V letech 2008–2014 jste byl členem – i předsedou – Rady Českého rozhlasu. Co si myslíte o návrhu zestátnění České televize a Českého rozhlasu, jak před pár dny nadhodil Tomio Okamura?
Tato otázka není úplně nová. Koneckonců si to český národ už vyzkoušel v praxi, kdy média zestátnila předlistopadová moc, která zde vládla, tedy Komunistická strana Československa. Víme, jaké to mělo dopady: Z médií se stala hlásná trouba totalitního režimu. Proto je onen návrh nesmysl – veřejnoprávní média mají nezastupitelné místo v mediálním prostoru. Pokud někdo říká pravý opak, buď neví, o čem hovoří, nebo má jiné úmysly jako například mediální kamikaze Tomio Okamura.
Těžko říci, z čeho jeho motivace pramení – on kritizuje, že nedostává třeba konkrétně v České televizi férový prostor...
Nevím, jak to funguje v České televizi, ale domnívám se, že naprosto zrcadlově jako v Českém rozhlase. Dělají se zpětné analýzy a Rada České televize kontroluje vyváženost vysílání, má možnost požádat generálního ředitele, aby doložil vyváženost vysílání, statistiky existují. Nemyslím si, že si veřejnoprávní médium dovolí někoho diskriminovat, byť je to strana „jiného druhu“, třeba i některými označovaná za stranu totalitního nebo nesystémového typu. Všechny subjekty, které jsou na „politickém trhu“ relevantní, určitě dostávají obdobný prostor, jsem o tom přesvědčen.
Občas se vrací také návrh na zrušení koncesionářských poplatků za rozhlas a televizi. Senátor Veleba kupříkladu před časem žádal úpravu poplatků a osvobození těm, o nichž veřejnoprávní média v minulosti informovala nepravdivě. Dále prosazoval možnost občana rozhodnout se, zda místo na televizi pošle poplatek třeba ve prospěch muzeí a podobně. K tomu máte rovněž odmítavý postoj?
Zase záleží na tom, od koho nápad pramení a jakou politickou skupinu ti lidé představují... Opravdu netuším, zda lidé jako pánové Okamura a Veleba říkají takové věci z neznalosti, nebo jim jde o pouhé zviditelnění.
Třeba mají oba „jen“ špatnou zkušenost...
To nevím, ale je potřeba říci, že koncesionářské poplatky byly zavedeny od vzniku Českého rozhlasu, posléze České televize, která začala vysílat až po druhé světové válce. Asi kolem roku 1937 měl rozhlas jeden milion koncesionářů. Samozřejmě na provoz to tehdy nestačilo, objevovaly se nové technologie a provoz se stával nákladnějším. Provoz České televize a Českého rozhlasu je hrazen z reklamy a koncesionářských poplatků, a pokud se nic nezměnilo, příjmy z těchto zdrojů zcela pokryjí náklady na provoz a nové investice. Neuvědomuji si zpětně, že by někdy byl přetřásán zásadní problém ekonomické nestability těchto médií. Byla vždy stabilní, vyhovující a po dobu, co já jsem byl v Radě ČRo, byl výběr koncesionářských poplatků na vzestupu. Nevím, že by býval problém. Nechápu, proč když něco funguje, má vždy někdo potřebu do věci začít šťourat. Modely fungování v rámci Evropy jsou různé – někde existuje kombinace poplatků, reklamy a podpory státu nebo obdobně. U nás současný způsob vyhovuje, je zde takto zakotven, lidé jsou zvyklí a 45 korun měsíčního poplatku podle mě nikoho nezabije. Když jsem slyšel Tomia Okamuru, že se musí ulevit občanům od těchto poplatků, tak to nepovažuji za zásadní úlevu. Rezervy jsou jinde.
Některým lidem možná ani tak nejde o to, že by nezvládli zmíněnou částku zaplatit, ale o to, že musejí povinně tuto částku hradit, i když se jim třeba program nelíbí...
Je to platba ze zákona. Samozřejmě existuje v České republice určitý objem obyvatel, kteří neplatí koncesionářské poplatky z mnoha důvodů.
... někteří jsou přímo ze zákona osvobozeni.
