NATO se zabývá možností posílení vojenských kontingentů v Pobaltí, v blízkosti ruských hranic. Jak na tyto snahy nahlížíte?

Nebude to možná originální, ale nezbude mi, než zopakovat známý výrok: „Vše, co se děje dnes, má své příčiny a vysvětlení v tom, co se stalo v minulosti!“ V tomto případě jde o Gorbačovovův špatný geopolitický odhad, pokud tedy o „špatný odhad“ šlo. Právě on tak nějak „na čestné slovo“ stáhl vojska z Německa výměnou za slib americké vlády, že nebude přesouvat NATO na východ. Spíše to vypadá jako obyčejná zrada zájmů národa. A já vím, o čem mluvím. Osobně jsem se bezprostředně podílel na obnově suverenity Litvy a Estonska, díky čemuž jsem mohl sledovat celý politický proces přímo v jeho průběhu.

Národní osvobozenecká hnutí v Litvě a Estonsku, pokud ponecháme stranou nepočetná ta extrémní, která umírněná hnutí v parlamentech nazývala idioty a provokatéry (stačí připomenout tehdejší projev dnešního litevského velvyslance v Kyjevě Pjatrase Vajtekunase v litevském parlamentu), si zpočátku nedala za úkol vystoupení ze SSSR, protože měla za to, že by vše vedlo k otevřenému vojenskému potlačení. A proto požadovala čistě ekonomické a politické oddělení. Gorbačovovo uskupení vedlo dosud analytiky neúplně vysvětlenou hru o rozpad Sovětského svazu. Zprvu zástupci národně-vlasteneckých sil pobaltských států požadovali federaci, což ale Moskva odmítla. Pak začali požadovat konfederaci, kterou Moskva opět odmítla. No a teprve poté poprvé zaznělo slovo oddělení. Z toho tedy plyne, že Gorbačovovo uskupení logicky dohnalo pobaltské státy k osamostatnění.

Jak silná může být reakce Moskvy?

Koncentrace vojsk NATO na hranicích Ruska nikde a nikdy nevedla ke zmírnění napětí. V případě historické paměti ruského obyvatelstva to vyvolalo a jistě ještě vyvolá odvetnou vojensko-politickou reakci ruského vedení a přehodnocení společenské psychologie podle algoritmu „nepřítel před branami“. Příjezd tří set amerických tanků během čtyřiadvaceti hodin do rumunské Konstance zajisté nezůstal bez povšimnutí ani v Kremlu, ani v ruském generálním štábu. Pro USA, které mají třiadvacet tisíc základních bitevních tanků, to není tak moc. Na druhou stranu to není tak málo, aby to ruští generálové mohli ignorovat.