Prezidentští kandidáti Alexander Van der Bellen a Norbert Hofer jsou opět na startovní čáře. Volby se v Rakousku budou opakovat. Jak je to vnímáno?
Výjimečnost situace se po rozhodnutí rakouského ústavního soudu již uklidnila. Druhé kolo si musí Rakušané druhého října zopakovat. K úvaze pro politické strany zůstane, zda má smysl korespondenční volba v tomto rozsahu, pokud je obtížné zajistit v rozsahu statisíců korespondečních lístků její průběh tak, aby se obešla bez administrativních sporů.
Fotogalerie: - Vídeňská volební neděle
Velvyslancem u sousedů jste chtěl být anebo vám to bylo přiděleno?
V Rakousku dlouho, od 2012 do 2013, nebyl velvyslanec, protože v tom mezi vládou a prezidentem nevládla shoda. Už jsem byl v té době designovaným velvyslancem v Srbsku, v Polsku jsem se začal učit srbsky. Od tehdejší vlády a od prezidenta jsem dostal příležitost pomoci narovnat vztahy se sousedním Rakouskem. Moc dlouho jsem se nerozmýšlel.
Před rakouskou misí jste byl velvyslancem v Polsku. Podle průzkumů oblíbenosti národností mají Poláci nejvíce rádi Čechy. Nestala se někde chyba?
Jde o polský průzkum, který se provádí systematicky již přes dvacet let podle stejné metody. Navíc je zkoumán také negativní sentiment. Tázaný zaškrtává v různých situacích národ, se kterým měl či má problém. A ten máme u Poláků také dlouhodobě nejnižší.
Ve Vídni se zase mnoho krajanů ohání tím, že Češi a Rakušané jsou velmi podobné národnosti. Jaké je vaše srovnání?
Polák má okamžitě otevřené srdce, kdežto Rakušan na to potřebuje určitý čas. Polák přijme například téměř každý nový český film, něco v něm hledá. Možná něco, co mu chybí a doplňuje si tím své vnímání života. Vezměte si fenomén Jaromíra Nohavicy. Dokáže v Polsku zaplnit stadiony.
Rakušan českou kulturu až tak nepotřebuje, vystačí si sám. Přesto má k Čechovi velmi blízko, protože hledá historické souvislosti, kterých je mnoho. Vůbec nás již nepovažuje za zemi na východě Evropy. Je to vidět i v byznysu. Rakušané u nás investovali v složitých a dlouhodobých projektech velmi promyšleně, nikdy se nedostali do slepé uličky. Uspěli i v oblastech, které jsou přísně regulované, například v bankovnictví. Třeba Vienna Insurance Group se s Kooperativou dokázala prosadit i v konkurenci České pojišťovny.
Rakušané našincům rozumí včetně vtipu a určitého cynismu v něm obsaženém. V tomhle jsou podobní i Polákům. Nacházím s přáteli spousty otevřených paralel. Také je zajímavé, že mají vůči Německu vybudované podobné kritické myšlení tomu našemu. Zhruba ve smyslu: "Spolupracujeme s dominantním Německem v EU, ale všechno, co oni říkají, navrhují nebo k čemu nás chtějí získat, si ještě promyslíme." Prostě to, co přijde z Berlína, neberou hned jako samozřejmost. Navíc je Rakousko i rozlohou i počtem obyvatel podobné Česku.
Co si myslíte, když ve Varšavě pozorujete masové demonstrace Poláků proti vládě, kterou si v podstatě nedávno zvolili?
Pokusil jsem se to jako diplomat rozebrat v jednom článku. V Polsku se u moci střídali v posledním desetiletí pouze středopravicoví konzervativci a liberálové. V posledních volbách se levice vůbec do Sejmu nedostala. Podle mého názoru se v Polsku nyní rodí nová levice a děje se tak i formou svolávaných demonstrací. Účast je velmi různorodá, ale zdá se mi, že postupně převládají levicové skupiny od genderově zaměřených aktivistů, Zelených až po anarchisty. Jde o kvas nové kritiky, která přichází zleva. Historicky vzato, když Poláci vyjdou do ulic, určitě z toho kvasu něco vznikne. Protože se nyní ale zabývám hlavně Rakouskem, trochu se mi příčí hrát si na znalce, i když jsem v Polsku prožil nedávno kus života.
Do jaké míry rakouští politici přijímají myšlenku, že by v Česku vznikl kanál Dunaj-Odra-Labe?