Samozřejmě, a ti, kteří nevlastní žádný rozhlasový či televizní přijímač, mohou poslat čestné prohlášení na příslušném formuláři veřejnoprávnímu médiu a také budou osvobozeni od placení. Takové případy z praxe znám. Je to podobné jako autorské poplatky v provozovnách, kde kontroloři OSA a dalších autorských svazů toto kontrolují a v případě porušení ovšem dávají podnikatelům poměrně velké pokuty. Nicméně pokud se prokáže, že nemáte rozhlasový přijímač, pak samozřejmě ani autorské poplatky platit nemusíte.
Podle mě celkově pokusy o změnu financování nebo zestátnění veřejnoprávních médií jsou vždy pokusem nějak tato média ovládnout. Pod pláštíkem toho, že oni dotyční jsou těmi diskriminovanými. Myslím, že zákon o Českém rozhlasu a České televizi garantuje svobodu a nezávislost veřejnoprávních médií jak na politicích, tak na státním rozpočtu, protože je pochopitelné, že pokud vám někdo dává peníze, tak vás vždycky ovládá. Dnes nejsou financovány státem, jde o peníze koncesionářů, takhle je to správně a navíc to funguje.
Vy byste na fungování Českého rozhlasu, na způsobu, jak jsou voleni členové Rady ČRo, nic neměnil? Je kontrola opravdu dostatečná, aby občané nemuseli mít oprávněné obavy o svobodu projevu a program bez cenzury?
Samozřejmě předmětný zákon, který je z roku 1991, by zcela jistě potřeboval novelu. Kontrola je podle současného zákona dostatečná. Nicméně čvrt století od listopadu by měl zákon respektovat nové podmínky mediálního trhu. Když jsme byli ve Velké Británii v BBC, tak se mi líbilo, že jejich kontrolní orgán – BBC Trust – je nezávislým subjektem, a to nezávislým i na tom samotném médiu. Zatímco Rada Českého rozhlasu nemá právní subjektivitu a je placena z rozpočtu Českého rozhlasu. To druhé by nebyl až takový problém, ovšem právní subjektivita problém pro radu je, protože pokud chce vyhlásit nějaké výběrové řízení nezávislé analýzy vysílání Českého rozhlasu, musí to konzultovat s vedením rozhlasu, které záležitost zahrne do svého portfolia výběrových řízení, aby vše odpovídalo legislativě. V tomto směru je rada nesvobodná a postup je kostrbatý, zdlouhavý. Od nějakého problému, který vy jako kontrolní orgán zaregistrujete, uplyne mnoho času. To se mi moc nelíbí. Rada by měla mít větší nezávislost na Českém rozhlase, a tím pádem i větší zodpovědnost.
Od koho očekáváte, že by měl přijít podnět k podobným změnám, když vy sám už politicky činný nejste?
Poslanci anebo Rada ČRo, ale novela současného zákona by určitě na přetřes měla přijít. Samozřejmě nominace a volba kandidátů je rovněž spíše jakási pseudo svoboda. Kandidáty navrhují svazy, občanská sdružení, regionální uskupení a podobně, ale stejně jednotlivá jména volí parlament. A ten je politickým orgánem, vrcholnou institucí politiky kromě senátu a Hradu, proč tedy tímto způsobem nominací zastírat?
Ve zmíněné Velké Británii do BBC Trust jmenuje předsedu královna a členy pro změnu ministr kultury, je to taková kompilace.
Takže když u nás parlament kontroluje, tak by klidně mohl nominovat. Připadá mi to proto jako hraní si na demokracii. Když se budou věci říkat otevřeně, vůbec ničemu to neuškodí. Ale shrnu-li, tak rada by měla mít právní subjektivitu a být více nezávislá na médiu veřejné služby. Parlament má páky na to ji kontrolovat.
Můžete to přiblížit?
Rada předkládá jednou ročně do parlamentu zprávu o hospodaření Českého rozhlasu a zprávu o činnosti rady. Nejprve vše projedná volební výbor. Pak je následně schvaluje plénum Poslanecké sněmovny. Když neschválí zprávu dvakrát po sobě, rada je odvolána. Lze odvolat i jednotlivé radní.
To jste zažil?
Já ne, ale přede mnou se to přihodilo Štěpánu Kotrbovi, který poté raději odstoupil, když mu odvolání hrozilo. Měl prý snahu ovlivňovat vysílání Českého rozhlasu, úkolovat redaktory.
