Jste signatářka Charty 77, za minulého režimu jste nemohla psát a živila se uklízením. Letos budeme slavit třicet let od sametové revoluce. Co to pro vás znamená?

Za minulého režimu jsem patřila k autorům, jejichž díla vycházela jen v samizdatu. V současnosti jsem na tom opět dost podobně. Knihy sice vydávat zatím mohu, ale mé články, politické komentáře a fejetony se objevují jen na alternativních webech. Pokrok je v technice, díky internetu mám větší okruh čtenářů než v mládí. Nicméně mnozí z těch, co se mnou kdysi psali pro samizdat nebo jej vyhledávali jako vzácné koření, pokládají dnešní alternativní média za cosi nepatřičného. Jejich polistopadové nadšení, že cenzura byla zrušena, vyprchalo. Dokonce i mnohé současné politiky svoboda myšlení leká, a proto by chtěli, aby se informace a názory šířily kontrolovaně a pouze v určených mantinelech. Na pravdu však nikdo nemůže mít copyright, protože pravda je ustavičné hledání. Není to koupel v dezinfekcí vonícím bazénu, spíš je to plavání v divoké řece. Takže já jsem ráda, že to, co jsem se v mládí naučila, jsem schopná používat i v pokročilejší fázi života.