Řítíme se ke konci. Jsme slabí. Proč jsme proti Rusku, jen pomáháme nepřátelům. Snaha USA je v troskách. Známý analytik dokonce našel, v čem se od Ruska máme učit. A nečekané souvislosti

17.10.2016 4:49

ROZHOVOR V tragicky slabé pozici a už několik let na cestě k vlastnímu konci je podle vojenského a bezpečnostního analytika Lukáše Visingra Evropská unie. Za příklad, který by se hodil do učebnice mezinárodních vztahů jako odstrašující, považuje vyjednávání s Tureckem. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz se věnuje také dopadům situace na vztahy s Ruskem, nevynechává roli USA a volbu prezidenta. Kandidát republikánské strany Donald Trump by podle něj asi omezil úlohu Spojených států jako „světového četníka“. „Pokud by ale shledal, že americké zájmy jsou ohroženy, pak by zaručeně použil sílu a na nepřítele by udeřil zničujícím způsobem. Žádné polovičaté ‚omezené intervence‘. Buďto nic, nebo totální válka,“ předpokládá Visingr.

Řítíme se ke konci. Jsme slabí. Proč jsme proti Rusku, jen pomáháme nepřátelům. Snaha USA je v troskách. Známý analytik dokonce našel, v čem se od Ruska máme učit. A nečekané souvislosti
Foto: Lukáš Petřík
Popisek: Vypískání vlajky EU
reklama

V Istanbulu podepsali zástupci Ruska a Turecka dohodu o vybudování plynovodu TurkStream, který má vést plyn z Ruska do Turecka a odtud dál do Evropy. Ruský prezident řekl, že Rusko poskytne Turecku slevu na nákup plynu v rámci širších dohod, které zahrnují vybudování plynovodu. Moskva také zruší embargo na dovoz tureckého zboží. Tiskové agentury hovoří o tom, že se Rusko s Tureckem dohodlo na posílení kontaktů i ve vojenské oblasti, na intenzivnějších kontaktech svých ministerstev obrany a tajných služeb. Co tyto dohody znamenají pro Evropu?

Především je to důkaz tragicky slabé pozice EU, která se snaží vystupovat jako jakási světová supervelmoc, ale není schopna ochránit vlastní bezpečnost a pořádně prosazovat svoje zájmy. Vyjednávání o imigrační dohodě s Tureckem byl v podstatě jenom turecký nátlak až vydírání a evropské ústupky. A teď Turecko vyhrožuje, že pokud nedostane bezvízový styk, celou dohodu vypoví. Jestliže pominu to, že celá ta dohoda je nesmyslná a na faktické situaci stejně nic nemění, vědomí Turecka, že může takto na Evropu tlačit a ona se vždycky podvolí, je velmi smutnou výpovědí o tom, kam to rádoby elity evropské politiky dopracovaly. Upřímně, netuším, co pozitivního by mělo vzejít ze sbližování Evropy s Tureckem, a tudíž ani nechápu, proč se o to část evropské politické scény tak dlouho a tak silně snaží. Ale přesně naopak je to s Ruskem, protože to je přece gigantický zdroj surovin a současně obrovský trh pro výrobky i služby. Ve shodě s Milošem Zemanem tvrdím, že Západ a Rusko mají být partnery, kteří si ve spoustě věcí mohou vzájemně pomoci. To samozřejmě neznamená, že spolu nebudou soupeřit v tom či onom, avšak striktně racionálně platí, že z napjatých vztahů mezi Západem a Ruskem může profitovat jen společný protivník obou dvou, tedy islamismus, který je dnes ztělesňován (mimo jiné) také islamistickou vládou AKP v Turecku. Západu totiž zoufale chybí realismus a odhodlání tvrdě prosazovat svoje geopolitické zájmy.

Anketa

Kdyby do sněmovních voleb šli společně lidovci a Gazdíkovi Starostové a nezávislí, volili byste radši je, nebo Kalouskovu TOP 09?

94%
hlasovalo: 8492 lidí

Někteří politologové už dříve hovořili v souvislosti s utužováním vztahů nejen s Tureckem o pozoruhodné diplomatické ofenzivě Ruska a vytvoření eurasijského spojení. Svědčí aktuální dění právě o tomto trendu, nebo si lze vysvětlit situaci jinak?

