Výraznou osobností, která hodně ovlivnila naše polistopadové směřování, byl Václav Klaus. Jak ho vidíte v průběhu času?
Václav Klaus byl jednou nejvýraznějších politických osobností novodobých českých dějin začínajících listopadem 1989. Je to postava, která byla silnou osobností a jako taková budila ostré kontroverze. Podle mě Klaus sehrál výraznou kladnou roli v první fázi své politické kariéry. Ve třech smyslech. Za prvé přesvědčil velkou část české společnosti, že bychom neměli usilovat o demokratický socialismus typu reformních komunistů z roku 1968. Ale o to, co můžeme nazvat demokratický kapitalismus.
Nebyl ani tak originálním tvůrcem této myšlenky, ale největším přesvědčovatelem. Za druhé sametový rozvod Česka a Slovenska. Bylo to celkové ochuzení naší společné identity, ale usnadnilo to vztahy obou národů. Rozpad Československa - a já jsme byl tehdy proti - musím zpětně hodnotit jako prozíravý čin. A Václav Klaus ho udělal elegantně. A třetí velká zásluha, kterou u něj vidím, je, že krátce po Listopadu odmítl snahu vymýšlet jakousi třetí cestu pokud jde o politický systém. Řekl jako jeden z prvních, že usilujme o standardní demokracii západního typu.
Pak bohužel přichází něco, co někdo nazývá jako pozdní Klaus. A tady vidím velká negativa. Je jich několik. První je vzkříšení českého nacionalismu, který považuji za naprosto kontraproduktivní. A vedoucí k podezřívavosti a nepřátelství k našim západním partnerům, především vůči Německu. Za druhé jeho tendence odcizit se většině české společnosti a uzavřít se do myšlenkového, ale i osobnostního ghetta. Ztratil kontakt s občany této země a uzavřel se do jakési slonovinové věže, ve které zbylo jen pár naprosto lokajských přitakávačů. Třetí problém je jeho dnešní naprosto iracionální vztah k putinovskému Rusku, který vyloženě škodí zájmům této země.
- Milan Uhde, Jan Urban, Martin Bursík, Miroslava Němcová, Ivan Langer, Štěpán Kotrba, Karel Janeček, Miroslav Kalousek, Jan Graubner, Václav Žák, Petr Hampl, Karel Hvížďala či Hana Marvanová. I ti přispěli do seriálu ParlamentníchListů.cz, ve kterém osobnosti politického a společenského života bilancují dobu po listopadu '89. Kompletní seznam najdete ZDE.
Hodně diskuzí vyvolává privatizace z 90. let. Jak na ni pohlížíte?
Jako na dobrou věc i při zvážení všech pozitiv a negativ. Pouze chci zdůraznit, že jednotlivé formy privatizace se neukázaly být stejně prospěšné. Za naprosto prospěšnou formu privatizace považuji restituce. Vrácení majetku bývalým majitelům nebo jejich potomkům. Jako výhodné formy privatizace se ukázaly ty, které představovaly prodej státních firem zahraničním partnerům. Největším úspěchem je Škoda Auto. Její prodej Volkswagenu. Naopak takzvaná česká cesta, to znamená nechceme cizincům prodat náš majetek, a tak si vytvoříme vlastní milionáře, často vedla ke krachu. Klasickým příkladem je Poldi Kladno.
Na kuponovou privatizaci pohlížím někde uprostřed, smíšeně. Samotná myšlenka rozdání majetku občanům byla naprosto rozumná a správná. Byl to ten fenomén, který v očích občanů nejvíce legitimizoval demokratický kapitalismus. Vada kuponové privatizace byla umožnění vzniku fondů. Lidé neinvestovali kupony přímo do podniku, ale předali je fondům. Tím vznikl management fondů, který mnohokrát akcionáře okradl takzvaným tunelováním. Kdyby nebyly připuštěny fondy a byl zachován původní záměr kuponové privatizace - to znamená přímo občané by se stali majiteli - byl by mnohem těsnější dohled a kontrola občanů nad podniky. A nevznikla by kasta manažerů či majitelů fondů, která v očích mnohých myšlenku kuponové privatizace zdiskreditovala.
Dalším výrazným politikem byl Miloš Zeman. Jak ho hodnotíte jako premiéra a pak i prezidenta?
Miloš Zeman je rozhodně jednou ze tří nejvýraznějších politických osobností polistopadového období. Jeho největší zásluhou je, že vydupal ze země v té době hlavní opoziční stranu, která se teď jeví jako těsně nejsilnější - sociální demokracii. V době kdy dominance pravice byla v české politice jednoznačná a opoziční levice rozdělená, Miloš Zeman prací vytvořil protiváhu pravé polovině politického spektra - velkou silnou stranu - sociální demokracii. Má pravdu v tom, že český národ je nalevo do středu, rovnostářský na evropské poměry, antiaristokratický, sekularizovaný.
