Vy jste krátce po ohlášení rezignace na post šéfredaktora uvedl, že Reflex pod vaším vedením psal proti populismu a autoritářství. S kým jste si tento politický styl nejvíce spojoval?
Snažili jsme se čelit autoritářství Miloše Zemana a o jeho populismu snad nemusím dlouze mluvit, o tom není žádná pochybnost. Kupříkladu mě rozhořčila a pobouřila jeho antiněmecká volební kampaň. A jeho vystupování, paušální odsuzování novinářů, které začlenil mezi kriminální živly, to je tak nemravné populistické chování, že jsem opravdu považoval za hodně důležité postavit se autoritářskému prezidentovi, který nerespektuje ducha Ústavy.
Už před loňskými parlamentními volbami jste se hodně zaměřil na předsedu hnutí ANO, co jemu především vyčítáte?
Andrej Babiš je superpopulistický politik, který využil toho, že si může koupit takřka jakékoli médium a že disponuje neomezenými prostředky. Využil hysterické antikorupční atmosféry, která ve svém základu byla oprávněná, nicméně se zvrhla v naprosto neracionální společenskou atmosféru. A této situace využil k tomu, aby se dostal k moci. A je přece povinností každého demokratického novináře vystupovat proti autoritářům a snažit se usilovat o to, aby politická soutěž byla maximálně férová a svobodná.
Psali jsme:
Poslední parlamentní volby podle mého názoru nebyly zcela svobodné, protože jeden z hráčů využíval média, disponoval neomezenými finančními prostředky a navíc použil naprosto bezprecedentně hanebnou populistickou kampaň, kterou skutečně zmanipuloval velkou část veřejnosti. Využíval k tomu i reklamní časy pro své obchodní produkty, viz Vodňanské kuře. Tímto způsobem tady žádná jiná politická strana zatím nevystupovala. Výsledkem jeho vlastnictví médií je to, že značná část novinářů nemůže plnit svoji roli, své poslání, kterým je ochrana demokracie.
Výčet by nebyl úplný, kdybychom opomněli šéfa hnutí Úsvit, kterého jste vy v komentářích a samotný Reflex v článcích dost ostře kritizovali.
Tomio Okamura je dalším naprosto neskutečným, hanebným a amorálním populistou v této zemi. Je to člověk, který zneužívá velice bolestivého problému konfliktního vztahu mezi majoritní veřejností a romskou minoritou a zneužívá těch opravdu nejnižších pudů. A do toho populistického balení takzvané přímé demokracie halí zcela totalitářskou ideologii, zcela totalitářské tendence, které má. To je už vidět i na nedemokratické struktuře jeho strany. Od čeho jsou tu novináři, než aby na toto poukazovali? A o to jsme se skutečně snažili.
Já přeji úspěch v této zemi každému demokratickému politikovi z takové strany, která je postavena na ideových základech, na demokratické struktuře rozhodování a voleb, a to jak napravo, tak nalevo demokratického politického spektra. Ale představitelé těchto tradičních stran nesou všichni dohromady odpovědnost za brutální nástup autoritářství, populismu i marketingové zneužívání politiky třeba i jenom svojí slabostí. Přesto si přeju úspěch každého v téhleté zemi, kdo je demokratem.
Jedna věc je si to přát, druhá je toho dosáhnout. Vždyť Andrej Babiš je po volbách, o nichž říkáte, že jeho vinou nebyly zcela svobodné, u veřejnosti ještě populárnější a hnutí ANO v preferencích své konkurenty válcuje. Čím to?
Vždyť ta jeho taktika je naprosto geniální, marketingově je naprosto skvěle zvládnutá. V zásadě tady neexistuje výraznější síla v oblasti médií, která by odhalovala jeho praktiky, protože významná část novinářské obce rezignovala na svoje poslání. Na prvním místě tím myslím veřejnoprávní média. A pak tím myslím ty nešťastné chudáky, jimž to nemůžu tak úplně vyčítat, kteří jsou v jeho zajetí. Mezi ty chudáky v dobrém slova smyslu rozhodně nepočítám vedení redakcí, protože ti lidé slouží hanebné věci.
Zaregistroval jsem vaši reakci na vyjádření ministra obrany a jeho odmítnutí přítomnosti vojsk NATO na českém území, v níž zmiňujete českou mentalitu. Podle vás se tedy Martin Stropnický záměrně trefuje do většinového postoje veřejnosti, aby zůstal mezi nejpopulárnějšími politiky, jak se mu v průzkumech už několik měsíců daří?
Samozřejmě, to je základní rys populistického politického chování, základní rys jeho vlastní strany nestrany, protože to není strana v pravém slova smyslu, a to je nadbíhat pocitům veřejnosti. Skutečně když uděláte v naší zemi průzkum, tak velké množství lidí vám řekne, že v žádném případě na našem území žádnou armádu nechce. To je přirozená reakce normálních lidí. Jenomže úlohou demokratických politických vůdců je formulovat cestu, kterou se má národ ubírat. A přesvědčit národ, že je důležité například naplňovat spojenecké závazky, a vysvětlovat národu, že armáda, která nás před lety okupovala, myslím tím armády Varšavské smlouvy, je úplně jiná kategorie přítomnosti vojenských jednotek na našem území než přítomnost našich vlastních spojenců, které jsme si sami vybrali, s nimiž jsme dlouho jednali, abychom v tomto svazku mohli být. A to jsou spojenci, kteří představují demokratickou část světa.