Řekl jsem to už mnohokrát a řeknu to znovu. Navzdory fantasmagorickým teoriím, které tolik prosazuje Alexandr Dugin a jeho fanoušci, kteří se vezou na káře eurasianismu, zkrátka nikdy nebudu věřit, že by Rusko a Turecko mohly být opravdoví spojenci, stejně jako jimi nemohou být třeba ani Rusko a Čína. To, co teď mezi Moskvou a Ankarou pozorujeme, je pragmatická až cynická, dočasná, nepříznivými okolnostmi vynucená a z obou stran vypočítavá kooperace, nikoli spojenectví. Skutečné partnerství se zakládá na sdílených hodnotách a na dlouhodobých společných zájmech, avšak Rusko a Turecko dnes mají nanejvýš společné některé krátkodobé zájmy, což platí i o dvojici Moskva – Peking. Zájmy Ruska a Turecka se dlouhodobě střetávají, ať už jde o Kavkaz nebo vzdálenější středoasijské země, protože Rusko je vnímá jako tradiční mocenskou sféru, zatímco Turecko tam chce expandovat skrze vliv na tamní turkické národy. Ale k tomu, že se vztahy Moskvy a Ankary oteplují, nepřímo přispěla také Evropa, která zase opakuje své zahraničněpolitické chyby. Místo srovnání vztahů s Ruskem a jasného „ne“ vůči Turecku poškodila svoje vztahy s Ruskem, ponížila se před Tureckem a nakonec jen dotlačila Rusy a Turky ke vzájemnému sblížení. Dalo by se to použít jako výborný příklad do učebnice mezinárodních vztahů, jenže jako příklad odstrašující.

Rusko-americká zářijová dohoda o příměří v Sýrii předpokládala, že umírněná opozice se od teroristů, jako je Fronta dobytí Levanty, oddělí, což se nestalo a Rusko z toho viní USA, které měly tento bod dohody zajistit. Teď Rusko schytává kritiku za intenzivní bombardování Aleppa. Byla tohle strategická chyba Ruska, nebo prostě lze postupovat jen silou? A co si myslíte o úvahách zavést kvůli jejich postupu další sankce proti Rusku?

Rusko při svých náletech postupuje hodně brutálně, o tom není sporu. Otázka zní, jestli vůbec může jednat jinak, protože se bojím, že jedinou alternativou jsou vleklé kruté boje ve městech, do kterých se Rusko nechce nechat zatáhnout. V první čečenské válce Rusové utrpěli strašlivý debakl, když poslali nezkušené vojáky bez vhodné techniky a taktiky do bojů o Groznyj, a tak ve druhé čečenské válce postupovali zcela jinak. Nasadili dělostřelectvo a letectvo způsobem, který sice sklidil politickou a humanitární kritiku, ale vojensky se ukázal jako vysoce funkční. Nemám žádnou radost z toho, že to říkám, ale ono to asi skutečně jinak nejde, pokud je cílem nepřítele porazit. Těch civilních obětí je mi samozřejmě líto a určitě došlo k mnoha případům, kdy se dalo mířit lépe nebo kdy se měly lépe připravit zpravodajské podklady. Třeba ten útok na konvoj Červeného kříže byl opravdu totální lapsus, ale válka je bohužel krutá a takové věci se někdy stávají všem. Nemá samozřejmě mnoho smyslu argumentovat stylem „vy zase bijete černochy“, jenže západní veřejnost si jaksi zvykla na mediálně atraktivní „nekrvavou“ podobu války, ačkoli ve skutečnosti jsou konflikty ve třetím světě pořád nesmírně brutální. Vím, že to teď bude znít strašlivě cynicky a necitlivě, ale na pozadí toho, co se desítky let děje v Africe a Asii, není konflikt v Sýrii ničím výjimečným. Zavádět kvůli tomu další sankce proti Rusku mi připadá jako další projev nepochopení této smutné skutečnosti.

Co se týče situace na Blízkém východě, v současné době nabrala kvalitativně novou dynamiku, která už není v režii USA. To si myslí bezpečnostní expert Jaroslav Štefec. „Nic na tom nemůže změnit ani rétorika některých amerických generálů, myšlením zamrzlých v letech studené války, ani Kerryho prohlášení, že Rusko se v Sýrii dopouští válečných zločinů.“ Navíc ruský prezident odložil plánovanou cestu do Paříže poté, co mu jeho francouzský protějšek François Hollande nabídl jednání jen o Sýrii. Co si o tom myslíte?

