Na pozvánce k přátelskému setkání u příležitosti svého životního jubilea mimo jiné píšete: „Ve stejný den a ve stejné datum“. To, že jste se narodil v pátek třináctého, vám smůlu nepřinášelo?
Jsem ve znamení Střelce, narodil jsem se třináctého a k tomu ještě v pátek. Většina lidí to považuje za nešťastný den, ale já ho beru jako velice pozitivní, jak třináctku, tak ten pátek. Můžu říct, že třináctka mě provází téměř celý život. Je to náhoda, ale ve škole jsem měl také většinou pořadové číslo třináct. A mnohokrát se v mém životě i v mých rozhodnutích objevovala. Když jsem v roce 1970 trávil čtyři měsíce ve vyšetřovací vazbě, tak jsem stále doufal, že spravedlnost zvítězí. Tam samozřejmě člověk podléhá takové zvláštní psychóze. Říkal jsem si, dnes je třináctého, pátek, něco pozitivního se musí v mém osudu stát. No a přišlo rozhodnutí Generální prokuratury České republiky, že „odnímají“ můj případ z pravomoci nejenom okresu Děčín, ale i Ústeckého kraje, a předávají to k vyšetření orgánům v Praze. Protože to bylo zinscenováno novodobými, normalizačními politickými vládci Severočeského kraje, kde odjakživa byla situace více horká než kdekoli jinde, taková ta pseudorevolučnost. Tak jsem začal skákat po cele a říkat, že jakmile to sebrali Děčínu a Ústí, mám vyhráno, protože to je náznak toho, že bude spravedlnosti učiněno zadost. A skutečně se tak stalo. Velkou zásluhu na tom měla tehdejší prokurátorka Generální prokuratury JUDr. Věra Rieglová a pražský policejní vyšetřovatel kapitán Troníček.
V polistopadové době jste se stal v různých etapách dvakrát ministrem. Ve druhém pololetí 1990 jste působil jako ministr strojírenství a elektrotechniky v Pithartově vládě, v kabinetu Miloše Zemana jste byl celé čtyři roky ministrem průmyslu a obchodu a v letech 2001 a 2002 navíc i místopředsedou vlády. Poznal jste tedy přímo v akci dva premiéry. V čem se hlavně lišili?
Mám úplně jiné zkušenosti a jiný názor na Petra Pitharta, než je mainstreamovými médii lidem vnucován. V jeho vystupování jsem vždy pociťoval určitou faleš a neupřímnost. Když mě před jmenováním přijal, tak tvrdil, že mě bude velice podporovat a že vnímá to, jak důležitý sektor budu řídit. Opak byl pravdou. Po půl roce mě odvolal krátce poté, co jsem v rekordním čase dotáhl do úspěšného stadia privatizaci mladoboleslavské automobilky Škoda, které hrozil krach, a samotné ministerstvo zrušil. Jeho přístup na mě působil jako přetvářka, vysoce kontroverzní přístup v hodnocení osob, činů i událostí současných i minulých, povýšenectví. Zatímco u Petra Pitharta jsem vnímal neupřímný postoj, u Miloše Zemana to bylo jiné. Ten si nebral servítky, nepracoval v rukavičkách, to je všeobecně známo z jeho povahy, ale člověk naprosto jasně věděl, co si myslí. Byl věcný, dokázal zvýšit hlas, ale člověk to bral, věděl, že to tak cítí, že to tak vnímá a hodnotí názor či postoj ministra, kdežto u Petra Pitharta jsem nikdy nevěděl, na čem jsem. Nikdy jsem z toho neměl dobrý pocit, na jednání této vlády jsem nechodil s příjemnými pocity.
Zmínil jste privatizaci automobilky Škoda, kterou si v médiích často přivlastňuje právě tehdejší premiér Petr Pithart, a ti méně znalí ji spolu s ním někdy připisují i ministru průmyslu Janu Vrbovi. Jak to tedy bylo s jejich příspěvkem k záchraně teď už dlouhá léta velice úspěšné firmy?
