Má ministr financí Zbyněk Stanjura vaši důvěru?Anketa
Ačkoliv jste byl původně příznivcem pětikoaličního kabinetu, dnes jste jeho kritikem. Proč si myslíte, že Fialova vláda selhává?
Domnívám se, že je to dokonce selhání systému volených zastupitelů, protože do vlády se nedostávají odborníci, ale ti, co na sebe dovedou nejvíce upozornit. A nic na tom nemění, že si je můžeme svobodně vybírat. Ale lepší způsob volby „vrchnosti“ nemáme, i když v dávné minulosti Athéňané zastupitele losovali (tzv. sortition), a tak umožnili, že se do vedení dostali i odborníci, kteří to jinak odmítali. Dnes obdobně hledají členy soudních porot v USA a v předchozím rozhovoru jsem to doporučoval i pro recenzní řízení výběru grantových projektů ve vědě.
Teoreticky místo voleb by se v dnešním světě internetu a mobilů mohlo uplatnit hlasování on-line v rámci všech předloh a změn, ale bez zkušenosti těžko říct, jak by to výsledkově dopadlo. Taková přímá demokracie by vlastně vyprodukovala zcela jinou společnost a třeba jen uspěchaný hlas lidu by mohl odhlasovat nežádoucí snížení daní až na nulu, a tím zcela zpochybnit hospodářství. Nicméně možná už i dnešek přináší znaky střetu dvou paralelních světů, reálného a internetového, kde virtuální pohled přináší odosobnění často až bez zábran. Ale odosobnění vrchnosti známe i v tom reálně zpolitizovaném dnešku.
Když se tedy i do této vlády dostali především ti, kteří na sebe dovedou nejvíc upozornit, tak by nás nemělo překvapovat, jak si Fialův kabinet vede a že je jedním z nejméně populárních v naší historii?
Současná vláda, která je z výběru pětikoalice k dispozici a která navíc na převzetí moci nebyla připravená, prostě lepší výsledky ani poskytnout nemůže. Pokud bychom věnovali pozornost svým řeckým předchůdcům, tak nás to ani nepřekvapit nemůže, protože už Aristoteles říkal, že volby vedou k oligarchii a náhodný výběr k demokracii. Tak to později zformuloval i německý sociolog Robert Michels s tím, že ve volbách zapůsobí mechanismy vedoucí nezbytně ke zrodu vládnutí několika osob formou geneze mocenské struktury bez ohledu na odbornost.
Také naše vláda stejně jako předchozí je závislá na tom, kdo se rozhodne kandidovat, kdo se snaží nabýt vlivu a konečně i koho jsme si zvolili. Její řešení krizové situace je nejspíš reálnou snahou v rámci její způsobilosti, ale nabídla jen nepřekvapivá řešení – zdražení a zvýšení daní, což jako obvykle zasáhne ty nejzranitelnější a nejchudší. Například místo zamítnutého zdanění superhrubé mzdy si našla obezličku, jak tuto ztrátu až 110 miliard nahradit třeba zavedením nemocenského pojištění v procentním zastoupení hrubé mzdy a tak dále. Žádný velký údiv, ale asi nabíráme směr řecké cesty k dluhové brzdě jako důsledek života nad poměry, neúměrných zisků a možná i jako daň za rozežranost vyvolených, kteří jako vždy řeší vše jen na úkor svých podřízených.
Je tedy svým způsobem zákonité, že ministra financí dělá elektrotechnik, ministryni obrany bankovní úřednice a ministra práce zemědělec, takže to podle toho také vypadá?
Nemusíme si předstírat, že naše zastupitelská demokracie umožní zvolení expertů, ale musíme po členech vlády přinejmenším požadovat, aby kolem sebe alespoň vytvořili profesní skupinu schopnou odborného rozhodování. Příkladem je zvolení herce Ronalda Reagana americkým prezidentem, který se díky výběru poradců dopracoval pověsti nejlepšího prezidenta. Bohužel naši politici se místo odborníků obklopují těmi, kteří umožnili jejich zvolení, nebo těmi, kteří tvoří souhlasnou stranickou politiku.
