Nechal jste se slyšet, že kvůli kauze H-systemu, kdy mají lidé opustit své domovy, za něž zaplatili, měl předseda ČSSD Jan Hamáček přerušit dovolenou a problém řešit. Řekl jste to v rozhovoru pro zpravodajský portál e15.cz. Zajímá mne, jak vnímáte celou kauzu a co vypovídá o kvalitě právního státu v České republice?
Nechci řešit otázku, kdo je či není v právu, ale ten problém vidím v tom, že soudy a celé to správní rozhodování trvá naprosto nesmyslně dlouho – dvacet let, aby lidé nevěděli, na čem jsou, obzvláště v takových životních situacích, ale nejenom to. Kauza svědčí o tom, že je skutečně potřeba najít nějaký metr, aby soudy měly určité časové omezení a nemohly řešit podobné kauzy třeba dvacet let. To považuji za naprosto nepřijatelné. Pokud jde o Jana Hamáčka, moje poznámka nebyla o tom, že by neměl jet na dovolenou, ale šlo spíše o úvahu, že by vypadalo dobře, kdyby dovolenou na chvíli přerušil a přijel se podívat na setkání lidí, kterých se to týkalo. Nic ve zlém.
Chopil se toho Andrej Babiš. Podle vašich slov „pochopil a celou kauzu šikovně mediálně prodává“. Byl to ten důvod, proč do celé věci vstoupil, nebo mu takové tvrzení křivdí?
Jedna věc je mediální – to zvládá Babiš velmi bravurně a i v jiných věcech je vidět, že má kolem sebe velmi dobré poradce a agentury, které mu velmi dobře radí. Pokud jde o to, zda chce, nebo nechce situaci řešit, to samozřejmě ukáže až čas, jak to bylo myšleno. Člověk do hlavy nikomu nevidí. Vždycky věřím, že za vším je dobrý úmysl a že člověk, který projeví takový zájem, bude mít snahu věc vyřešit. I když samozřejmě to spíše vnímám jako také v jiných případech u nás i v zahraničí, kdy premiér, ministr přijede na místo neštěstí, na setkání s lidmi a podobně. Konečné řešení však není v rukou premiéra, ale je skutečně v rukou soudu.
Pak je druhá věc, zda stát zváží, a podle mého názoru by měl zvážit, odškodnění těch lidí, kteří z hlediska – teď nemyslím z hlediska samotné podstaty sporu, což rozhodne soud – ale z hlediska protahování soudního sporu, kde jednoznačně nese zodpovědnost stát, potažmo konkrétní lidé. Tady by měla být určitá zodpovědnost konkrétních soudců.
I podle posledních průzkumů je zřejmé, že popularita hnutí ANO v podstatě neklesá. Lze současný stav chápat tak, že lidé jsou vlastně spokojení, protože Andrej Babiš šíří atmosféru, že se o ně postará? Očekávají Češi program „pro všechny“?
Program pro všechny asi ne. Také ne všichni volí hnutí ANO. Spíše je to určitě zklamání z těch minulých pětadvaceti, třicet let a určitá únava z klasických politických stran, které nesly tíhu ať už ekonomické transformace v devadesátých letech, tak po dobu období po vstupu do Evropské unie, kdy se teprve formovaly postoje a pozice. Takže je to mnohdy spojováno s vládami, které se zde střídaly – ODS a ČSSD, a tam může vznikat určité očekávání.
Moje generace, která je dnes těsně před důchodovým věkem nebo v důchodovém věku, na přelomu, a která z velké části... například Praha 2 volí Andreje Babiše, nebo i SPD, je nevolí, protože by se měla hůře, než se měla v roce 1990, kdy očekávala velké změny a tito lidé byli ve svých třicet, čtyřiceti letech na vrcholu aktivit. Ale spíše vnímají pět, deset procent jejich vrstevníků, kteří se mají výrazně lépe než oni, takže s příchodem k důchodové hranici mají špatný pocit, že důchody nejsou nic moc, a navíc pomalu v 65 letech do důchodu?
Tady je potřeba velmi zvažovat právě taková zklamání v lidech, kteří hledají naplnění v jiných strukturách a v jiných představitelích, než na které byli zvyklí minulých třicet let.
Proti Andreji Babišovi se vzedmul odpor ze strany umělců, který odstartoval zpěvák Tomáš Klus, a k němu se přidali další. Může taková věc mít vliv na voliče? Má dnes názor umělce ještě pro někoho význam?
Pokud jde o herce, zpěváky a podobně, tak nakonec když se podíváte na některé z nich, kteří šli do politiky, tak oni neustále hrají. Většinou je to jejich živobytí a to, že by měli být herci nebo zpěváci nějakým svědomím národa, se ukázalo i v tom roce 1989 jako nepravdivé. Když se podíváme do minulosti, tak různá angažmá v politice většinou skončila fiaskem, protože buď ten člověk chce dělat politiku a je politikem, nebo hraje nějakou roli, ve které sám žije, nebo do které je sám vmanipulovaný.
Psali jsme:
ČSSD vstoupila do koalice s hnutím ANO znovu poté, co to loni nedopadlo ideálním způsobem. Je to krok správným směrem?