S názorem Jaroslava Štefce musím souhlasit, protože to, jak Obamova administrativa oslabila pozice USA v tomto regionu, opravdu nemá precedens. Desítky let snažení USA se proměnily v trosky. V zahraniční politice USA vždy existovaly dvě linie, jedna preferující zájmy a druhá preferující hodnoty, jinak řečeno realismus a idealismus. Někdy byly v souladu, jindy nikoliv, za každého prezidenta to bylo trochu jiné. Ale Obama to pomyslné kyvadlo vychýlil naprosto extrémně ve prospěch idealismu, což poté v kombinaci s určitou naivitou a neznalostí poměrů vedlo ke katastrofě. Nekritická podpora syrské opozice ve stylu „kdo je proti Asadovi, je náš“ byla strašlivá chyba. Nedělejme si žádné velké iluze, tzv. umírněná a sekulární opozice v Sýrii je už jen marginální element a velkou většinu syrských opozičních skupin tvoří islamisté. Tak to na samém začátku konfliktu nebylo a Asadův režim rozhodně není bez viny, v tomto směru si nijak neidealizuji ani jeho. Ale faktem zkrátka je, že Sýrie dnes představuje dějiště střetnutí několika regionálních aktérů, mezi nimiž hrají ústřední úlohy Írán, Turecko a Saúdská Arábie. Írán chce exportovat svou šíitskou „islámskou revoluci“, kdežto Turci a arabští šejkové usilují o expanzi sunnitského islamismu. A to, že se s nimi Amerika ocitla na téže straně, už je pouze absurdním dokreslením selhání Obamovy středovýchodní strategie, pokud tedy vůbec nějakou strategii měl a nebyla to celé jen zoufalá improvizace.

Na nejvyšších místech ruské politiky se schyluje k dalším změnám, které političtí experti připisují snahám ruského prezidenta pozměnit sestavu jeho nejbližšího týmu před prezidentskými volbami v roce 2018. Objevují se informace o tom, že prezident Vladimir Putin vytváří dvě nové organizace velmi podobné KGB. Je to jen potvrzení o posilování moci Putina takto před volbami? A je jasným vítězem?

Fascinuje mě, že jakmile se někde objeví pojem „státní bezpečnost“, někteří lidé okamžitě začnou mluvit o vzkříšení KGB. Ironicky bych se tedy zeptal, jestli tedy za „americkou KGB“ považují agenturu NSA (National Security Agency), protože onen americký pojem „National“ („Národní“ jakožto „Federální“) znamená de facto totéž jako u nás „státní“. Ale už vážně. To, že Vladimir Putin chce spojit dvě silné zpravodajské služby pod střechu jednoho ministerstva, nepovažuji za nic alarmujícího, spíše je to projev konsolidace moci v Rusku, protože skutečně není potřeba, aby agentury vedly boj spíše proti sobě navzájem, jak se to dělo v USA před 11. zářím 2001 a do jisté míry asi pořád děje i v Rusku. Faktem ale je, že ta hlavní dělicí linie leží v Rusku ne mezi civilními službami FSB a SVR, nýbrž hlavně mezi FSB a vojenskou službou GRU. V éře Jelcina dokonce docházelo i k tomu, že tyto dvě služby podporovaly znepřátelené čečenské klany a vedly proti sobě v Čečensku „válku v zastoupení“. Takové excesy už zřejmě neexistují, ale ta rivalita funguje pořád. Spolu se zřízením tzv. Národní gardy to vnímám spíše jako potvrzení toho, že v Kremlu dnes dominuje „zpravodajská“ frakce nad tou „armádní“. Co se týče voleb, o vítězství Vladimira Putina asi netřeba pochybovat, očekávám však, že se bude stále častěji spekulovat také o jeho možném nástupci.

Navíc asi 40 milionů Rusů se zapojilo do celostátního cvičení civilní obrany. Počítá se také s praktickým nácvikem „radiační, chemické a biologické ochrany obyvatelstva“. Do jaké míry souvisí tento nácvik se zhoršením vztahů se Západem nebo dokazováním síly právě v souvislosti s už zmiňovanými volbami?