Můžu s klidným svědomím prohlásit, že pan Pithart, natož pan Vrba, se absolutně od samého počátku nepodíleli na jakémkoli vyjednávání. A o krocích, které jsme podnikali s místopředsedou vlády Františkem Vlasákem, byl pan Pithart pouze informován. O ničem nerozhodoval, žádné náměty ani podněty nedával, probíhalo to z popudu nás dvou. Pan Vrba v té době neměl se strojírenstvím, tedy ani se Škodovkou, absolutně nic společného. Nyní se to servíruje jako deus ex machina, jako by řešení privatizace Škody Mladá Boleslav spadlo z nebe. Pro nás bylo prvotním impulsem, že Škodovka stála opravdu před krachem a nebyla schopna konkurence na západních trzích. Její kapacita nestačila ani na tuzemský trh, na auta se čekalo poměrně dlouho. Škodovce hrozilo, že zastaví výrobu, protože neměla kvůli transformační politice peníze a kvůli přijatým finančním pravidlům neměla ani na nákup karosářských plechů. Ze dne na den by stála. Klíčová byla „Řídící smlouva“, kterou jsme s německou stranou dojednali a s doktorem Hahnem, nejvyšším představitelem Volkswagenu, podepsali 21. prosince 1990.
Psali jsme:
Ve smlouvě je pasáž, že Volkswagen poskytuje v předstihu prostřednictvím Investiční banky, jako „věrné ruce“, německy Treuhand, vklad 180 milionů marek, což bylo v tehdejším kurzu cca 2,9 miliardy korun. Nejen samotná smlouva, ale tohle byla podstata toho, že se Škodovka udržela, než ji Volkswagen de iure přebral. Pan Pithart a spol. se chlubí, že podepsali v dubnu 1991 smlouvu. Ale proč ji tenkrát podepisovali? Protože smlouvu, kterou jsem koncem roku 1990 podepsal já s Tomášem Ježkem, jenž ji garantoval za Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci jako nutný partner, musel ještě povolit Kartelový úřad v Německu. To je jako u nás Úřad pro hospodářskou soutěž. A dále stvrdit dozorčí rada VW. Česká vláda ještě musela následným administrativním aktem převést státní podnik Škoda na akciovou společnost. Celý tento postup byl také ve smlouvě z 21. prosince 1990 detailně stanoven. S právní formulací smlouvy nám významně pomohla světově uznávaná poradenská firma Credit Swiss First Boston. Smlouva dosud existuje a její kopie je za určitých podmínek či sporů jako důkaz k nahlédnutí. Takže potom pan Pithart a spol. de facto pouze novou smlouvou stvrdili smlouvu, která už byla podepsána. Nic odborného, nic přínosného, absolutně nic neudělali. To je celý přínos pana Pitharta a pana Vrby k privatizaci Škodovky.
Vypadá to trochu účelově, když těsně poté, co jste dotáhl privatizaci Škody, vás Petr Pithart z vlády odvolal a následně i místopředsedu vlády Františka Vlasáka, a teď už dobrých pár let, když všichni pozapomněli, jak to bylo, se holedbá, že zachráněná automobilka je jeho dílo. Zažil jste nějaký podobný podraz i v Zemanově vládě?
