Za necelé dva týdny vás před Městským soudem v Praze čeká další kolo ságy, kterou rozpoutala somálská uchazečka o studium na vaší Střední zdravotnické škole kvůli tomu, že jste ji měli diskriminovat. Čím to celé v létě 2013 začalo?
Ještě s jednou uchazečkou k nám opakovaně přišla na konzultace, aby se poradily, jaký obor studia si mají zvolit, protože měly zájem o studium na naší škole. Prvně přišly se zástupkyní z organizace META. S kolegyněmi jsme se jim věnovaly a vysvětlovaly, že tu máme různé obory – zdravotnické, sociální, s maturitou, bez maturity, jaký je mezi tím rozdíl. Obě hovořily špatně česky. Proto jsme jim nabídly, aby studovaly – prozatím – obor ošetřovatelka, ten je tříletý bez maturity. Očekávaly jsme, že se doučí jazyk, srovnají si vědomosti z původní země s těmi u nás a pak, pokud budou mít zájem, mohou pokračovat v maturitním oboru. Proto šly na učební obor bez maturity, aby se nestresovaly, protože systém výuky je poněkud pomalejší a méně zatěžující. Takhle jsme se dohodly, ony si vyplnily přihlášku, dostaly rozhodnutí o přijetí s tím, že uchazečka ze Somálska dodá doklad o pobytu a další možné dokumenty a zápisový lístek, až je od úřadů bude mít, nejpozději první školní den. Byla jsem s ní domluvená, že přijde ve tři čtvrtě na osm v den zahájení školního roku, aby mi doklady předložila. Ale nepřišla. Tak jsem požádala sekretářku na konci úvodní hodiny, aby ji školním rozhlasem vyvolala. Chvíli nato přiběhly do ředitelny obě dvě žákyně. Zeptala jsem se, proč nedodržuje naší dohodu a nepřinesla mi požadované doklady tak, jak jsme se domluvily. Začala dupat a opakovaně říkala: „nebudu chodit, nebudu chodit“. Ten, kdo přichází do ředitelny, jde přes sekretariát a čeká na vyzvání. To se tedy vůbec nekonalo. Se sekretářkou školy jsme byly udivené nad jejich chováním. Tak to začalo!
Studentkou se tedy nestala proto, že neměla vůbec podepsán zápisový lístek?
To je podle školského zákona, že když není podepsán zápisový lístek, tak se nemůže stát žákyní školy. Nedoložila ani doklad o pobytu ani jiný požadovaný dokument. Druhá uchazečka měla doklady v pořádku, a tak u nás začala studovat. Školu navštěvovala do listopadu. Měla však velkou absenci, dle jejího sdělení pomáhala svému bratrovi v práci a vůbec se netajila tím, že chce odejít za svojí rodinou do Anglie. To se jí také podařilo, to máme potvrzené. Nikdy nezapomenu, jak jednou během září přišla do ředitelny v hidžábu s tím, že chce „přestoupit“ na studijní obor s maturitou řekla jen „přestoupit“ a dupla si. To opakovala několikrát i s tím dupnutím. Ptala jsem se jí, kam by tedy chtěla přestoupit. „Sociální činnost,“ několikrát po sobě takhle odpověděla a zase si u toho vždy dupla. Můžu vám říct, že to byl první moment, kdy jsem se začala bát. Její oděv, jak se mnou mluvila, jak si dupala. Měla zlé oči. To jsem se začala trochu bát. Nic takového jsem nikdy nezažila. Tak jsem jí k přestupu na maturitní obor dala souhlas. Věděla jsem, že studium nemůže zvládnout, což se také prokázalo při klasifikaci za první čtvrtletí. Ze všech předmětů měla buď neklasifikace, nebo nedostatečné s výjimkou anglického jazyka.
Advokátka protistrany Radka Korbelová Dohnalová se v médiích nechala slyšet, že argument školy o nepředložení dokladu o pobytu Somálky, který převzal i soud, je ze strany školy účelový, protože prý její klientka jako azylantka doklad o pobytu evidentně měla. Co byste k tomu řekla?