To znamená, že sociální demokracie je přirozenou vládnoucí stranou. Stejně jako ve Švédsku. Měla by dlouhodobě vládnout ne polovinu času, ale dvě třetiny. Nebude vládnout, když udělá nějaké zásadní chyby, což se jí párkrát povedlo. Miloš Zeman vytvořil nejen hlavní opoziční stranu ve své době, ale stranu, která má nárok být jakýmsi politickým hegemonem české politické scény. A to je jeho velká zásluha. Zeman je také velký komunikátor. Proto uspěl v přímé prezidentské volbě. Opět je to kontroverzní osoba, je nenáviděn částí lidí. Jak ale ukázaly volby, styl Miloše Zemana nevadí nadpoloviční většině hlasujících voličů. Václav Klaus byl velkým komunikátorem v devadesátých letech a pak tuto schopnost ztratil nadobro. Miloš Zeman si ji ve značné míře zachoval.
Co se týče kritiky. Jsou to jeho buranské způsoby, které mohou pomoci v kampani, ale už se nehodí k úřadu prezidenta. Stejně jako u Klause příliš lehkovážný postoj k putinovskému Rusku. A dělání zbytečných nevynucených chyb. Jako například nepozvání rektorů z důvodů osobní ješitnosti na oslavu státního svátku. Miloš Zeman nakládá s prezidentským úřadem jako s něčím co má sloužit jeho egu, a ne celé zemi.
Logický se teď musím zeptat na prvního českého prezidenta Václava Havla. Co si myslíte o něm?
Ano, to je ten třetí z nejvýraznějších českých novodobých politických osobností. Václav Havel se od těch dvou nejvíce odlišuje. Začněme klady. Byl nejen symbolem, ale i garantem přechodu k demokratickému systému. Po listopadu 1989 se těšil takové autoritě, že se klidně mohl stát diktátorem. Ani na chvíli se o to nepokusil. Těšilo ho býti prezidentem, ale nepodlehl pokušení, které bylo tak časté v dějinách. Převratem se oblíbený vůdce stal diktátorem. Což on neudělal. Byl jakýmsi dohlížečem nad tím, že procedury demokracie zůstaly zachovány. Druhým jeho velkým významem bylo, že se stal pro naši zemi neocenitelným aktivem. Nikdy nebyl tak aktivním stranickým politikem jako Klaus a Zeman. Pravděpodobně jako lídr strany by byl mnohem méně úspěšný než oni. Jeho největší službou byla prezentace naší země v zahraničí. Když mluvím ještě i dnes s cizinci, tak si uvědomuji jak reputaci země úžasně pomohl. Ať už svým jednáním, nebo jako mýtus. Ale to je jedno. V zahraniční politice pomohl zemi více, než si většina z nás uvědomuje.
Kritika? Pozdní Havel byl trochu jen v jiném gardu jako pozdní Klaus. Ztráta schopnosti komunikovat s většinou národa. A jakési utápění se ve vizích globálního světa. Některé byly utopické, jiné úplně mimo kontakt s českou politickou společností. Přílišný únik do mýtického myšlenkového světa, který se vzdálil životu reálných lidí. Týkalo se to hlavně jeho kariéry postprezidentské.
Psali jsme:
 modified.jpg&id=14770)
Tak mě napadá, jestli podobné odcizení od reality u vrcholného politika není časem zákonité?
Ano, je to tak. Četl jsem výrok britského politika Powella, který uvedl, že každá politická kariéra skončí neúspěchem. V první chvíli mi přišlo, že je to blbost. Ale když se zpětně podívám, dávám mu zapravdu. Margareth Tchacherovou vlastní strana vyštvala, kancléř sjednotitel Helmuth Kohl nakonec prohrál poslední volby, elektorát ho odvrhl. Winston Churchil za války skvělý premiér, ale jeho druhé premiérské období v první polovině padesátých let bylo naprosto slabé. V tomhle mají štěstí američtí prezidenti, že jsou omezeni na dvě volební období.
Pravice nezažívá dnes zrovna nejlepší období. Je to i kvůli činnosti Topolánkovy a Nečasovy vlády?