Myslím, že oba dva ty faktory tam hrají své úlohy, ale kromě toho bych zmínil ještě jednu věc, která má obrovský význam a v níž by si hlavně západní Evropa měla z Ruska brát příklad. Mám na mysli vztah k ozbrojeným silám, ochotu zapojit se do takových aktivit a nějak přispět k obraně vlasti. Vím, že to zní pateticky, ale naštěstí pořád existují národy, pro které to dosud má skutečný význam, není to jen prázdná fráze. Kromě Rusů jsou to nepochybně Poláci, stačí se podívat, s jakým nadšením tam formují domobranu a za vlastní peníze si nakupují zbraně a výstroj. A mimo Evropu pochopitelně hlavně Američané, jejichž vztah ke zbraním a armádám je paradoxně dost blízký Rusům. Lze uvést i další národy s takovým naturelem, např. Izraelce, Švýcary nebo Finy, zatímco většina západní Evropy v tomto trestuhodně zaostává. Ještě jeden příklad z Ruska: Když se tam v létě uskutečnily tzv. Armádní mezinárodní hry, v nichž měřili své síly vojáci nejrůznějších profesí ze dvou desítek zemí, tak se celá akce těšila takřka shodné popularitě jako olympiáda v Brazílii. Ano, režim určitě to téma vojenství v propagandě hodně využívá, snad i zneužívá, ale to nic nemění na tom, že Rusové jsou velmi hrdí na svou armádu a naprostá většina by svou zemi ochotně bránila ve válce. Nejsem si jistý, jestli to samé mohu říci i o obyvatelstvu většiny evropských zemí NATO.

I americké volby jako součást konfrontace mezi Clintonovou a Trumpem otevřely otázku Ruska. Je to opravdu tak, že by Hillary Clintonová pokračovala v Obamově administrativě a Donald Trump je nevypočitatelný? Co k tomu dál říci? A jaký bude mít volba prezidenta dopad na Českou republiku a případný vliv Ruska u nás? 

Je všeobecně známým faktem, že zahraničněpolitické vědomosti a dovednosti nejsou (pokud to mám říct diplomaticky) nejsilnější Obamova stránka. Koneckonců se i v kampani soustředil na vnitropolitická témata a zahraničí přenechával Clintonové a pak Kerrymu. Takže ano, dá se očekávat, že by Hillary Clintonová pokračovala v Obamově politice, jelikož to v podstatě byla její politika. Naopak Trump je v tomto velká neznámá, přestože z jeho prohlášení se dá jakási koncepce odvodit. Narovnání pošramocených vztahů s Ruskem a Izraelem, tvrdý postup proti Číně a islamistům, celkově realistický přístup (zájmy, nikoli hodnoty), opatrnější angažmá po světě. Trump bývá označován za „izolacionistu“, ale mám dojem, že toto slovo se často chápe nesprávně. Prezident Trump by asi omezil úlohu USA jako „světového četníka“, ale pokud by shledal, že americké zájmy jsou ohroženy, pak by zaručeně použil sílu a na nepřítele by udeřil zničujícím způsobem. Žádné polovičaté „omezené intervence“. Buďto nic, nebo totální válka. Ale bez ohledu na vítěze voleb platí, že evropské země budou muset investovat do své obrany a bezpečnosti daleko víc než dnes. Clintonová to možná řekne víc diplomaticky, avšak tlak od USA na to bude každopádně sílit, což by mělo vzít na vědomí také Česko. Evropa už se prostě nemůže dál spoléhat na scénář, že si sama způsobí problémy, pak požádá USA o pomoc, USA ji automaticky poskytnou a Evropa jim za to ještě vynadá.

Ať jde ale o jakékoli téma, Trump neustále čelí útokům kvůli svému skandálnímu chování, nicméně Clintonová zase podle průzkumů má problémy s tím, že jí lidé prostě nevěří. Reuters uvádí, že pokud by na ní Trump útočil tak jako v té poslední debatě, znechutil by její voliče a ti by zůstali doma. Neustále opakuje sousloví ,,Crooked Hillary“. Kdo je podle vás blíž k cíli na cestě k Bílému domu? A váš osobní názor, koho byste raději viděl v čele Spojených států?