Po necelých dvou letech, co jsem byl ve funkci, mě jeden známý důvěrně upozornil, že proběhlo vyšetřování kolem mé osoby. Nebyl to člověk absolutně spojený s bezpečnostními složkami, ale něco se o této věci dozvěděl. To se ve mně samozřejmě vzpěnila krev a obrátil jsem se na Stanislava Grosse, který byl v té době ministrem vnitra. Po mnohém vykrucování mi nakonec přiznal, že to udání bylo dílem jednoho našeho kolegy z vlády, bylo odesláno na adresu Skupiny pro vyšetřování závažné trestné činnosti, psáno na hlavičkovém papíře jeho úřadu a jím osobně podepsané. To vyšetřování bylo v té době skončeno, naštěstí, takže nevznikl problém zásahu do živého vyšetřování, když bylo všechno ukončené. A závěrečný protokol toho vyšetřování zněl, že nebylo zjištěno absolutně nic, co by se týkalo nějakých nezákonných kroků či postupů. Nic takového tam samozřejmě nemohlo být, nikdy jsem nic nečestného neprovedl, tak jsem byl vychován i žil. Nakonec jsem viděl i závěrečný protokol a předseda vlády učinil příslušné kroky. Mohu se pouze domnívat, že podobný scénář byl použit už jednou přede mnou a našel si svou oběť. Opakovaný scénář podruhé naštěstí nevyšel.
Neuvedl jste to hlavní, kdo z kolegů – a spolustraníků z ČSSD – vás chtěl odstranit z vlády i za cenu nepravdivého udání. Nebo to bylo záměrné opomenutí?
Bylo. Dokončuji knihu svých pamětí, která vyjde v květnu, a tam to je. Prozradím v ní také, co předcházelo tomu, než se stal Stanislav Gross premiérem, a jaká jiná – pro všechny určitě hodně překvapivá – možnost tehdy byla ve hře. Ale také to, který z ministrů hlasoval při jednáních vlády proti každému mému návrhu, ať byl jakýkoli. Nebo proč mě jeden ministr prosil, abych ho neničil za jeho neuvážený a neodborný výrok o českém výrobku určeném k exportu. A co při mých návštěvách na Vysočině Miloš Zeman zvažoval, než se stal prezidentem, ale co se nenaplnilo. Nepůjde ale jen o polistopadové vzpomínání. Přiblížím také, jak jsme v srpnu 1968 furiantsky chtěli „nastavit hruď“ proti okupantům, ale i to, jak mě potom za normalizace několikrát jeden den do práce přijímali a druhý den po zásahu shůry zase vyhazovali.
Kromě privatizace automobilky Škoda z dob Pithartovy vlády je vaše jméno spojeno s dokončením Jaderné elektrárny Temelín z časů Zemanova kabinetu. Kdo patřil mezi hlavní tahouny dokončení tohoto zcela mimořádného úkolu?
V Temelíně jsem prováděl pravidelné kontrolní dny jednou za měsíc, a když se finišovalo, tak jsem do Temelína dojížděl každý týden a téměř celý den se věnoval při kontrolních dnech bod po bodu kontrole plnění úkolů. Šlo o kontrolu přesného pracovního harmonogramu a byla to z mé strany někdy velice tvrdá jednání, ale byla ku prospěchu věci. Všichni, kteří se těch jednání účastnili, na to s určitým respektem, ale velice pozitivně vzpomínají. Obrovský přehled měl výkonný ředitel JE Temelín František Hezoučký. Nebýt jeho podkladů, které mi pro kontrolní dny připravil, tak bych neměl tak naprosto jasný pohled a nemohl třeba přijímat určitá rozhodnutí a opatření. Hold vzdávám všem, kteří na dokončení Temelína pracovali, a zejména tedy Františku Hezoučkému. Moc se o něm nemluví, ale byl číslo jedna. Já jsem dostavbu ovlivňoval nejenom z titulu funkce ministra, ale myslím, že tam svou roli sehrál i kus mé odbornosti. S úsměvem vzpomínám, že díky Temelínu jsem vyfasoval přezdívku „Atomový dědek“.
Ing. Miloš Zeman
Kdo s tou přezdívkou přišel? A nevadí vám?