Ještě bych ale rád vypíchl jednu absurditu, která se přímo mě týkala a je zakotvena v zákoně o Českém rozhlase. Označil bych to skoro za diskriminační paragraf, který nemá aktuálně v českém právu obdoby: Když člen Rady Českého rozhlasu skončí výkon mandátu, nemůže být dva roky poté zaměstnán v Českém rozhlase, a dokonce ani jeho příbuzní. Podobný paragraf o zákazu konkurence (§ 5 odst. 3 zákona 484/1991 Sb.) jinde není. A dokonce to není ani v zákoně týkajícím se České televize – tam byl zákon v tomto směru změněn, v případě rozhlasu však nikoli, přestože jsme na to již poukazovali. Politici to nepovažují za zásadní záležitost.
Například ministr financí skončí s výkonem mandátu a může klidně odejít do vedení banky, kde může veškeré poznatky uplatnit, a to není konflikt zájmů?
Mimochodem, rozhlas je stále trochu podceňovaným médiem oproti televizi, přitom obecně má ve způsobu sdělení mnohem větší sílu než televize. Postačí vám jeden smysl – sluch. A můžete jej mít v autě, v obchodě, všude. Dopad rozhlasu je nedoceněn.
Střet zájmů tu už máme dost výrazný v tom, že řada médií se dostává do vlastnictví konkrétních politiků a ti je, někteří, dokonce používají jako politický nástroj proti svým „protivníkům“. Jak hledíte na tohle – nedošla ta „svoboda vlastnit“ zase až příliš daleko? Znáte něco takového čtvrt století zpátky, kdy vy sám jste mimo jiné byl v roce 1991 u zrodu kdysi dosti významného soukromého Radia Most?
Tohle je novum. My jsme tehdy zakládali rádio na základě zákona, který vznikl v roce 1991 a umožnil vznik médií jak veřejnoprávních, tak soukromých. Licenci jsme získali, ale regionální Radio Most bylo hudebním rádiem, takže prostor pro ovlivňování politiky ve slova smyslu pravidelné masáže formou komentářů či diskusí nepřipadal v úvahu, protože bychom přicházeli o posluchače, kteří od hudebního rádia očekávají majoritní podíl hudby. Zpravodajství rádií tohoto typu je velmi omezené, krátké, přebírají se agenturní zprávy.
Ale co se týče vaší otázky – je to velký problém.
Dá se s ním něco dělat?
Vlastníkovi médií, byť proklamuje, že nic neovlivňuje, nemůže nikdo něco takového uvěřit. Ale jak to regulovat, to opravdu netuším. Proti sobě tu jde právo vlastnit a právo na vyváženost obsahu. U pana Babiše jde nejen o printová média, ale na audiovizuálním trhu tedy Rádio Impuls.
Je evidentní, že mnoho lidí, kteří v těch redakcích nejdřív s nadšením pracovali, odchází jinam, do svobodnějších médií nebo nová zakládají. Mohu se domnívat, že je to tím, že na ně byly vyvíjeny tlaky na ovlivňování čehokoliv.
Zářným příkladem je Martin Komárek. Před jeho nástupem do politiky jsem jeho komentáře rád četl, pak už se to nedalo. Je ovlivněn výrazně a je to zjevné. Samozřejmě že každý má nějaký politický názor a je pro novináře složité jej potlačit, aby zůstal vyvážený.
To by nemělo být složité, to je základ zpravodajské profese.
Holt někdy je to více, jindy méně znatelnější... V některých médiích je to nyní prostě znatelnější o dost více.
Nedovedu si ovšem představit, jakou regulaci by současný stav potřeboval. Můžeme sledovat příklady ze zahraničí, například z Itálie – Berlusconi, který s přehledem ovládal rozhlas, televizi i print. Masáž potenciálních voličů byla masivní a dodneška mu to v podstatě prochází.
Když se vrátím k Radě Českého rozhlasu, pravideným bodem na jednáních jsou stížnosti posluchačů. Někdo si stěžuje na hudbu, někdo na moderátory, jiný na nevyváženost ve vysílání. Generální ředitel je pak vyzván, aby dodal radě podklady a analýzu – pochopitelně jsme narazili i na případy, kdy posluchač měl pravdu. Za šest let, co jsem v radě působil, jsme nezaznamenali zásadnější pochybení. Někdy se třeba některý komentátor neudržel na uzdě, ale na zásadní politické prohřešky si nevzpomínám.
