Tematika předrevolučních, ale i porevolučních let stále zajímá, patrné je to na filmu Příběh kmotra. Co vás vedlo k pokračování Bony a klid?

Bony a klid jsme natočili před pětadvaceti lety, ale co se týká veksláků, řekl bych, že se toho moc nezměnilo. „Penězoměnci“, obdaření nesporným obchodním nadáním, se dnes překabátili, jsou z nich podnikatelští podvodníci, kmotři, ale také významní politici. Než jsem se pustil do psaní dvojky, měl jsem možnost se mezi některé dostat, a překvapilo mě, že používají svůj někdejší slovník, jsou veselí, hluční, sprostí a z ničeho si nic nedělají. Na svou minulost jsou dokonce pyšní, jeden kmotr západočeského kraje uspořádal ples, na němž se převlékl do veksláckého a rozhazoval mezi aplaudující podržtašky hrstě bonů.

Jak těžké bylo sehnat finance?

Trvalo to asi patnáct let, nakonec se projektu ujala firma NOGUP. Produkovat české filmy je kaskadérství, protože všeobecně ubývá diváků – návštěva kina je pro jejich kapsy příliš náročná. Kormidelnící našeho státu, na rozdíl od ostatních z civilizovaných zemí, na podporu kultury kašlou, držíce se hesla  kolegy Josepha Goebbelse: „Kdykoli slyším slovo kultura, sahám po revolveru." Ale to se teď prý změní. Rád bych tomu uvěřil, ale nechci  být jako  vodník z Jiráskovy Lucerny, kterému ten druhý říká: „Jak jsi starý, tak jsi hloupý."

Drtivá většina diváků má „jedničku“ filmu spojenou s Romanem Skamene. O něm se dost  často hovoří v souvislostech s alkoholem. Jak tedy probíhala spolupráce?