Někdo říká, že vznikla předtím, než jsme jeli s Milošem Zemanem na státní návštěvu do Ruské federace. Ale tam jsem ji poprvé zaregistroval. Miloš Zeman ve funkci předsedy vlády měl partnera v předsedovi ruské vlády. Naplánováno ale bylo zdvořilostní, částečně i pracovní jednání s prezidentem Putinem. Musím s uznáním říct, že prezident Putin je člověk, který vzbuzuje sympatie takovým neformálním přístupem a jednáním. Byl mimořádně argumentačně vybaven, bez papíru citoval položky státního dluhu vůči České republice. Při jejich jednání to byl koncert dvou špičkových politiků, i když Putin byl v pozici prezidenta a Miloš Zeman ve funkci premiéra, takže to nebylo pouze zdvořilostní setkání. Značná část schůzky probíhala v pracovní rovině. Oba si zasloužili můj obdiv.
Při té příležitosti mě Miloš Zeman představil prezidentu Putinovi se slovy „Éto naš atomnyj děduška“. Možná se to na české scéně už objevilo předtím, ale potom se to vžilo a začalo se mi říkat „Atomový dědek“. Někteří mí známí se nad tím pohoršovali, jak mi to říkají, ale já jim odpovídal, že to neberu jako hanlivé označení, ale skoro jako vyznamenání a jsem na to docela hrdý. Možná mi to už předtím přišili novinář a Zeman to pak jen použil, to nevím. Ale od té doby, co to od něj zaznělo, se to už stalo úplně obecným označením. Je to taková parafráze. Beru to ne jako pejorativní označení, ale jako vyznamenání.
Na jaké rozhodnutí Zemanovy vlády vůbec nejste pyšný, když jinak si za jejich valnou většinou dodnes stojíte?
Jednoznačně se týká intervence Severoatlantické aliance v Srbsku, a to konkrétně když náš kabinet schvaloval přelet letadel přes české území. Musím předeslat, že naše vláda vedla předvstupní jednání pro vstup do Evropské unie a za nás Česká republika vstoupila do NATO. Čerstvě po našem vstupu přišel požadavek na přelet bombardovacích letadel NATO pro bombardování Jugoslávie. Tenkrát jsme stáli před klíčovým a řekl bych i osobním dilematem každého z nás, zda pro to zvednout ruku. Mířil na nás apel, že jako čerství členové NATO nemůžeme ten přelet odmítnout. Ale já byl svým přesvědčením proti. Před klíčovým hlasováním na vládě zaznělo i přání prezidenta Havla, abychom přelet bombardérů odhlasovali. Bylo to velké osobní dilema a trauma pro nemálo členů vlády.
Musím sebekriticky přiznat, že jsem velice váhal, protože už z předválečné doby jsem byl směrován sympatiemi právě k Srbsku, které jsem považoval za pro nás velice bratrský národ. Tradovalo se to i z účasti Srbů na Všesokolských sletech, na nichž mívali velice silné zastoupení. Ale musím s lítostí říci, že jsem váhal mezi tím ano, nebo ne. A tady musím přiznat, že mou sebeúctu zachránil Eda Zeman, tehdy ministr školství, s nímž jsem měl velice přátelské vztahy. A on mi tenkrát říkal: „No Mirku, přece bys nezvedl ruku pro to, abychom bombardovali náš bratrský národ,“ nebo jak to tenkrát nazval. Chvíli jsme na to téma vedli debatu a musím říct, že díky působení Edy Zemana jsem tenkrát zvedl ruku proti. Jinak jsem se vždy rozhodoval podle sebe, ale v tomto případě jsem uvítal podporu Edy Zemana. Dnes s odstupem času se člověk stydí za to, že váhal, že slyšel na argumenty zastánců souhlasu s přeletem bombardérů. Bohužel, dnes už Eda Zeman není mezi živými, ale díky němu jsem já a myslím, že ještě někdo další, hlasoval proti. Mám pocit, že proti byly čtyři, nebo pět hlasů.
Vím, že jste pořád zván na přednášky, sympozia, jednání v odborných kruzích, ať už je to na podnikové nebo vědecké úrovni, na úrovni profesních svazů. Našel jste si ale po odchodu z funkce ministra průmyslu a obchodu také čas na své záliby?
