Rusové v tancích rozrajtují jiným jejich zemi. Historik Kosatík, autor seriálu o českém století, obsáhle rozebral, co je k tomu vede

31.07.2015 10:14

CIVILIZACE A MY Rusové nás ani nikoho jiného nechtějí pobít. V podstatě si pořád přejí, jako dřív, abychom je měli rádi a obdivovali jejich velikost. Ale nedokážou tu touhu znázornit jinak, než že v tancích rozrajtují druhým jejich zemi. Tak se v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz vyjadřuje literární historik Pavel Kosatík, jenž je autorem řady knih, ale i scénáře k televiznímu seriálu České století.

Rusové v tancích rozrajtují jiným jejich zemi. Historik Kosatík, autor seriálu o českém století, obsáhle rozebral, co je k tomu vede
Foto: Hans Štembera
Popisek: Fotokoláž.
reklama

Na seriál České století byly dost zajímavé reakce. Hlavně mladší generaci se líbil. Starší ročníky vám třeba vyčítaly jakousi nejednoznačnost postavy Václava Havla či to, že při jednáních Občanského fóra s tehdejšími komunisty byl Oskar Krejčí vylíčen jako jeden z mála lidí, co měl jasnou představu o budoucnosti. Jak jste o těchto reakcích smýšlel?

Byl to seriál o novodobé české historii, tedy o tématu, o kterém nepanuje a z principu nemůže panovat shoda. Zájmy na všech stranách jsou ještě moc čerstvé. Takové věci se podle mě nedají dělat nějak autoritativně. Nestačí, když ten, kdo to dělá, je znalec historie nebo si to o sobě myslí, protože žádná definitivní verze moderních dějin, ke které by se dalo dospět, ani neexistuje a nemá smysl tu iluzi podporovat. Co má podle mě smysl, je vystavit té minulosti diváka, dostat ho do situací, kdy sám k tomu všemu bude muset zaujmout nějaký aspoň trochu osobní postoj. V tom Havlovi, v Oskarovi Krejčím i v dalších postavách seriálu různí lidé viděli různé, často protikladné věci, tak jak to naznačujete. Ale tím, co o nich říkali, někdy definovali spíš sebe než ty postavy. Není vyloučené, že si to pak někteří z nich uvědomili. To mně přišlo smysluplnější než snažit se budovat nějaký fiktivní prostor dějinné shody.

Napsal jste knihu o Fedinandu Peroutkovi, na němž se prezident Miloš Zeman snažil dokázat intelektuální selhání v souvislosti s článkem Hitler je gentleman. Co si myslíte o podobném dokazování, že intelektuálové selhali? Třeba Paul Johnson napsal knihu Intelektuálové, v níž dokazuje, jak se u vybraných intelektuálů neslučovalo jejich dílo s jejich osobním životem. Tuto knihu Václav Klaus nazval podnětnou, Václav Bělohradský ji odvrhl jako bulvár. Jak jste tyto komentáře vnímal?

Johnsonovu knihu si pamatuju. Když v polovině devadesátých let vyšla, recenzoval jsem ji tuším v Mladé frontě Dnes. Ten název knihy tenkrát mírně klamal. Johnsonovi nevadili intelektuálové jako takoví, tedy lidé, kteří používají rozum a nestydí se za to. Jemu vadili radílkové mezi nimi. Rozum dává moc, která někoho může svádět ke kázání, co mají druzí dělat, i když se sám řídí něčím úplně jiným. To radílkovství ale není definicí intelektuála z principu. Třeba Orwell byl intelektuálem taky a ani Johnsonovi, ani Klausovi, kterého taky zmiňujete, pokud vím, nevadil. Psal to, co unesl, vůbec v ničem nebyl problém.

CELÝ SERIÁL PARLAMENTNÍCHLISTŮ.CZ "CIVILIZACE A MY"

Na těch slovech o selhání intelektuálů je špatné právě to, že se házejí do jednoho pytle. Jako by všichni byli nutně lidmi bez odpovědnosti, kteří tím, že veřejně exhibují, ukájejí svoje ego. To je paušalizace, která se v ničem nepodobá skutečnosti. I sám Klaus se pokládá za intelektuála a křičel by, kdybyste ho dával do party s Bertoltem Brechtem. Ale když už zmiňujete toho Zemanova Peroutku, připomenu pro pořádek, že debata s ním je o něčem jiném a mnohem prostším, než o selhání intelektuálů. Je o tom, jestli člověk, když něco o někom veřejně tvrdí, má nebo nemá svá slova doložit hned, a ne až za půl roku nebo za rok, ne prostřednictvím tiskového mluvčího, ne prostřednictvím hledačů, kterým za to slíbí peníze a tak dále. Peroutkovské téma nastolené prezidentem spočívá v tom, jestli debata má nebo nemá mít ty nejzákladnější parametry, jestli Země je nebo není kulatá.

