S Františkem Cingerem o jeho nové knize Jiří Voskovec & Jan Werich

30.11.2021 9:52 | Rozhovor

autor: .

Žurnalista a autor literatury faktu František Cinger se narodil v Praze roku 1956. Vystudoval obor čeština-dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Literárně je činný od začátku milénia, dosud mu vyšla desítka knihy, včetně Štastného blues aneb z deníku Jaroslava Ježka, Arnošt Lustig zadním vchodem nebo třeba Jaroslav Seifert – laskavě neústupný pěvec. Teď vydalo nakladatelství Albatros Media knihu, kterou PhDr. František Cinger připravil ve spolupráci s Jaromírem Farníkem, historikem kabaretu i zakladatelem a provozovatelem Muzea českých herců, s názvem Jiří Voskovec & Jan Werich.

S Františkem Cingerem o jeho nové knize Jiří Voskovec & Jan Werich

Foto: Jiří Vlastník
Popisek: Novinář a spisovatel František Cinger

Poutavá obálka s mladými komiky, především tvář páně Werichova nám připomíná, že jste již v roce 2004 vydal Smějící se slzy aneb Soukromý život Jana Wericha. Kniha byla záhy rozebrána. Jak rukopis vznikal? Vy jste se znal s Janem Werichem osobně, jako kupříkladu další z werichologů a autorů o něm píšících publicista Ondřej Suchý?

Jana Wericha jsem na vlastní oči viděl jen jednou, někdy snad v roce 1978, kdy vycházel v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, dnešním Výstavišti, ze dveří budovy při přestávce plesového reje, zavěšený do rámě Karla Vlacha. A přátelsky si povídali. Tehdy by mě nenapadlo, že bych o něm mohl napsat knihu. I když jsme v rodině všichni měli rádi filmy V+W i Ježkovy písničky. Kniha Václava Holzknechta Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo stála v přední řadě otcovy knihovny, takže to bylo vůbec první seznámení s dílem tohoto mimořádného muzikanta a vlastně celé epochy českého divadla.

Ke knize mě vyzval nakladatel, který chtěl převést televizní dokument Klaunova antická tragédie do literární podoby. Dvakrát jsem to odmítl z úcty k takové osobnosti, nicméně přítel Arnošt Lustig mi řekl: „Neblbni, to by byla chyba. Já ti řeknu, jak jsem se setkal s Voskovcem v exilu.“ Tak jsem se do toho pustil, protože mi bylo jasné, že nelze vyprávět o Werichově životě bez Voskovce. Tehdy neexistovala vydaná jejich korespondence, život spoluklauna po roce 1951 v USA skrývalo stále tabu. Podobně jako Werichův soukromý život. Možná i proto byl o knihu takový zájem v Česku i na Slovensku, protože zvláště o jejich osudech po rozchodu v roce 1948 se moc nevědělo.