Jakýmsi dalším kontrolním orgánem je podle některých nedávno zřízené Centrum hybridních hrozeb, které mimo jiné prý sleduje dezinformace v médiích. Jak ho vnímáte?
Z toho, co slyším o vzniku centra, tak má kontrolovat zejména protizákonné záležitosti týkající se teroristických hrozeb nebo nesystémových skupin občanů s nekalými úmysly. V době teroristických útoků ve světě je zřejmě kontrola toků informací, které si mezi sebou posílají, důležitá.
Neslouží ale k tomuto účelu již BIS a vojenské zpravodajství?
Jistě, ale v dnešní době toto vše nemohou rozvědky ani stíhat.
Neobáváte se nějakých perzekucí směrem k soukromým médiím za publikované názory a informace? Nesměřuje to k cenzuře?
Asi je potřeba se tím vším více zabývat s ohledem na zmíněné hrozby terorismu zvenčí. Nic jiného ve smyslu této instituce ale nespatřuji. Kdybychom ve všem viděli hned ohrožení osobních svobod, to už by nešlo asi nic... To, co nastiňujete, jistě nemá se vznikem centra nic společného. Nemyslím si, že monitoring informací probíhá kvůli tomu, aby se zabránilo tomu, že jsou. Nic jiného bych v tom v dobré víře opravdu nespatřoval. Vezměte si, že instituce pro boj s organizovaným zločinem část informací získávají i z veřejných zdrojů.
Nyní jsme si připomínali 17. listopad 1989. Vy jste se tehdy začal aktivně pohybovat v politice. Jak se vám žilo předtím a potom? (Bylo by založení a vedení rádia dnes snazší, nebo složitější?)
V každé době je potřeba, aby se člověk postaral o to, o co se má postarat v první řadě – o rodinu. Vždy jsem se snažil, aby fungovala a aspoň relativně prosperovala v daných možnostech. O to se snažím i teď, takže je to vždy na daném jednotlivci. Tehdy komunistický režim ovlivňoval každého, svoboda jedince byla výrazně potlačena, ale stejně bylo potřeba nějak fungovat.
Detailně jsem se o politiku před rokem 1989 nezajímal, protože moje postoje byly jasně dané poměry, ze kterých jsem vyšel. Vždy jsem se na totalitní režim díval spatra, protože mé rodině vždy ubližoval. Víc to asi nelze hodnotit.
Revoluce pro vás ale nastartovala celkem bohatou politickou kariéru, nejen v čele ODS v Mostě, ale jeden čas jste patřil dokonce k vedení ODS. Dnes, kdy jste se již z politiky stáhl, to přece jen s tím čtvrt stoletím nadhledu je možné docela dobře hodnotit, ne?
Moje motivace, proč se začít angažovat, byla zřejmá, byla osobní – rodinné důvody. Můj otec si před rokem 1989 užil hodně problémů s režimem a moje motivace tkvěla v tom režimu to nějak „oplatit“.
Byl to velký zlom a ohromně mě to bavilo. Navíc jsme založili zmíněné rádio, to nás velmi bavilo. Šlo o dobu, kdy se dělo spousta nového. My jsme sice s kolegy měli kvůli rádiu úvěry, a to tehdy byly úroky kolem 17 procent, takže co se vydělalo, to se recyklovalo zpátky. Ale vše jsme zvládali, v Mostě byly akce radia vyhlášené široko daleko, šlo o prestižní záležitosti.
Ve volbách 1990 jsem byl na kandidátní listině někde zhruba na patnáctém nebo šestnáctém, prostě ne příliš zajímavém místě. Jé, to byly tehdy dohady, pro některé umělce nebyla tato místa dost seriózní. A já i z této pozice jsem se dostal do České národní rady, protože Občanské fórum získalo přes padesát procent, takže půlka to brala. Působil jsem tam dva roky, byla to ohromná euforie. Vše se předělávalo, schvalovaly se nové zákony, seděli jsme v ČNR i dlouho do noci. Takhle nadšenecká už pak politika nebyla. Já skončil v 92. roce, byť jsem měl šance pokračovat minimálně do zlomu, kdy se dělil stát. Nabídky byly, ale zůstal jsem v Mostě, věnovat se rádiu byla adekvátní „náhrada“. Se svou retrospektivou jsem spokojen.