Jak vnímáte v Česku oblíbené volání po nových elitách a již máte promyšlené, kdo by mohl být dalším prezidentem České republiky? Tedy, koho byste podpořil?

Já jsem sebevývojem v posledních letech došel k takovému trošku radikálnějšímu názoru, že vlastně není jisté, jestli tahle země úřad prezidenta vůbec potřebuje a jestli nám spíš neplete hlavy. Tedy jestli bychom si s prezidentem neměli dát na jedno dvě období preventivní pauzičku a trochu víc místo toho sami sebe pozorovat a přemýšlet o tom. Někdy mě lekají představy lidí, kdo všechno by tím prezidentem měl být, často právě ty nejvíc idealisticky míněné. Kdysi se říkalo, že do Masaryka si lidi promítali vlastnosti, které předtím viděli v císaři Franzu Josefovi. Je zajímavé, že ta vize „někoho nádherného tam nahoře, nejlepšího z nás“ u nás přežívá víc než v Rakousku, kde k tomu měli mít teoreticky mnohem víc habsburských důvodů. Ale oni si svou hlavu státu od svých nesplnitelných přání osvobodili. Heinz Fischer je normální fajn chlap, od kterého podle mě nikdo nečeká, že mu zachrání smysl jeho života. Kdežto my si z toho úřadu vyrábíme jakýsi nekonečný zdroj frustrace, je to pro nás další z mnoha záminek, jak chtít od druhého, co bychom měli chtít sami od sebe.

S první přímou volbou prezidenta se země rozdělila a s událostmi na Ukrajině se toto myšlenkové rozdělení vlastně ještě prohloubilo. Myslíte si, že obavy části obyvatelstva z putinovského Ruska jsou na místě?

Obavy z putinovského Ruska jsou na místě, protože je to dlouhodobě labilní stát se strašně spornou a zamotanou sebereflexí. Oni nedokáží ani dát svobodu jednotlivcům, ani se jí vzdát. Z téhle jejich existence mezi Evropou a Asií by se teoreticky mohla zrodit i úžasná dynamika, ale jim z toho většinou vychází další drásání. Oni nás ani nikoho jiného nechtějí pobít, v podstatě si pořád přejí, jako dřív, abychom je měli rádi a obdivovali jejich velikost. Ale nedokážou tu touhu znázornit jinak, než že v tancích rozrajtují druhým jejich zemi.

Ale já tady teď taky říkám „oni“ a taky paušalizuju, což je špatně. Nesmíme si plést Rusko s Putinem a lidmi kolem něj. I kdyby Putina podporovalo devětadevadesát procent Rusů, nevypovídalo by to o Rusech nic moc, stejně jako podle mě nic moc nevypovídalo v minulosti o devětadevadesáti procentech Čechů, když volili komunisty. Dělali to z různých důvodů a ten nejčastější podle mě byl, že jim prostě bylo všechno jedno. Což je něco jiného než nepřátelství. Z toho podle mě plyne, že musíme jasně nesouhlasit s jejich dnešním politickým vedením a zároveň být zvědaví na všechny projevy nezávislosti odtamtud. A když se o nich dozvíme, tak hned a nahlas říct, že o nich víme. Jinak se nemůže nic zlepšit.

Stále se vrší dohady o bojeschopnosti naší armády. Měla by být znovuobnovena základní vojenská služba, anebo je členství v NATO dostatečnou zárukou naší bezpečnosti?

Obnovu základní vojenské služby bych nechápal jako záruku skoro ničeho. Jestli se bude v příštích válkách střílet, budou to mít na starosti buď roboti, nebo specialisté s nadprůměrným IQ i vzděláním. Ale možná, že se střílet tolik nebude a přesune se to celé do informační roviny. Půjde o to, aby to ti druzí, demoralizovaní, sami zabalili. Na což už ti záklaďáci vůbec nebudou mít vliv. Půjde o to, aby se člověk nebál a aby dokázal nějak odlišit informaci od dezinformace. Což bude velký, opravdu velký oříšek. Už dnes často vůbec nejde zjistit, jestli lidé, kteří s vámi virtuálně komunikují, v dané identitě existují, nebo ne. Bude ubývat hmatatelného a dokazatelného světa, z čehož bychom se taky mohli všichni velmi rychle zbláznit. Uvidíme.

O trochu více nyní mezi lidmi rezonuje strach z radikálního islámu a uprchlických vln, které se valí do Evropy. Do jaké míry toto nebezpečí vnímáte jako primární anebo jako umělé?