Z hlediska volebních cyklů je to jasné. Každá vládní formace se časem stane nepopulární. Stalo se to i sociálním demokratům. Není to nic výjimečného. Na druhou stranu největším morálně politickým problémem pravicové koalice bylo, že ve světě idejí se hlásila k demokratickému kapitalismu, zatímco středopravicoví voliči nabyli dojmu - a v mnoha případech oprávněně - že to, co tato vláda praktikovala, nebyl kapitalismus pro všechny, ale socialismus pro bohaté. Ne cesta k bohatství úspěchem na trhu, ale získat bohatství tím, že dostanu zakázku od státu, od spřátelených politiků. To znamená, že získám peníze od daňových poplatníků. A to je socialismus pro bohaté. Což vedlo nejen k přechodu středopravicových voličů doleva, ale i jejich opuštění a dezerci od středových a pravicových stran. Někteří zůstali při volbách doma, další volili centristickopopulistické hnutí ANO. A způsobili volební propad tradičních stran pravice.
Chcete, aby této zemi vládl Andrej Babiš?Anketa
Na vrcholu popularity je teď Andrej Babiš. Jak vidíte jeho a hnutí ANO?
Andrej Babiš využil šanci, kdy tradiční voliči pravice a někteří i sociální demokracie byli nespokojení. A byla tady žízeň po nějaké populističtější alternativě. Přesně se trefil do momentu, kdy může získat největší volební úspěch. Když se ale podíváme na populistické strany v našem okolí - Maďarsko Jobbik, v Polsku kdysi Sebeobrana, v Rakousku byl Haider, je jeho hnutí ještě relativně civilizované. Populisté v jiných zemích jsou mnohem drsnější povahy. Český populismus ukázal relativně mírnou tvář. A není to jen v případě Babiše. Vezměte si ten paradox. Člověk, který zvedne vlajku českého šovinismu a heslo Cizáky tady nechceme, je poloviční Japonec. To je něco pozoruhodného. Největším českým nacionalistou v parlamentní politice je poloviční Japonec. To je takový kafkovský obraz Čech.
Babišovo ANO zatím nemá žádné názorové ukotvení. Soustřeďuje se na techniku - Lépe vybereme daně - Omezíme plýtvání - Prostě to zařídíme. Zatím není na něm co konstatovat. Je neuchopitelný a nezařaditelný. Kromě té kombinace pragmatismu a populismu.
Jaká je v současnosti naše zahraniční politika. Odklání se od odkazu Václava Havla s jeho apelem na lidská práva?
Český apel za havlovské éry byl pro nás velice užitečný a naši zemi nepoškodil. Alternativa ekonomické zájmy proti obhajobě lidských práv. Což v praxi takhle není. Nikdy to nešlo proti sobě. Mnohé země - třeba Čína - jsou naprosto pragmatické. Udělají vše pro to, abychom nepozvali dalajlamu. Ale pokud ho pozveme, budou protestovat, ale nezruší žádný obchodní kontrakt. Čínští vládcové jsou ekonomicky ultrapragmatičtí. Pro českou ekonomiku to nepředstavovalo žádnou škodu. Naopak nám to dodávalo jakousi váhu ve světě. Že máme nějaké specifikum.
A česká zahraniční politika má málo specifik. Vpodstatě jen dvě. První bylo toto a za druhé máme na evropskou zemi nadstandardní vztahy s Izraelem. Tím, že tato garnitura na ministerstvu zahraničí ve spolupráci s prezidentem jedno specifikum setřou, tak učiní Českou republiku mnohem nezajímavější a chudší. To, co dělají pánové Zaorálek a Drulák, je být v zahraniční politice naprosto šedivou evropskou zemí. O které se ví, že jak se rozhodne většina evropských států, k tomu směru se přidáme. Nikdo se předem nebude na náš názor ptát. Když budeme mít nějaké specifikum, třeba jako máme přísnější postoj k režimu Castrů na Kubě než Španělsko, tak jsme hráč, který má nějakou váhu. Ale když se ví, že budeme vždy následovat hlavní proud, nemá smysl s námi jednat. Protože jsme jako sluhové. Kteří vždy poslechnou svého pána. Tím váhu české zahraniční politiky snižují.
Je něco co může naši demokracii ohrozit?
Bezprostředně něco výrazného jako Mnichov 1938, Únor 1948, nebo srpen 1968 nehrozí. Nějaká okupace, vojenský konflikt či brutální převrat. Největším nebezpečím pro demokracii je deziluze voličů. Když budou nadávat na všechny. Může ji nahrávat hodnotové vyprázdnění politiky. Že nebudou jasné ideje na pravici ani na levici. Že se vytvoří dojem, že všichni jsou stejní a lidé přestanou chodit k volbám a zajímat se o politiku. Nabudou dojmu, že všichni politici jsou zkorumpovaní. A pak takováto blbá nálada může vést k tomu, že přijde charismatický nebezpečný takzvaný spasitel.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