V pozdějším věku jste si ke vzdělání ve veterinární oblasti dodělal vysokou školu, obor „politologie a zahraniční vztahy“. Co vás k tomu vedlo a k čemu vám to dnes je, když jste se navíc z politiky stáhl?
Já studoval nejdříve střední zemědělskou školu. Původně jsem chtěl na veterinární školu do Hradce Králové, tam by ale velký převis poptávky – spádovou oblastí byla v podstatě celá republika – a neuspěl jsem u přijímacích zkoušek. Odmaturoval jsem pak v Kadani, vztah ke zvířatům ale ve mně byl, tak jsem zašel do Mostu na okresní veterinární zařízení, kde mě přijali s podmínkou dodělat si vzdělání. Všechny potřebné kurzy jsem absolvoval a stal se ze mě veterinární technik. Po čtyřech letech jsem pak šel na Státní statek do Mostu a tam jsem vydržel až do revoluce, kdy se to zlomilo, já šel do České národní rady a na statek se už nevrátil. V podstatě došlo i k mnoha reorganizačním změnám – restituce, rozdělování, štěpení... A statek zanikl.
K původní profesi jsem se už nevrátil, následovala éra rádia a politiky.
A studium politologie, jak jsem se k tomu dostal? Byl jsem na kongresu ODS, kde měla stánek vysoká škola Cevro. Ti nás lanařili do otevíraných oborů, ale já tomu pozornost nevěnoval. Asi za dva dny jsem mluvil s bývalým oblastním manažerem ODS Jiřím Radilem a on prý, že se přihlásil a ať se připojím. Tak jsem se přihlásil.
Jaké téma jste si jako zkušený politolog vybral pro bakalářskou práci? Souviselo to s vašimi polistopadovými zkušenostmi?
Na bakalářské práci jsem se vyšťavil. Napsal jsem dvojnásobek stran, a to jsem se v podstatě musel naučit psát na počítači všemi prsty. Zpracovával jsem téma, o kterém něco vím – Vznik a vývoj Občanské demokratické strany po roce 1989.
V práci jsem částečně i popsal vznik Občanského fóra v Mostě a lidi kolem – i ty, kteří se celou věc pokusili ještě do poslední chvíle zvrátit. Bylo pro mne osobním zklamáním, že se to týkalo lidí, kterým jsem důvěřoval – mluvčí OF Rudolf Felzmann nebo pozdější náměstek ministra hospodářství Vlasta Kraus.
Most určitě nebyl výjimkou, že i zde byli infiltrovaní ti, kteří neměli zájem na poražení režimu. Sice v té době aktivně vystupovali, ale museli cítit, že se to na ně časem provalí, že byli značně poplatní bývalému režimu.
Když se v Mostě otevřelo divadlo, tuším 25. 11. 1989, a mluvilo se o založení Občanského fóra, já tam také byl. Herci vyzývali, aby přítomní někoho navrhli. Seděl jsem tam s jednou známou a požádal jsem ji: Navrhni mě. Tak mě navrhla, šel jsem na pódium, ptali se mě, co jsem zač. Tak jsem jim pověděl, kde pracuju a oni: „Tak tu máme někoho za zemědělce.“
Když jsem pak v parlamentu byl členem lustrační komise, zpětně jsem narážel na jména, která znám, a ve mně by se krve nedořezal. Člověka, s kterým jsem po revoluci chodil na pivo, jsme si pak předvolávali na komisi. To byl divný pocit. Nebyla to úplně čistá revoluce, byla trochu ušmudlaná, ale přesto naše.
Máme po sněmovních volbách. Co říkáte na to, že větší část lidí je dnes podle průzkumu z těchto dní spíše nespokojena než spokojena s výsledkem voleb?
