podporu svých voličů. A těm je jeho minulost lhostejná, momentálně v něm vidí Jánošíka. Samozřejmě, že se voliči Andreje Babiše mohou dočkat velikého zklamání a následného krutého prozření, pokud k nám začnou proudit takzvaní uprchlíci a stane se to zřetelným jevem i v menších městech než je Praha či Brno. V tom případě už ani nejfikanější mediální poradci, kterými premiér disponuje, nenajdou vhodná slova, jimiž by se to dalo okecat.
Co se týče morálního rozkladu společnosti, nemyslím si, že je to tak zlé, jak nám vytrvale sugerují veřejnoprávní média a jejich apoštolové. Nedostatkem mravnosti a ztrátou zdravého rozumu zatím většina národa netrpí, což lze sledovat v debatách na internetu, které průběžně čtu.
Zmíněným rozkladem jsou postiženi spíš ti, co nadšeně tleskají při ničení státních symbolů. Nejspíš jim chybí i pud sebezáchovy a znalost historie, když nechápou, že dehonestací symbolů a veřejným napadáním politiků to vždy začíná, przněním národního jazyka a paměti pokračuje a porážením hraničních kamenů vrcholí. Fašismus je jako chameleon, dokáže svůj vzhled přetvářet podle svých úmyslů a potřeb. Na rozdíl od chameleona, který o svém jménu nerozhodl, má ještěr fašismu i další krytí a pokaždé se z hlubin vynoří pod jiným jménem.
Co přejete voličům do roku 2019?
Na to mám už několik let, od dob puče v Kyjevě, stejnou odpověď. Obsahuje jen jediné slovo: mír. Přeji ho nejen voličům, ale i těm, co k volbám zatím nechodí. Například dětem.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