To není otázka, jestli to dopadlo, nebo nedopadlo. Za to nemůže ani Andrej Babiš, ani hnutí ANO, ani Miloš Zeman, za to může jen sama sociální demokracie a její představitelé, ať už ti minulí, tak ti současní. Problém podle mne je, že fakticky od roku 2010, kdy skončil Jiří Paroubek po vlastně vítězných volbách a kdy nastoupila Sobotkova garnitura, která ostatně je dnes stále ve vedoucích pozicích, ať už v předsednictvu, nebo v ústředním výkonném výboru, takže tam se nic nezměnilo. A tito lidé stále rozhodují o sociální demokracii, takže prostě nenastala sebereflexe.
Stále se žilo z podstaty devadesátých let, ze začátku tohoto tisíciletí, z výsledku voleb Zemana, Paroubka, a bohužel rozdělovači funkcí převážili nad těmi, kdo dělali politiku a kteří ty volby v minulosti vyhrávali. Ta neschopnost sebereflexe postupně vedla až k těm sedmi procentům. To je velmi hrubý pohled na ten vývoj. Trochu mě mrzí, že i po špatném volebním výsledku stále nevidím dostatek sebereflexe a pochopení toho, co se vůbec stalo a děje se u mnohých spolustraníků, kteří opět rozdělují funkce. Úspěšní starostové a místostarostové se nedostanou ani na kandidátky do komunálních voleb, protože se tam tlačí jiní, kteří si myslí, že to na ně přijde samo, aniž by museli něco odpracovat.
To je věc, kterou si musí ČSSD vyřešit. V té situaci, a už jsem o tom mluvil mnohokrát, je třeba odlišit období, kdy jsme byli vládním hegemonem a měli premiéra – a situaci, kdy se sociální demokracie po téměř třicet letech dostala k sedmi procentům, která měla někdy začátkem devadesátých let, a kdy je vlastně v pozici malých stran. A buď může přihlížet z opozice, nebo může mít nějaký podíl na uplatňování programu. V logice parlamentní demokracie je, že každá strana, každé hnutí když kandiduje, tak chce do Parlamentu a potažmo chce do vlády, protože tam může realizovat volební program. V parlamentní opozici o něm může jenom mluvit. Je to i otázkou určitě zodpovědnosti, takže ČSSD je dnes v roli menšinového partnera, v roli, kterou historicky ve vládě sehrávali většinou lidovci, někdy Zelení a podobně. A ten hegemon je samozřejmě až mimořádně a nezvykle oproti minulým třiceti letům jedna strana, která má výraznou pozici, jež je srovnatelná se situací v Maďarsku, v Polsku a svým způsobem i na Slovensku, kde si ji dlouhodobě udržuje, a zbytek stran je rozdrobený.
Dobrá varianta v tuto chvíli nebyla. Vnímám také právě ten vliv předsednictva, které se po volbách nezměnilo a které kritizuje i současné nové vedení strany, ale přitom jsou to lidé, kteří nesou volební zodpovědnost za špatný volební výsledek. A jsou to oni, kdo schvalovali personální obsazení vlády, které trochu pokulhává. Ten start nebyl takový, jaký měl být, a určitě by měla být řešena otázka obsazení oněch pěti ministerstev a začít tvrdě pracovat na prosazování programu sociální demokracie.
Smrt tří českých vojáků v Afghánistánu poté, co se před nimi odpálil sebevražedný atentátník, vyvolala diskuse, zda nám členství v Severoatlantické alianci stojí za to. Stojí? A je vysvětlení takto jednoduché?
Jsou profese jako policie, vojsko, hasiči, záchranné složky i záchranáři, kteří prostě – a tady se to ukazuje – v krizových situacích riskují nejen zdraví, ale i životy. To je potřeba říci a s pokorou se klonit před rozhodnutím těchto lidí, neostouzet je a podobně. To považuji za něco nepřijatelného. Druhá věc je – jestli je to už jiné, nebo není, nevím - ale pravda je, že jsme byli zvyklí na vedení válek z doby druhé světové války, v době Vietnamu, ale ta situace se zcela změnila. Aby bylo možné zabránit právě různým teroristickým útokům v zemích, ve kterých žijeme, tak je potřeba dělat preventivní akce v jiných zemích.
Afghánistán je samozřejmě složitý a určitě je na to spousta odborníků, a já jím nejsem. Na druhé straně, jestliže jsme součástí Severoatlantické aliance, tak se hlásíme k jeho řekněme strategii a je na rozhodnutí Parlamentu, zda někam vyšleme, či nevyšleme vojáky. Předpokládám, že poslanci a senátoři, kteří schválili tyto mise, jsou přesvědčeni, že je to potřeba. Ale nadávat našim vojákům, že je to profesionální armáda, tak jako ostatně většina armád na světě, že jsou to žoldáci, je naprosto něco jiného. Oni zastupují naši zemi, náš národ, naši vlast. A jestliže tam padli, a ty formy boje jsou právě i teroristické, tak je to daň, kterou musíme zaplatit.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