Tak měli jít k volbám! Slyšel jsem po volbách statistiku v České televizi, že nevoliči jsou výrazně nespokojeni. Co to je? Když nevolím, tak musím být spokojený. Jinak je to přece nesmysl. Ať jdou volit, a uvidíme. Já bych šel do nových voleb, nebál bych se toho. Třeba to pan Babiš vyhraje znovu – ať si to zkusí úplně sám. Ať je úplně sám zodpovědný za to, jak to bude. Ono se to vše hezky říká, když má partnery, ze kterých za čtyři roky udělal totální nuly a oni si to nechají líbit. Úspěch je jeho zásluha a to, co se nepovedlo, je problém těch ostatních... Přitom on přece nevedl ministerstvo práce a sociálních věcí, ale slyšíte, že „Babiš nám přidal na důchodu“. Důchody ale řešila ČSSD, jejich ministryně Marksová Tominová.
Lidé díky té nenápadné čtyřleté mediální masáži uvěřili úplně jiným věcem. O.k., Babiš vyhraje, příště třeba prohraje. Voliči prostě uvěřili něčemu, co je pouze „virtuální politika“. Bude to čím dál více těžší.
Když si uvědomím, že dříve stačily pouhé domněnky o údajné vile Václava Klause ve Švýcarsku k nastartování vládní krize, tak je to neuvěřitelné. Dnes se přes půl roku přetřásá ve všech médiích, že někdo získal neoprávněně 50 milionů ... jsou vznesena konkrétní obvinění a ono se nic neděje.
Čím to podle vás je?
Je to tou dělostřeleckou přípravou mediálních dezinformací. Masírkou národa, kterou si mnozí neuvědomují. Jsou to i jednořádkové informace, ale když jsou pravidelné, tak je to jako podprahová reklama v televizi, kterou nevidíte, ale pak si jdete koupit prací prášek a divíte se proč.
Když někde zmizí milion, je to strašné, ale krást po miliardách? Pro lidi je to nepředstavitelné číslo.
Co byste vzkázal novým poslancům, kteří zasednou v pondělí k prvnímu povolebnímu jednání sněmovny?
Jak říkal Václav Klaus, člověk by měl jít do politiky, když je Nemarťan. Když je ještě normální člověk. Noví poslanci by co nejdéle měli vydržet být Nemarťany. Jak se stane Marťanem, už o obyčejném životě nic neví.
Co jste říkal na prezidentskou kandidaturu Miroslava Topolánka?
Těším se na debaty prezidentských kandidátů, hlavně kvůli Mirku Topolánkovi. Těším se na něj proto, že konečně televizní debaty budou mít šmrnc. Vnese do toho politická témata. Když jsem slyšel ostatní kandidáty, kteří na konkrétní politickou otázku odpovídají pět minut a stejně se nic nedozvíte, to je nesmyslné. Topolánek bude ten, kdo je k těm politickým odpovědím bude nutit, protože on sám tak stoprocentně odpovídat bude. Donutí protikandidáty se konečně vyjadřovat ke konkrétním věcem srozumitelně.
Nevím, jestli je to „ten správný kandidát proti Zemanovi“, jak se někde uvádí. Topolánek je podobný typ jako Václav Klaus, buďto ano, nebo ne. Václav Klaus měl také buď skalní přívržence, nebo nekompromisní odpůrce. To bylo jasně dané. Každopádně bude oživením kampaně. A já mu držím palce.
Mirek Topolánek
Tomáš Ratiborský (*1953) žije nyní na Podbořansku, ale většinu života strávil v Mostě, kde se také od roku 1989 pohyboval v politice (byl u zrodu Občanského fóra) a v ODS působil hned od jejího vzniku. Byl účastníkem mnoha událostí, které měly vliv na polistopadové dění. Za OF kandidoval v prvních svobodných volbách do ČNR (1990–1992), kde se podílel na založení Meziparlamentního klubu demokratické pravice a Občanské demokratické strany.
Pracoval nejdříve pro Okresní veterinární zařízení v Mostě jako veterinární technik, následně pro Státní statek v Mostě jako zootechnik. V roce 1991 začal podnikat, spoluzakládal soukromé Rádio Most (působil zde do roku 2007). V letech 1992 až 1997 se aktivně podílel na chodu ODS – byl předsedou Místního sdružení v Mostě, místopředsedou ODS severočeského kraje a od roku 1995 členem Výkonné rady. Po parlamentních volbách v roce 1996 byl volebním manažerem pro historicky první senátní volby, v lednu 1997 jmenován hlavním manažerem ODS. V letech 2008–2014 byl členem (i předsedou) Rady Českého rozhlasu.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Lucie Bartoš
