Tento text píšu záměrně až v momentě, kdy víme, že setkání Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně skončilo a obešlo se bez násilností či větších excesů. Nechci zastírat, ale před víkendem jsem cítila určité napětí. Otevírání historických ran často přitahuje zbytečné konflikty a mrzí mě, že někteří politici svými výroky k uklidnění situace zrovna nepřispěli. O to větší mám dnes radost z toho, jak důstojně to proběhlo. Bylo totiž správné a nesmírně důležité, že se tato akce uskutečnila právě u nás.

Když jako společnost otevíráme tato těžká témata viny, odplaty a nenávisti, nutí nás to ptát se, jak se vůbec mohlo stát tolik zla. I proto jsem se v posledních dnech vracela k myšlenkám Hannah Arendtové a její slavné knize Eichmann v Jeruzalémě. Arendtová v ní popsala takzvanou banalitu zla. Děsivý fakt, že k páchání těch nejhorších činů není potřeba démonických zrůd. Zlo se často rodí tam, kde lidé přestanou kriticky myslet, kde se vzdají osobní zodpovědnosti a kde přestanou vnímat toho druhého jako člověka. A právě toto odcizení a slepá nenávist jsou to, co formovalo naše dějiny ve 20. století.

Brno si nese hluboké jizvy po nacistickém teroru i po následném divokém odsunu a pochodu smrti. Právě proto je tím pravým místem, kde se má o těchto věcech mluvit otevřeně a bez uhýbání pohledem. Musíme si totiž umět říct jednu naprosto zásadní věc: zlo se nemůže omlouvat jiným zlem, byť by se nám to předchozí zdálo v našich očích jakkoliv větší.

Často máme tendenci porovnávat historické křivdy. Ale utrpení se nedá změřit, položit na váhy a říct: „My jsme trpěli víc, takže naše následná krutost nebo nenávist byla oprávněná.“ Nacistická okupace a holocaust byly absolutním a nepředstavitelným zlem. To ale neznamená, že můžeme zavřít oči před krutostmi, které se děly na německy mluvícím obyvatelstvu po válce. Brutalita páchaná ve jménu spravedlivé odplaty je pořád brutalita.

Dnešní podoba sdružení už dávno není tou revanšistickou organizací, kterou nás strašili před desítkami let. Dnes je to o snaze vést dialog. O hledání společné řeči ve společné Evropě. Paradoxní na tom je, že dnešní smířlivá rétorika této organizace je výsledkem dlouhodobé a odvážné politické práce. Je velká škoda, že u nás doma se podobné odvahy a ochoty k dialogu u nemalé části politických elit stále nedočkáváme.

Vyrovnání se s minulostí neznamená, že zapomeneme na to, kdo nesl historickou vinu za rozpoutání války. Znamená to ale, že se odmítneme točit v nekonečném kruhu nenávisti a přenášet staré viny na nové generace. Jsme toho vůbec schopni? Komunistický režim toto téma desítky let zneužíval pro své vlastní účely, a rudé vlajky se srpem a kladivem, které u některých protestujících o víkendu opět vlály, ukazují, že jeho stíny nezmizely. O to těžší to pro nás je. Od konce války ale uplynulo už 81 let a od revoluce 37 let. Je čas přestat přešlapovat na místě. Pojďme to konečně zkusit. Pojďme začít.

Pohled do budoucnosti a skutečné smíření vyžadují obrovskou odvahu. Vyžadují přesně to, o čem psala Arendtová. Nesmíme rezignovat na osobní odpovědnost a musíme v tom druhém vždy vidět člověka, ne jen bezejmenného historického nepřítele. Právě klidný průběh víkendové akce v Brně pro nás může být obrovskou nadějí, že tu odvahu jako většinová společnost už máme, ať už se kdokoliv snaží o cokoliv. Že jsme dál. A že si z historie bereme to podstatné: vědomí, že mír a lidskost nejsou samozřejmost, ale musíme o ně společně a zodpovědně pečovat každý den. 

Ing. Barbora Urbanová

• STAN
• poslankyně

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Psali jsme:

„Sundej si to tričko! Sláva Ukrajině!“ Brit s Korejcem seřvali v Oděse místního

Řehka promluvil. Tak, že Černochová už nemohla mlčet

Nalezena, nepotopena. Pokus o sabotáž ruské lodi nevyšel

Občané se budou bránit u soudu, když mafie bude chtít násilím stavět větrníky