V té své reakci jste rovněž uvedl, že v Polsku by lidé ministra obrany okamžitě donutili k rezignaci. Faktem je, že na rozdíl od nás Polsko o přítomnost vojáků NATO na svém území usiluje. Vzbuzuje tedy u nás politika Ruska menší obavy, nebo v čem je rozdíl mezi námi a Poláky?
Je to tak, že Češi se historicky daleko víc morálně zkompromitovali a nechali zkorumpovat, daleko víc ohnuli páteř před okupantem než polská veřejnost. Polská společnost má svoje vlastní problémy, ale my bychom se od ní měli učit, co to je národní hrdost, co to je čest, co to je loajalita ke spojencům, co to je rozdíl mezi západní a východní orientací země, kde je autoritářství, kde je agresivita a kde je na téhleté planetě ta část, kde existuje elementární svoboda, parlamentní demokracie a tak dále. Tohle v Polsku vědí, zatímco tady to velká část české společnosti, bohužel, neví. Proto volí stále dokola současné komunisty i bývalé komunisty. Proto tady může vládnout takový populismus, proto tady může uspět Andrej Babiš. Všechno to jsou spojité nádoby.
Diskuze o pobytu vojsk na polském či českém území by se neotevřela bez událostí, které už několik měsíců sledujeme na Ukrajině. Na tamní dění jsou počínaje shromážděními na Majdanu a konče referendy v doněcké a luhanské oblasti různé pohledy, jaký je ten váš?
Ukrajina je dlouhodobě velmi nemocná země, která je skutečně vnitřně rozdělená. O tom nemůže existovat žádná pochybnost. Ukrajinská společnost se snaží vyrovnat s velkými problémy. Jednak se sovětskou minulostí, ale i se zkorumpovanými politiky nynější éry. To všechno je nesmírně složitá situace, které zcela cynickým způsobem využívá ruské vedení, ruské tajné služby i prezident Putin osobně. Zneužívají toho, že ta země je v krizi, oslabená a nemocná, infiltrují ji vlastními jednotkami, vlastními tajnými službami, vlastní propagandou a snaží se tuhletu nešťastnou zemi na pokraji bankrotu úplně rozvrátit a dorazit. Je to skutečně v ruském mocenském zájmu, v zájmu toho ruského myšlení, které bylo vždy imperialistické a vždy se snažilo o ovládání svého takzvaně blízkého a i vzdálenějšího příhraničí. Je to agresivní mentalita barbarské politické kultury, se kterou slušná demokratická společnost nemůže v žádném případě souhlasit a musí jí čelit, jakkoli víme, že ne každý na Ukrajině je svatý.
Kterého z českých politiků byste ocenil za postoj k událostem na Ukrajině a k Rusku během uplynulých měsíců?
Při tom velkém úpadku základních hodnot, které tady po odchodu Václava Havla nastaly, se domnívám, že ten postoj je ještě alespoň částečně snesitelný. Mohlo by to být mnohem horší. Jsem rád alespoň za to, že naše země nepodporuje barbarství autoritářské mocnosti Vladimira Putina. Že jsou politici nekonzistentní, že jsou slabí, že přitom vykládají nekompetentní nesmysly, viz pan Stropnický, to, bohužel, patří k našemu folklóru. Ale já se v tomhle nechci spojovat s žádným politikem, přece jenom jsem novinář, třebaže se snažím být novinář, který je jasně vyhraněný, vždyť jsem také dělal šéfredaktora názorového týdeníku.
Pavel Šafr je novinář, komentátor a dlouholetý šéfredaktor novinových i časopiseckých titulů. V této pozici se objevil už v první polovině devadesátých let, nejprve v Českém deníku a později Denním Telegrafu. V letech 1997–2000 byl šéfredaktorem Lidových novin, jimž v tomto období stoupl prodaný náklad z 58 až na 90 tisíc. Od Unie vydavatelů obdržel cenu „šéfredaktor roku 1998“. Od roku 2000 do roku 2006 byl šéfredaktorem MF Dnes a také členem představenstva vydavatelství Mafra. V letech 2006–2008 pracoval pro vydavatelství Economia, kde zastával funkci zástupce generálního ředitele. Poté působil ve vydavatelství Ringier. Nejprve byl až do roku 2011 šéfredaktorem týdeníku Reflex, od roku 2011 do roku 2013 ředitelem skupiny Blesk a vykonával i funkci šéfredaktora. V květnu 2013 se vrátil na pozici šéfredaktora Reflexu, na níž takřka přesně po roce rezignoval.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Stručné informace týkající se tohoto konfliktu aktualizované ČTK několikrát do hodiny naleznete na této stránce. Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jiří Hroník