Já jsem neměla důvod ji nepřijmout. Bylo dohodnuto, že chybějící dokumenty přinese s sebou nejpozději v den nástupu do školy. K tomu všemu došlo až ten první den. Neměla doklady podle zákona, takže se studentkou nikdy nestala. Jak bych ji mohla vyhodit ze školy, když se ani nikdy nestala její žákyní? Jako jediný doklad měla vysvědčení ze základní školy, že absolvovala kurz pro cizince, který nahrazuje vzdělání základní devítileté docházky. Za půl roku dostala vysvědčení, že absolvovala základní vzdělání, ale neuměla česky. Ale od roku 2013 ji nikdo neviděl, jenom Česká televize s nimi oběma měla natočené rozhovory. Jednoznačně, doklady v souladu s právními předpisy nedoložila. To potvrdila i Česká školní inspekce v prvním šetření, že stížnost byla nedůvodná. Pak byl závěr šetření České školní inspekce přehodnocen ve smyslu porušení zásady rovného přístupu ke vzdělávání z nedůvodné stížnosti na důvodnou na základě zprávy veřejné ochránkyně práv, to bylo z 14. července 2014.
Psali jsme:
Daly se budoucí těžkosti s oběma uchazečkami o studium vytušit už z té jejich první návštěvy ve škole?
Ani náznakem. Zpočátku mi vůbec nepřipadalo, že by se tu měla rozjet nějaká kauza nějakého jiného náboženství nebo náboženských symbolů. Říkala jsem si, že to je úžasné, jak se tady chtějí obě uchazečky o studium ze zahraničí integrovat a pomáhat ve zdravotnictví nebo sociálních službách, kde je nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Naopak jsme chtěli vytvořit podmínky pro jejich studium tak, aby získaly kvalifikaci a integrovaly se do školního kolektivu a mohly se zapojit do pracovního procesu. Uchazečka, která později podala žalobu, na konzultace do školy nepřišla v klasickém hidžábu ani oděvu, měla jenom jakýsi barevný šátek kolem hlavy, něco jako čelenku, džíny a tričko. Sportovní oděv. Jednou dokonce byla i bez té čelenky. Obdivovaly jsme její barvu vlasů. Ta čelenka nevypadala jako náboženský symbol. Kdyby se měl ředitel nebo učitel vyznat ve všech náboženských symbolech, tak by musel být religionista. Z té čelenky jsem nemohla ani v nejmenším usoudit, že se z toho vyvine taková kauza, protože to úvodní jednání probíhalo velmi příjemně. Přišly pak ještě jednou, s kolegyní se tu i zasmály, byla to příjemná atmosféra, nic problémového. Jen uchazečka ze Somálska neměla potřebné doklady. Řekla mi, že je má na úřadech. Mně zákon umožňuje rozhodnout o jejím přijetí, ale pokud v den nástupu do školy doklady nepřinese, studentkou školy se nestane. A pokud doklady měla, tak je měla předložit jako druhá uchazečka, která tak učinila. Přece jí muselo být jasné, že doklady nemá v pořádku, když viděla, které doklady uchazečka z Afghánistánu má a předala je škole i s přihláškou. Navíc jsme se dohodly, že chybějící doklady přinese. Vůbec mě tehdy nenapadlo, že by z toho měly být nějaké problémy.
Proč to tedy došlo až k soudnímu sporu a více než čtyři roky se vlekoucí kauze?