Rozumím situaci tak, že zažíváme počátek nového stěhování národů. Miliony lidí se dávají do pohybu, další se dají a nejde o sezónní jev, který za chvíli pomine. Prostě nás berou za slovo s našimi slovy o globalizovaném, vnitřně propojeném světě. Není možné, aby dlouhodobě byli světoobčany jenom Američané plus pár desítek milionů lidí z dalších nejbohatších národů a aby ti ostatní věčně šili košile. Není ale taky možné, aby všichni, kdo z chudých zemí chtějí, odešli za lepším. Dá se nad tím všelijak efektně katastroficky mudrovat, ale podle mě je to v první řadě výzva současné politice, aby se začala snažit o mnohem systémovější řešení než doteď. Propojený svět není ten, kde všichni koukají na stejné weby, ale kde politicky komunikují způsobem, který té propojenosti odpovídá. Technologie dělají z několikerého světa jeden svět a na lidských institucích je, dohnat to zpoždění. Hledat a podporovat ve veřejném životě lidi, kterým to není jedno.

Je Evropská unie schopna stát se při svém dnešním humanistickém a demokratickém zaměření, každý stát si může říct to své, hybnou silou ve světě?

Není. Je potřeba, aby se vnitřně mnohem víc sjednotila a aby to proběhlo jiným než byrokratickým způsobem, který si tak rádi představují někteří euroskeptici. Já ty obavy z EU v žádném případě nechci zlehčovat, je k nim tisíc dobrých důvodů. Ale nemůžu si pomoct, vždycky se mi v té souvislosti vybaví věta, kterou jsem si kdysi přečetl v Malém inspiromatu od Břetislava Hartla, byl to citát ze Stanislawa Jerzyho Lece: „Je skepse výhodný názor? Podívejme se na to skepticky.“ Já prostě nerozumím lidem, kterým jejich skepse stačí v třiceti, čtyřiceti, padesáti letech. Že všechno samo od sebe včetně lidského života má tendenci dopadat špatně, je názor, který je bomba v patnácti. Ale dál už je to nuda a rétorika neodlišitelná od lhostejnosti. Je to v rozporu se životem, kde po všech těch pochybnostech musíte nakonec vždycky na něco přijít.

EU dělá tisíc věcí špatně, ČR je členem EU, úkolem ČR je tedy vymyslet, jak má EU dělat věci lépe. Brusel není nové panstvo, kterému je potřeba stejně jako jinému panstvu v devatenáctém století vzdorovat. Je to životní prostor, který může mít jen tolik smyslu, kolik mu ho sami dáme.

Česká společnost, pětadvacet let svobodná, je nyní, jak s radostí opakuje establishment, ukotvená v západním světě. Přesto v ní „blbá nálada“ vítězí na plné čáře. Proč?

Když nějaká nálada trvá moc dlouho, nasvědčuje to, že nevyplývá ze skutečnosti, která se proměňuje, ale spíš z podstaty člověka. Nám nejčastěji podrážejí nohy naše vlastní iluze. Hodně z nás podle všeho po roce 1989 uvěřilo, že k Západu se jde přimknout, podobně jako se předtím přimykali ke komunismu. Že někde existuje nějaký hodnotový systém, ke kterému se dá přidat a je to. Je to vždycky o poměru počtu lidí, kteří očekávají záchranu od systému, a těch, kteří se dokážou zachránit sami.

Skoro se nabízí představa apokalyptického filmu s tím, že budoucí generace čeká jen to úplně nejhorší. Války, sucho, nedostatek, zaostávání naší civilizace za Východem. Máte nějaký vlastní scénář, v čem budeme žít za třicet či padesát let?

Každý, ať si představuje to, v čem chce, aby žily jeho děti, a podle toho ať jedná. Nechci nic zlehčovat, ale nebuďme zklamaní, pokud časem zjistíme, že jsme byli mnozí jenom na nervy z televize a novin. Naši předkové to popletli, když uvěřili v utopii, tak to nepopleťme taky, když úplně stejně uvěříme, že nastává opak.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Jan Rychetský
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Ze Senátu se stal skanzen zamindrákovaných, zoufá si veterán komory Jaroslav Doubrava. Sluníčkáři a psychopati potřebují svojí Českou televizi

19:39 Ze Senátu se stal skanzen zamindrákovaných, zoufá si veterán komory Jaroslav Doubrava. Sluníčkáři a psychopati potřebují svojí Českou televizi

ROZHOVOR „Ze Senátu se stal více méně skanzen zamindrákovaných pyšných lidí považujících jen ten svů…