Pustil jsem se do nějakých akcí, na které jsem předtím neměl čas a mnohdy ani peníze. S jedním kolegou jsme v roce 2008 podnikli jeho karavanem cestu do Dánska, Norska, „lízli“ jsme kousek Švédska a dojeli jsme až na Nordkap. Cesta dlouhá 12 tisíc kilometrů nám trvala pět týdnů, tak to bylo hodně zajímavé putování. Také jsem si splnil svůj klukovský sen a pořídil jsem si motorový člun. Jelikož jsem mládí prožil na Labi, tak jsem se stal velkým milovníkem a obdivovatelem Labe a polabské krajiny a vodu jsem od mládí miloval. Vždy jsem proto velice toužil vlastnit nějakou lodičku. I když jsem byl od čtyř let dobrý plavec, tak můj táta nikdy moc nadšen pro zakoupení nějaké lodičky nebyl. Po pětačtyřicátém jsme bydleli daleko od vody, tak jsem propadl automobilismu.
Měl jsem řidičák na automobily od šestnácti let, tehdy to na záruku rodičů šlo. V osmnácti jsem si také zajel nějakou místní soutěž, padesátá léta však zlikvidovala naší rodině všechny životní radosti i záliby. Ale tahle klukovská touha po ježdění na vodě pořád ještě někde ve mně dřímala. Když jsem se stal v šedesátých letech generálním ředitelem Desty, tak se tenkrát do republiky dovezlo pár kusů krásných motorových člunů značky Wartburg, což byl krátký čtyřsedadlový sportovní motoráček s motorem Wartburg. Byl z mahagonového dřeva, překrásný, hodně jsem váhal, tehdy ředitelské platy zdaleka nepředstavovaly to, co dnes. A tenhle motoráček stál zrovna tolik jako embéčko. Dokonce jsem už jednal o zakoupení tohoto Wartburgu, ale přišla „bratrská pomoc“ v šedesátém osmém a sešlo z toho.
Ale říkal jste, že jste si klukovský sen splnil. Pochlubíte se jak?
Na stará kolena jsem si v roce 2011 koupil motorový člun z roku 1990. Nevím, jak kdo, ale já jsem ze svých funkcí nezbohatl, tak jsem si pořídil člun už značně starší. Ještě jsem zčásti zmobilizoval své strojařské zkušenosti z minulosti, také pár kamarádů a člun jsme společně zrestaurovali. Dnes tedy vlastním motorový člun s malou kajutou a jezdím s ním po Labi. Trošku se dmu pýchou, protože na ten člun není špatný pohled. Kapitánské zkoušky – oficiálně se to jmenuje průkaz vůdce malého plavidla – jsem samozřejmě musel také skládat. Je z toho celkem asi čtyři sta otázek, v ničem si to nezadá s teoretickými zkouškami na řidičský průkaz. Zkoušky se dělají na počítačích. Přihlásíte se a generátor vám z těch čtyř set vybere – myslím – čtyřicet otázek. Máte na to hodinu, povoleno je maximálně pět chyb. Sledují vás při tom kamery, takže švindlovat se nedá. S takovou malou pýchou musím říct, že jsem udělal jednu chybu z pěti povolených a byl jsem hotov za méně než polovinu stanoveného času. Jenom taková kuriozita, že po mně druhý nejstarší účastník zkoušek byl asi o čtyřicet let mladší než tehdy já. A pak také následuje krátká praktická zkouška. Moc mě to na člunu baví. Pohyblivost už je trošku horší, prostoru na člunu nikdy není nazbyt, když se má člověk sehnout do motorového prostoru nebo provést jiný potřebný úkon ve stísněných podmínkách, tak už mi to přece jen dělá trošku obtíže. Ale musím přiznat, že mi to způsobuje velké blaho.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