Zde by měl technicky vzato korytem Moravy ústit do Dunaje v místech, kde jsou rozsáhlé chráněné lužní lesy - Národní park Donau-Auen. Vést tudy vodní cestu je nejen pro rakouské Zelené nepřijatelné. Rakouská veřejnost má v paměti protesty proti vodnímu dílu Hainburg, které mělo tvořit soustavu s Gabčíkovem a pokračovat až do Maďarska. Nicméně v posledních letech se veřejné mínění mění. Rakousko zažilo velké povodně na Dunaji, na Dyji a na řece Moravě se jindy opakují stále častěji dlouhodobá sucha. Začínají se objevovat názory a přicházejí s nimi nejen zemědělci, že je potřeba s tím něco udělat. Kdyby bylo zřejmé, že kanál bude hrát stabilizující roli při bilanci vody v krajině, mohou ho Rakušané vnímat daleko přívětivěji. Jako diplomat právě v tom vidím možnou cestu, ale půjde o dlouhodobý proces.
S Rakouskem dnes prý máme nejlepší vztahy za posledních dvacet let. Je to pravda?
Je a jsem moc rád, že mohu být při tom. Problematická témata se vyčerpala, přestala zatěžovat vzájemné vztahy a přišla konstruktivní debata v mnoha tématech. Velkou roli v tom sehrál velmi dobrý vztah obou prezidentů. Tedy Heinze Fischera a Miloše Zemana. A samozřejmě také vstřícnost a programová blízkost obou vlád. Podobná souhra a vzájemná otevřenost politiků je pro diplomata ideálním východiskem pro práci.
Ostatně rakouský prezident Fischer podpořil Zemana již před vobami, což nebývá až tak samozřejmé...
Na velvyslanectví nyní máme výstavu, která se věnuje roku 1968, Rakousku, pomoci exilu i tehdejší situaci v Československu. Při znovuobnovení sociální demokracie v roce 1989 hrála ta rakouská nezanedbatelnou roli a na to se nezapomíná. Generace politiků jako Fischer či Bruno Kreisky se naší zemi systematicky věnovala. Vždyť Československo získalo už v prosinci 1989 první bezvízový styk právě s Rakouskem. Do Vídně, do Lince a do Salcburku se tehdy nahrnuly statisíce lidí, kteří neměli žádné směnitelné peníze. Městská hromadná doprava nebo vstupy do muzeí pro ně tenkrát byly zdarma. Mezi zeměmi vládla obrovská důvěra a nadšení. I krajané, kteří měli v rakouském státě silnou pozici, v tom sehráli stmelující roli. S Německem jsme měli bezvízový styk až od července 1990. Musely se pak podepsat readmisní smlouvy, aby bylo vše v pořádku. Ty mimochodem dobře fungují i nyní, v době migrační krize.
Pro vysvětlení. Readmisní dohody spočívají v tom, že když se člověk dostane přes Česko do Rakouska a zde ho zajistí, tak si jej musíme v Břeclavi na vlastní náklady převzít. Samozřejmě to funguje i opačně. Máme právo vrátit každého, kdo k nám přes Rakousko přijde a nemá v pořádku doklady.
Opravdu měli a mají v Rakousku krajané tak velkou politickou moc?
Ve srovnání s jinými menšinami ano. Ta česká je velmi dobře strukturovaná a vlivná. Například žádná škola s takovou kontinuitou a tradicí jako česká menšinová škola Komenského ve Vídni, která by dovedla studenty dvojjazyčně až k maturitám, tady neexistuje. Právě jí se s vládou dost věnujeme a snažíme se pro ni vymyslet určitý model spolufinancování některých aktivit. O její kvalitě svědčí dost i fakt, že se tam chodí ptát Rakušané, jestli by do ní nemohli přihlásit své děti. Česká menšina už zde není až tak početná, ale je stále relativně dobře organizovaná a třeba v byznysu i dost úspěšná.
Fotogalerie: - Islámské centrum Vídeň
Fotogalerie: - Euroskeptici ve Vídni
Jak se ohledně migrační krize mění v Rakousku názory?
Jsem zde dva roky a v zájmech se Česko i Rakousko velmi potkávají. Ne, že by se Rakousko zcela "visegrádizovalo", ale v posledních letech si začalo samo definovat vlastní zájmy v rámci EU. Někde se dál cítí dobře v prohlubující se integraci, jinde ne. V těch různých koalicích si v rámci Lisabonské smlouvy nicméně skutečně začíná hledat partnery se stejnými zájmy. Jeden drobný příklad. Pokus zavést mýtné na německých dálnicích všechny spojil dohromady v pocitu, že je to nefér vůči dopravcům, sousedům a určitým způsobem to nabourává i tradice. Migrace rovinu společných zájmů s Rakouskem ještě více zviditelnila.
Jakým způsobem?