Domnívám se, že to byla od prvopočátku naplánovaná akce a naše škola měla být lakmusovým papírkem, jestli šátky a podobné věci se ve školách budou nosit, nebo ne. Byl to rok 2013 a v tom období se ještě nehovořilo o migrantech a o problémech s nimi souvisejícími. To je samozřejmě jen moje hypotéza. Školní řád jsme měli na webových stránkách školy. Zdravotnické vzdělávání má svá specifika. Jistě stojí za zamyšlení například provádění některých ošetřovatelských výkonů, jako je ošetřování mužů, provádění hygienické péče, krmení pacientů a provádění určitých ošetřovatelských výkonů v praxi. Kdyby to nedopadlo tak, jak to nakonec dopadlo, tak za rok v praxi by byly pravděpodobně stejně potíže. Nemůžeme přece zvýhodňovat jednu skupinu žáků oproti jiným. Navíc závěrečné nebo praktické zkoušky ve zdravotnických oborech se skládají tak, že se losuje oddělení, losuje se pokoj, kde je pacient s určitou diagnózou. Jestliže si žákyně vylosuje pacienta muže, tak není možné v rámci zkoušky to měnit. Přitom ta dívka by pravděpodobně muže ošetřovat nemohla. Je k zamyšlení, zda se uchazečky o studium ve zdravotnické profesi mají na tento obor vůbec hlásit, když mají pro své činnosti a chování taková specifika. Navíc ve zdravotnických profesích se musí dbát při výuce ve všech předmětech a zejména při praktickém vyučování, na bezpečnost žáků a dodržování hygienických předpisů. Navíc třeba pro oblečení ve zdravotnických zařízeních jsou určité standardy. Domnívám se totiž, že nelze jít cestou neustálých výjimek, že se musí každému měřit stejně. A rovněž se domnívám, že tato problematika není v České republice dostatečně legislativně ošetřena, protože kdyby byla, tak by k těmto potížím nedošlo. Metodické pokyny a pomůcky pro ředitele škol ke tvorbě školního řádu nejsou dostačující. Tyto věci je nutné stanovit zákonem. Je třeba trvat na tom, že školství v ČR je sekulární.
Mgr. Jana Černochová
Tenhle případ nabral obrátky ve chvíli, kdy do něj vstoupila ombudsmanka Anna Šabatová. Jaký jste měla z jejího jednání dojem?
Úřad veřejné ochránkyně mě nejprve kontaktoval přes mail. Asistentka ombudsmanky mě nejdříve zvala na neformální posezení na kávu do nějaké restaurace v Praze. To jsem odmítla. Pak se z úřadu ozvala jedna paní magistra s tím, že by si potřebovali něco vyjasnit. Odpověděla jsem jim, že tedy pouze na půdě školy. Ohlásili se na nějaký den zhruba na patnáctou hodinu, už si to přesně nepamatuji, je to téměř pět let. Opozdili se, dostavili se tuším mezi 17. a 18. hodinou, aby je nikdo neviděl, asi... Ve škole již učitelé ani žáci nebyli. Pouze moje sekretářka a advokát. Výuka u nás končí zpravidla ve čtvrt na pět. Moje intuice mi napovídala, že se něco děje, a zdálo se mi, že jednání by mělo být vyvážené a že bych vlastně byla sama se sekretářkou, tak jsem si zajistila účast advokáta, který mi dlouho dělá personální agendu školy. Když se kauza rozjela, tak mě bezplatně jako advokát zastupoval pan doktor Choděra a později až do současnosti mě zastupuje také bezplatně pan magistr Radek Suchý. Paní ombudsmanku, když se svými kolegy dorazila, účast mého nynějšího advokáta při její návštěvě očividně zaskočila. Nebudu se dále rozšiřovat o první otázce, kterou na něj směřovala, jelikož z mého pohledu byla velmi neetická.
To je škoda. Veřejná ochránkyně práv a chybějící etika to by bylo určitě zajímavé. Jak návštěva paní Šabatové probíhala dál?