Odhadovat vítěze si skutečně netroufám. Objevuje se spousta prognóz, většina favorizuje spíš Hillary, ovšem tyhle prezidentské volby už rozbily spoustu věcí, které se pokládaly za věčné a neměnné pravdy. Před pouhým rokem by asi jen málokdo hádal, že by oficiálním kandidátem skutečně mohl být Donald Trump a že u demokratů výrazně zaboduje Bernie Sanders. Takže i ty současné předpovědi mohou selhat, protože tyto volby jsou opravdu zcela odlišné od všech dřívějších. A pokud to Hillary skutečně vyhraje, mohou za tím stát i úplně jiné důvody než ty, o něž se opírají ty sofistikované prognózy. Ale co se týče mého osobního přání, pak mám jako pravicový konzervativec jasno a podporuji prezidentského kandidáta republikánů. Pořád mám vůči Trumpovi řadu výtek a na začátku jsem sázel na jiné uchazeče, ovšem v této chvíli stojím za Trumpem. Získal si u mě řadu plusových bodů mj. tím, že hodlá narovnat vztahy s Ruskem a Izraelem, líbí se mi i některé jeho nápady ve vojenské oblasti (jako reaktivace bitevních lodí třídy Iowa), ale zejména je mi sympatické to, že se nebojí mluvit politicky nekorektně a na nic si nehraje. Čím víc na něj mediální mainstream útočí a prezentuje ho takřka jako psychopata a zloducha, tím víc mám pocit, že je to naprosto normální chlápek s lidskými emocemi, zatímco Hillary působí chladně a nepřístupně. A také není důvěryhodná, což na ní koneckonců nejvíce vadí i těm, kdo jsou rozhodnuti ji přece jenom volit.

Když se ještě vrátím do Evropy. Velká Británie spustí do konce března 2017 mechanismus vystoupení. A postupně se stane debata o ekonomických dopadech na různých frontách realitou. Svědčí opravdu vize nové a spravedlivé Británie Theresy Mayové o tom, že se nebojí ztráty přístupu na trh Evropské unie, protože chce plnou kontrolu nad imigrací? Co by mohl způsobit „tvrdý“ Brexit a nemám teď na mysli jen ekonomické ztráty…

Nesouhlasím s těmi, kdo říkají, že Brexit znamená konec Evropské unie. Jsem přesvědčen, že EU je už několik let na cestě k neodvratnému konci, a jestli Brexit něco skutečně způsobí, tak snad jen to, že konec EU přijde dřív. Otázka už jen zní, jestli to bude jakési řízené rozpuštění, nebo spíše živelný rozpad. Britové s tím podle mě pevně počítají, a dokonce si myslím, že (na rozdíl od mnoha Evropanů na kontinentu) s tím vlastně počítali vždycky, resp. nikdy nevěřili, že EU je něco „na věčné časy“. Britové navíc už dávno mají alternativu pro trh EU, protože je tady organizace EFTA (Evropské sdružení volného obchodu), kterou kdysi Londýn zformoval právě jako protiváhu Evropského společenství. Členy byly takříkajíc „periferní státy“ Evropy, zejména ty skandinávské, ale třeba i Portugalsko, Rakousko či Švýcarsko. Odkázal bych se tu na špičkového amerického analytika George Friedmana, který říká, že až nastane konec EU, u tří nejsilnějších států se zákonitě obnoví jejich geopolitické imperativy, které se promítnou do ekonomiky, resp. do zaměření na trhy. Němci se tudíž soustředí na střední a východní Evropu, zatímco Francouzi na Středomoří a Afriku, kde mají bývalé kolonie. A analogicky Britové asi výrazně oživí Commonwealth a v nějaké formě vzkřísí EFTA. Každopádně se nebojím, že by konec EU znamenal pro Evropu nějakou strašlivou apokalypsu. Evropa, její země a národy tu byly před Evropskou unií a nepochybně tu budou i po ní.
 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Daniela Černá
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Neuvěřitelné, skandální!“ Co bylo odstraněno z archivu ČT? Aktivista Šinágl se bouří: Nezávislou ČT potřebujeme, ale ta dnešní...

18:41 „Neuvěřitelné, skandální!“ Co bylo odstraněno z archivu ČT? Aktivista Šinágl se bouří: Nezávislou ČT potřebujeme, ale ta dnešní...

ROZHOVOR I po druhé vlně koronaviru trvá na tom, že premiér Andrej Babiš je schopný mezi mnoha nesch…