Žurnalista a autor literatury faktu František Cinger se narodil v Praze roku 1956. Vystudoval obor čeština-dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Literárně je činný od začátku milénia, dosud mu vyšla desítka knihy, včetně Štastného blues aneb z deníku Jaroslava Ježka, Arnošt Lustig zadním vchodem nebo třeba Jaroslav Seifert – laskavě neústupný pěvec. Teď vydalo nakladatelství Albatros Media knihu, kterou PhDr. František Cinger připravil ve spolupráci s Jaromírem Farníkem, historikem kabaretu i zakladatelem a provozovatelem Muzea českých herců, s názvem Jiří Voskovec & Jan Werich.
Foto:
Jiří Vlastník
Popisek: Novinář a spisovatel František Cinger
reklama
Poutavá obálka s mladými komiky, především tvář páně Werichova nám připomíná, že jste již v roce 2004 vydal Smějící se slzy aneb Soukromý život Jana Wericha. Kniha byla záhy rozebrána. Jak rukopis vznikal? Vy jste se znal s Janem Werichem osobně, jako kupříkladu další z werichologů a autorů o něm píšících publicista Ondřej Suchý?
Jana Wericha jsem na vlastní oči viděl jen jednou, někdy snad v roce 1978, kdy vycházel v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, dnešním Výstavišti, ze dveří budovy při přestávce plesového reje, zavěšený do rámě Karla Vlacha. A přátelsky si povídali. Tehdy by mě nenapadlo, že bych o něm mohl napsat knihu. I když jsme v rodině všichni měli rádi filmy V+W i Ježkovy písničky. Kniha Václava Holzknechta Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo stála v přední řadě otcovy knihovny, takže to bylo vůbec první seznámení s dílem tohoto mimořádného muzikanta a vlastně celé epochy českého divadla.
Ke knize mě vyzval nakladatel, který chtěl převést televizní dokument Klaunova antická tragédie do literární podoby. Dvakrát jsem to odmítl z úcty k takové osobnosti, nicméně přítel Arnošt Lustig mi řekl: „Neblbni, to by byla chyba. Já ti řeknu, jak jsem se setkal s Voskovcem v exilu.“ Tak jsem se do toho pustil, protože mi bylo jasné, že nelze vyprávět o Werichově životě bez Voskovce. Tehdy neexistovala vydaná jejich korespondence, život spoluklauna po roce 1951 v USA skrývalo stále tabu. Podobně jako Werichův soukromý život. Možná i proto byl o knihu takový zájem v Česku i na Slovensku, protože zvláště o jejich osudech po rozchodu v roce 1948 se moc nevědělo.
Jak byste tomu zamezila vy, když po dobrém asi s Íránem jednat nejde? Je pravda, že tam, kde USA zaútočili nevznikla demokracie, ale ta tam nebyla ani před tím. Co vám tedy tak moc vadí na tom zásahu? Vím, že ho zatím odsuzují právě snad jen komunisté a jejich sympatizanti, samozřejmě Putinem počína...
Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:
O tuto odpověď jste již vyjádřil(a) zájem. Děkujeme.