Rozhlížela se, co máme na nástěnkách. Od začátku jsem cítila, že to stejně k ničemu nevede. Ani to další jednání. Například mi sdělili, že pošlou zápis do určitého data, termín nesplnili, žádost vyjádření jsem třeba obdržela v období hlavních prázdnin, kdy jsem nemohla sehnat advokáta, aby mé připomínky přečetl a zkorigoval, protože byl na dovolené a já také čerpala dovolenou. O jedněch letních prázdninách jsem obdržela zprávu veřejné ochránkyně práv k vyjádření. Tak jsem se ke zprávě vyjádřila. Trvalo mi to dost dlouho o té dovolené. Připomínky jsem sepsala a poslala veřejné ochránkyni práv. Po několika snad týdnech mi přišla definitivní zpráva veřejné ochránkyně, ve které nebyla změněna ani čárka, pouze byl odlišný průvodní dopis. Dodnes nechápu, proč jsem se tedy ke zprávě měla vyjadřovat. Jen ztráta času. Průběžně jsem měla zkažené prázdniny minimálně dvakrát. Byla jsem vynervovaná, co zase bude, navíc se ve škole střídala jedna kontrola za druhou. V podstatě mé argumenty nikdo nechtěl slyšet. Ať jsem je psala, nebo říkala, vše bylo marné. Tak jsem od prvopočátku věděla, že to je špatně. Netušila jsem, že to bude vše tak časově i psychicky náročné. Stálo a stojí mě to zdraví, klid a pohodu. Musím na vše myslet. Měla jsem i zdravotní problémy. Zda je to možné, chtěla bych touto cestou poděkovat některým lékařům a sestrám z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kteří mi okamžitě pomohli a byli ještě na mě strašně milí a laskaví.
_profil_top.jpg)
S jakým požadavkem vlastně paní Šabatová při té své návštěvě přišla?
Téměř od prvopočátku mi bylo sděleno, že se jedná o nepřímou diskriminaci. Zjišťovali, jak vše bylo, mé argumenty nebrali na vědomí. Také jsem obdržela jeden dokument, kdy jsem byla požádána, abych neposkytovala informace médiím do vyřešení případu a že mohu informovat zřizovatele. Takže jsem se ani nemohla bránit, přesto, že informace byly poskytnuty médiím jinou stranou. Vše odvysílala televize.
Jak se vám zamlouvalo, jak o tomto případu referovala média?
Jak která. Ale hlavně zpočátku všichni, co o tom informovali, věřili veřejné ochránkyni a tomu, co řekla, tedy že jsem vyhodila studentku ze studia, protože nesměla nosit šátek. Přitom o šátek vůbec nešlo, ale nikdo to nechtěl slyšet. Nyní některá média informují podle pravdy, což jsem ráda. Trvalo to a děkuji jim za to.
Vybavuji si, že jste po jednání u soudu první instance odmítla vyjádření pro Českou televizi. Co vás k tomu vedlo?
To, že jsou v České televizi tendenční. Tak jsme se dohodli s advokátem. Když byl nějaký pořad, tak nás s advokátem nebo mě oslovili se žádostí o účast v pořadu v krátkém čase před vysíláním. Druhá strana na tom byla jinak, a tak jsme došli k závěru, že informace jsou nevyvážené. Po soudním jednání byli na mě dosti slovně agresivní v dotazech, přesto, že je můj advokát žádal, aby mě nechali v klidu, protože jsem vypovídala před soudem téměř dvě hodiny. Nechtěla jsem se dále nervovat, jaké to informace zase budou. Nesnáším nespravedlnost. Nikomu bych ty ataky nepřála. Ještě, že se mnou byla má rodina a ostatní.
Vnímala jste Českou televizi do té doby, než začala tato kauza, jako veřejnoprávní médium, které nehraje s koncesionáři poctivou hru, ale nabízí jim jen to, co se hodí do vidění světa osazenstva Kavčích hor, které rádo zapomíná na objektivitu a vyváženost, jak mu ukládá zákon o České televizi?
Skutečně jsem to do té doby tak nevnímala. Ale když se mě to začalo osobně týkat, tak jsem svůj názor přehodnotila. Sledování jejích zpráv jsem omezila.
K soudu vás přišli podpořit Václav Klaus mladší, poslankyně a starostka Prahy 2 Jana Černochová i další. S jakými pocity jste přijímala zájem politiků o váš případ?