V některých našich stranách se většina jejich členů nakonec stane dobře placenými státními úředníky. Potom vyhlášené šetření zůstane jen proklamací, jako když se v našem Parlamentu slibovaná úspora nakonec proměnila ve schodek, nebo dokonce výše odměny bossů ve ztrátové poště se neodvíjela od zisku, ale od ztrátovosti – jak typické! Vzniká tak téměř neuřiditelná mašinerie, často zvaná moloch nebo dříve ústřední výbor, kde mizí stovky miliard korun, a stát ještě musí platit úředníky, kteří celý ten absurdní řád musejí obsluhovat. Existuje dokonce přirovnání, že takovéto rozsuzování státního rozpočtu může připomínat strategii hráčů pokeru, a navíc vyvstává jistá závist vůči bratrskému Slovensku, kde mají úřednickou vládu odborníků.
Psali jsme:
Ale oproti předchozímu režimu vlády jedné strany, v němž svobodné volby vlastně neexistovaly, jsme si snad aspoň maličko polepšili, ne?
Jistě, ale i v takové jakoby jednobarevné vládě řízené jedinou, dnes už determinovaně zločineckou stranou, se však mohli a museli prosadit i odborníci. Vzpomínám třeba na Vlastimila Ehrenbergera, (dokonce nositel DrSc. a expert), místopředsedu vlády a ministra energetiky v letech 1974 až 1988, který žil ve stínu politické slávy svých soudruhů, ale který měl vizi a zasloužil se o výstavbu sítě vysokonapěťové přenosové soustavy, bez níž by dnes nebyl zajištěn přeliv ve výrobě elektřiny, a nukleární energetiky, což nám naštěstí zůstalo a nezmizelo po roce 1990 v zahraničí jako některé jiné důležité oblasti. V polistopadové éře žádného opravdového vizionáře nevidím. Ani žádnou výraznou stavbu zásadního průmyslového významu a koneckonců si přiznejme, že i státní dluh se nám ztisícinásobil.
Coby tehdejší disident jako byste ten minulý systém trochu omlouval. Nebo se pletu?
Každá politika přináší svá pozitiva a negativa, což se často odvíjí od šťastné selekce jednotlivců, ale taky přináší i něco společného. V tehdejším rudém pohledu jsme slyšeli „ubráníme mír, i kdyby zde nezůstal kámen na kameni“, zatímco současný zelený říká „zachováme udržitelný rozvoj, i kdyby zde nezbylo ani na jídlo“.
Závěrečná situace či důsledek je v obou případech stejný, nezůstane nikdo, kdy by mohl ohrožovat buď mír, nebo udržitelný rozvoj, protože už sami lidé jako takoví škodí. Co se tedy skrývá za slovy ubráníme či udržíme? Všechno a taky nic, vlastně jedna z mnoha ideologických představ, které se mohou někomu líbit a o kterých se dá plamenně řečnit, či dokonce pořádat nadnárodní konference.
Neuvažujeme-li však o nich jen povrchně, můžeme vidět, že z nich vyprchal smysl a že způsob jejich používání dospěl až k absurditě, která možná jednou povede až k výměně regulérního hospodářství za jakési nestandardní, pustošící běžné ekonomické vztahy a kdovíco ještě. Člověk se přemnožil a neprospívá ani sám sobě, ani přírodě, ale regulace jeho činnosti by neměla ohrozit jeho přežití.
Už v dřívějších rozhovorech bylo patrné, že přívržencem zeleného údělu rozhodně nejste. Co vás k jeho odmítání vede?
Představme si svět jako sídliště, kde je deset činžáků existujících ve svém vlastním ekonomickém módu, byť nějak propojeném. Jeden z nich násilím vytkneme jako nezávislý se svými ekologickými ojedinělostmi, které ale nijak neovlivní emise devíti zbylých a jejich celkový úhrn. Jak se pak začnou obyvatelé chovat? Ihned využijí nezvyklou situaci ve svůj hospodářský prospěch, začnou s nimi pod rukou kšeftovat, zformují černý trh a vytvoří z takto ojedinělé lokality něco jako ekonomický skanzen. Myšlení a zvyky lidí se nemění. Každý upřednostňuje svoji vizi dobra a zdařilého života. To se potvrdilo v mnoha případech.
Nejkřiklavější je asi praxe americké prohibice, nebo dokonce kontroverze myšlenek fašismu a národního socialismu. Nikdo tehdy netušil, v co se tyto dva směry zvrhnou, a i když se historie opětuje, nikdy se nekopíruje. Kdo se pak stává propagátorem takovýchto ojedinělostí? Vždy se jedná o jedince, kteří propadnou hlasu věrozvěstů hnaných svojí vnitřní touhou předělat svět ke svému pojmu ušlechtilosti.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Máte tímto na mysli i některé politicky významné jedince ze současnosti?