I zde se projevil pohled, že nemůže do EU putovat z blízkého Východu a z Afriky každý, kdo by chtěl, navíc kolektivně. Česko a společně s námi celá Visegrádská čtyřka důraz na zajištění vnější hranice EU prokazatelně akcentovala v EU od počátku krize. Náš pohled na řešení se postupně prosazuje, v Rakousku na podzim vykrystalizoval snad nejčistěji ze všech starých členských zemí EU. Ochrana hranic a pomoc balkánským státům, na čemž spolupracujeme, posiluje pozici v jednání s Tureckem. Nevím, jak dobře se nám to podařilo vysvětlit Německu, ale snad je to nyní už lepší. Ani Rakušané se svojí snahou uzavřít balkánskou cestu nekontrolované migraci nepostupovali proti zájmům Berlína, šlo z jejich strany o určitý pud sebezáchovy.
V Rakousku podalo téměř sto tisíc lidí žádost o azyl, mnoho z nich proto, že se už nedostali do Německa. Počet žadatelů je tedy srovnatelný a možná i trochu vyšší než v Německu. Rakušané navíc utrpěli zajímavou zkušenost, která velmi pomohla v pochopení, proč eurounijní kvóty nemohou fungovat. Vytvořili si na podzim vnitrostátní kvóty. Podle počtu obyvatel procentuelně stanovili obce a města, kterým může vláda nařídit, aby přijaly uprchlíky, přestože s tím nesouhlasí. Změnili kvůli tomu i ústavní zákon, aby to mohli obcím vůbec nařídit. Zafungovala sice vnitrorakouská solidarita, ale co se nestalo. I když se s tím starostové smířili, vše proběhlo, tak se přes zimu začali uprchlíci stejně stahovat do velkých měst. A přestože jejich sociální zabezpečení v době, kdy jim běží azylové řízení, hradí patřičné spolkové země, tak Vídni a podobným městům výdaje stejně narostly. Nutno říct, že někteří starostové byli rádi, že jejich problém tímto hlasováním nohama zmizel. Tím se však automaticky narušila solidarita v rámci samotného Rakouska. Zkušenost s lidmi, kteří se v azylovém systému „ztratí“, je po velké vlně z války v bývalé Jugoslávii velmi negativní. Zmizet ze systému je pravým opakem integrace, cestou ke kriminalitě a k dalším neblahým průvodním jevům. Šlo o moment, kdy Rakousko začalo přemýšlet o tom, že kvóty nemohou fungovat. Bylo vidět, že začíná v kvótách Visegrádské čtyřce rozumět.
Rakušané viděli, že jejich vlastní kvóty nefungují, takže eurounijní asi taky nebudou. Říkám to dobře?
Přesně. Jeden starosta mi prohlásil: "Konečně Čechům rozumím. Když někdo nechce zůstat v mém krásném městečku, tak co by dělal třeba někde u Jihlavy. Navíc čeština je strašně těžký jazyk."
Do jaké míry je současná rakouská společnost kvůli migrační krizi rozdělená? Ta česká je nesmírně...
Také celkem dost. Vždyť to ukázalo druhé kolo neplatných prezidentských voleb. Stojí zde proti sobě dva vyhranění kandidáti reprezentující právě téměř až názorové vrcholy společnosti. Přitom ostatní kandidáti, kteří většinou představovali názorový střed, zůstali daleko za nimi. Zemský hejtman Dolního Rakouska Erwin Pröll, který svou funkci zastává přes dvacet let a v posledním volebním období měl přes padesát procent hlasů, mi říkal, že ten příkop rozdělující společnost je právě kvůli pohledu na migraci tak hluboký, že již vlastně nelze standardními metodami provozovat politiku. Velmi, ale velmi se diskuse zradikalizovala.
Je vůbec nějaká šance, že by se to mohlo změnit?
Ten příkop se bude jak v Česku, tak i v Rakousku velmi obtížně zasypávat. Například právě v Polsku jsem zažil dva prezidenty, kterým zanedlouho po zvolení přímou volbou a po určité polarizaci, kterou druhé kolo voleb přináší, ještě více vzrostla podpora. Byli to Lech Kaczynski a Bronislaw Komorowski. Myslím, že podobně si vede i Andrzej Duda. Snad je to tím, že se Poláci dokážou shodnout na zásadním směřování své politiky a na zájmových prioritách.
Obecný recept na změnu bych měl takový, že zahraniční politika i diplomacie se musí přísně držet role veřejné služby. Přesvědčit lidi, kteří ztrácejí důvěru nebo už ji ztratili, že jsme zde pro ně a nežijeme v nějakém mikrokosmu. I proto se snažím zapojit do práce velvyslanectví kraje, města, studenty a otevřít diplomacii a česko – rakouské vztahy do šířeji uchopitelného stavu. Věřím, že se mi to s týmem našich diplomatů, CzechTrade a CzechTourism daří.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