Vím, že škola má a musí být apolitická. Vždy jsem pro to dělala všechno, sama jsem z těchto důvodů také v žádné politické straně nebyla. Celý život pracuji ve zdravotnickém školství, jsem také nějakým způsobem vychována z rodiny, nějak jsem vychovala syna. Mimochodem, moje babička v padesátých letech byla odsouzena za vlastizradu. Byla vězněna na Pankráci a bylo jí necelých padesát let. Ale to je další kapitola. Později byla rehabilitována. Paní poslankyně Černochová a Václav Klaus byli mezi prvními v roce 2013, když to začalo, co mě podpořili. Paní Černochová je starostkou na dvojce – já ji do té doby vůbec neznala, protože v Praze 2 nebydlím – a přinesla mi kytku a přišla mi vyjádřit podporu. A Václav Klaus, zástupce městské části Prahy 10, to samé. Nebo paní inženýrka Kousalíková, bývalá starostka na Praze 6. Najednou jsem zjistila, kolik lidí mi fandí a kolik mě jich přišlo podpořit. A cítili to tak jako já.
Co když vám někdo namítne, že všichni, co jste jmenovala, že vás přišli podpořit, oblékají jeden stranický dres?
Asi je jim to bližší a víc jim to vadilo. V tom období jsem vůbec nevnímala politickou stranu. Bylo mi to jedno. Šlo mi o věc.
Předpokládám ale správně, že takový Jiří Dienstbier, bývalý ministr pro lidská práva a kdysi hvězda sociální demokracie, dokonce její kandidát na prezidenta, mezi těmi, co vás podpořili, nebyl?
Ne. Ale podpořili mě jiní. Pan europoslanec Petr Mach, nebo poslanec Marek Černoch. U soudu byl i pan Stropnický z Magistrátu hlavního města Prahy, i když ten je názorově někde jinde, pan Petr Hannig, který projevil výrazně své stanovisko k problému. I pan doktor Stanislav Křeček, zástupce veřejného ochránce práv, měl na tuto kauzu jiný názor než sama paní ombudsmanka. Několikrát o tom psal i se účastnil soudů. Ale především mě podporovali občané a nesmím zapomenout na studenty, jejich rodiče, kteří také přišli k soudu, kolegy a kolegyně. Přišli mě podpořit i studenti, kteří už odmaturovali, jsou na vysokých školách, protože vše začalo už v roce 2013. Jen pro zajímavost, žaloba byla podána až poté, kdy tito studenti odmaturovali a nebyli ve škole. Protože tito studenti psali tehdejšímu primátorovi Hudečkovi, aby mě podpořil, což také udělal. Psali panu prezidentovi Zemanovi, který mě také podpořil. Sestavili petici na moji podporu, kterou naleznete na internetu. Ale ti mi už nyní zase píší a podporují mě i nadále. Také přijdou na návštěvu do školy a ptají se, jak se kauza vyvíjí a jak se mám. Je to od nich velice milé. Nesmírně si toho vážím.
Případ se už táhne pátým rokem, jaké jste za tu dlouhou dobu registrovala reakce veřejnosti?
Jako první o něm informovala ČT1, což se stalo hned po prvním šetření veřejné ochránkyně práv. A pak to šlo posloupně. Ale druhý den poté, co o tom Česká televize ve zpravodajství informovala, mi selhal počítač. Nevěděla jsem, o co jde, tak jsem volala ajťáka, a ten zjistil, že počítač je přetížen, jelikož mi přišly stovky nebo tisíce mailových zpráv. Ale nebyly to jen mailové zprávy, ale i dopisy a telefonáty. A to nejen od občanů České republiky žijících tady, ale i dlouhodobě v zahraničí, dokonce i v Austrálii. Dopis přišel i od důchodců odněkud z hor, byl psaný rukou, s nalepenou poštovní známkou, museli jít někam na poštu ho hodit do schránky. Neměla jsem žádné PR, nestála jsem o nějakou publicitu, ale pamatuji si i milé telefonáty, lidé mi psali tak krásné dopisy, na všechny jsem sama odpověděla. Po prvním odvysílání v televizi jsem si vzala pět dní dovolené, seděla jsem doma u počítače tak dvacet hodin denně a odpovídala všem, co mi napsali. Protože hned po prvním zveřejnění, kdy se celá záležitost provalila, to byl největší nápor. Ale lidé to sledují pořád a není týden, aby mi nepřišel nějaký dopis.