Britský král Karel III. dosáhl svojí trpělivostí statutu monarchy, kterému tleská půlka světa. Na druhé straně mocnář vize velké Rusi přehnal svoji netrpělivost velkopanovačnosti a dospěl až ke statutu válečného zločince, kterému se protiví půlka světa. Žijeme ve světě, který se jak mění, tak přetrvává. Kdysi Karl Marx říkal, že společenské změny zapříčiňuje stav, když výrobní síly významně předbíhají výrobní vztahy. Dnes to můžeme upravit tak, že technologie podstatně předbíhají strukturu a funkci společnosti. Významnou roli v tom hraje pokrok, poznání, věda. Kdysi se rozbíjely parní stroje s tím, že berou lidem práci, dnes jejich úlohu převzaly počítače a umělá inteligence, možná i zde jednou vyvstane rozbroj zcela jiného rozměru, kdo ví?
Věda je vaše doména. Jak se vám během vaší dlouhé a úspěšné kariéry proměňovala před očima a jak ovlivnila badatelské myšlení?
V minulosti jsme se dívali na zkoumané předměty z vnějšku, znali velikost, barvu či vůni. Svět vědy posléze nastolil pohled i do jejich vnitřku analýzou interních poruch a uspořádání, ať už RTG difrakcí, ultrazvukem či magnetickou rezonancí. Obdobně fungovalo lékařství od stetoskopu k fyzikálním metodám diagnózy až po zavedení speciálních sond – katetrů umožňujících pohled dovnitř žil či jiných vnitřních orgánů, což je analogické skenování povrchů krystalů sondou ultrajemné jehly. Změnil se pohled na hmotu a její uspořádání pomocí teorie fundamentálních částic.
Naučili jsme se dokonce namodelovat vznik vesmíru a jeho následné chování. Věda se stala součástí běžného života a jeho materiálových požadavků, kdy technologie dospěla ve zcela univerzální rys jakékoliv lidské kultury. Právě výskyt prvních kamenných nástrojů (industrie) se pokládá za předěl, který rod homo oddělil od jeho živočišných předků, což stále pokračuje přes řecký popis matematiky a pravoúhlé geometrie, raný nástin robotiky až po dnešní nástup matematiky fraktálu a lepšího pochopení dimenzí. Největší rozvoj vědy tak tkví v její odvětvové propletenosti a oborovém překryvu. Jsem rád, že jsem se toho mohl zúčastnit.
Vaší specializací je termodynamika. Jak se tohle vše vámi řečené projevilo zrovna u ní?
Právě v termodynamice se ukázala role dimenze jako stěžejní, a tak ji obor přijal jako další proměnnou. Vždyť rozsah popisu od makrosvěta kosmu do mikrosvěta nanomateriálů je tak obrovský, že přinesl i řadu dosud nevyřešených kontradikcí. Věda termodynamiky se rozprostřela do nejrůznějších směrů a pokryla nejen žhavou oblast moderních materiálů připravených za extrémních podmínek (kvenčování), ale zasáhla i ekonomii nebo sociologii, kde místo klasického dosažení rovnováhy při minimálním stavu energie se hledá maximální stav uspokojení či štěstí. Právě základní Carnotův diagram, aplikovaný od motorů po elektrárny, ukazuje obecnost oboru, protože něco se musí udělat v nižší úrovni a pak přenést a využít v úrovni vyšší, čímž vznikne žádoucí výtěžek či hledaný zisk.
Do stále se rozšiřující platnosti termodynamických premis v souvisejících i přilehlých oblastech pronikly ostatní disciplíny jako matematika, statistika, logika nebo informatika a ovlivnily její evoluci i v tom směru, že hledání ukotvení dané termodynamické problematiky se stává problematické a neurčité. To přináší zauzlení pro mnohé oborové experty, protože nevědí, kam vlastně patří, jestli mezi novátory nebo disidenty, a kam se mají i tabulkově zařadit. Z toho důvodu pak procházejí nežádoucím ústrkem svého často významného přínosu moderní vědě a zdá se, že i věda tak našla své zpolitizování jako úděl vlivu štěpení moderní společnosti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
Petr Novák