Jde vždy o povzbudivé reakce?
Přišly také ty nepovzbudivé, vulgární, ale ty bych spočítala na prstech jedné ruky. Ty byly nepříjemné, ale zase docela stručné. Také jsem na ně odpověděla asi v tom smyslu, že jim děkuji za jejich názor. Můžu říci, kdybych neměla od lidí podporu, že by mi bylo hodně těžko. Píšou mi i univerzitní profesoři, živnostníci, celé spektrum profesí i vzdělání. Psala mi i vědecká pracovnice z astronautického městečka, myslím v Norsku. Dodnes mi pravidelně píše mnoho lidí z naší vlasti, z Anglie, Německa. Kdybych je začala jmenovat, tak bych na mnohé určitě zapomněla, a to by mě opravdu mrzelo.
Došlo i na nějakou reakci muslimské komunity tady u nás?
Byly provokace. I vůči advokátovi. Ale víc o tom nechci mluvit.
Mám správný pocit, že to celé vnímáte jako připravenou záležitost?
Myslím si to.
Ing. Miloš Zeman
Ještě se s vaším dovolením obrátím na právního zástupce školy pana Radka Suchého, který nás poslouchá. Zajímalo by mě, co si myslíte o vyjádření advokátky Ayan Jamaal Ahmednuurové, paní Korbelové Dohnalové před pár dny v Lidových novinách, že soud prvého stupně se zcela vyhnul otázce, zda v České republice může škola studentovi zakázat nošení malého šátku případně jiného náboženského symbolu. Prý tak v rámci našeho právního řádu musí učinit zákon, což splněno není, a pokládá za nepochybné, že škola nepostupovala v souladu se zákonem, Listinou základních práv a svobod ani mezinárodními dohodami.
Stále setrváváme na stanoviscích, která jsme uplatnili u soudu, i na všech tvrzeních. Primárně tam jsou ty formální důvody, proč se nestala uchazečka studentkou a z těch důvodů tedy ani diskriminována být nemohla. A dále tvrdíme, že škola je takovou veřejnoprávní institucí, která má právo si stanovit, co se má ve škole na hlavě nosit a co nikoli. A v tomto směru se zase opíráme, byť tedy Korbelová Dohnalová tady argumentuje mezinárodním právem a Listinou základních práv a svobod, i o rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, který v jednom ze svých rozsudků rozhodl o oprávněnosti školy, která vyloučila nošení hidžábu i bez opory v zákoně tím, že to upravila školním řádem a sledovala tím legitimní cíl. A to bylo uznáno po právu. A my říkáme, že tím legitimním cílem je z našeho pohledu i ochrana takové vymoženosti, jakou je sekulární školství v České republice.
Odvoláváte se na to, že Somálka se nikdy nestala studentkou, a proto nemohla být diskriminována. Přesto paní Korbelová Dohnalová tvrdí, že k tomu, aby člověk byl diskriminován v přístupu ke vzdělání, nemusí být studentem. Podle ní i uchazeč může být znevýhodněn z diskriminačních důvodů, které zákon neakceptuje. Co vy na to?
Předpoklad je, že jako advokátka, která se zabývá touto oblastí, dokáže interpretovat ten antidiskriminační zákon správně. Ale v tomto případě si myslím, že se zcela mýlí, a ten výklad je nepřesný, jak nám dal konec konců za pravdu i soud. Myslím si, že je to výklad nemístně extenzívní a pouze účelový pro ty důvody, pro které zjevně žalobkyně ten soud prohrála.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
