V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Narostl podle vás mezi českými lidmi za poslední rok pocit vlastenectví?
Samozřejmě se s imigrační krizí zviditelňuje mnoho dosud přehlížených aspektů. „Vlastenectví“ může být jedním z nich. Je třeba si však položit otázku, co si většina lidí vlastně za „vlastenectvím“ představuje. Pokud někdo začíná střízlivěji vnímat otázku financování uprchlické krize na úkor Evropanů, marné snahy o integraci těch, kteří o to vůbec nestojí, nebo narůstající bezpečnostní riziko, které se s imigrací pojí, pak jde podle mého názoru o čisté „realistické prozření“. Bohužel tento reálný pohled na věc nemá se skutečným „vlastenectvím“ nic společného. Je smutné, že opravdové české vlastence, na které může být národ náležitě hrdý, veřejnost přehlíží, zapomíná na ně a většina naší mládeže je už vůbec nezná. Vždy tu byli, jsou tu i dnes a já pevně věřím, že pořád budou. A doufám, že si jich občané začnou znovu vážit.
Současně se stupňuje napětí v náhledu na Rusko. V souvislosti s oslavami konce 2. světové války se projevuje směrem k jízdě Putinových Nočních vlků, zažili jsme též spory kolem toho, že v Plzni měl být do oslav konce války začleněn sovětský tank. Co o tom soudíte? Do jaké míry vás současná úroveň vztahů s Ruskem nutí přehodnocovat pohled na vzpomínky na 2. světovou válku?
Tyto dny jsou velkou vzpomínkou na konec 2. světové války. Konfliktu, který vzal 60 milionům lidí život. Bez ohledu na současnou složitou mezinárodní situaci je pro mne toto významné výročí každoročním zamyšlením. Patří všem, kteří položili vlastní životy, ať už dobrovolně, či nedobrovolně. Zamyšlením nad souvislostmi a situacemi, které tento krvavý konflikt provázely. Myslím, že bychom měli spíše připomínat obrovské hrdinství vojáků i civilistů. Silné příběhy, které může autenticky vyprávět čím dál tím míň těch, kteří je sami prožili. Právě na ty musíme být právem hrdi. Oni riskovali vlastní životy za svobodnou budoucnost – naší přítomnost. Je naší povinností chovat se stejně.
Jak moc si česká veřejnost váží dědictví hrdinů 2. světové války? A to jak ,,britských letců“, tak ,,svobodovců“, tak domácího odboje a dalších složek, které přispěly k pozitivnímu zápisu našich hrdinů? Zaznemenal jste v některém z těchto směrů za poslední rok aktivitu, která by stála za vzpomenutí?
Už jsem vlastně částečně odpověděl. Máme ve vnímání vlastních hrdinů velké rezervy. Velmi mě například zklamalo, když jsem procházel učebnici dějepisu pro základní školy. Nenašel jsem více než dvě stránky „hrubého“ popisu předválečného a druhoválečného období. Mobilizaci a mnichovskou zradu, která je velikým poučením pro další generace, stejně jako odchod Čechoslováků do zahraničních armád jsem našel na několika řádcích. Jména našich vojáků či odbojářů jsem nenašel vůbec. Poslední smutnou událostí, kterou vzpomenu a které jsem se osobně účastnil, byl bohužel odchod dalšího výjimečného hrdiny – generála Alexandra Beera.
Na Slovensku se parlamentní stranou stalo uskupení Mariana Kotleby, jež adoruje takzvaný ,,Slovenský štát“, který dle mínění mnohých historiků byl de facto spojencem nacistického Německa, a bagatelizuje Slovenské národní povstání. Jak se vám poslouchají podobné výklady historie? Jistě nechceme jitřit staré rány, ale co vzkázat panu Kotlebovi? Opustili nás v roce 1939 Slováci v době, kdy nám, Čechům, bylo nejhůř, nebo jim nic jiného nezbývalo, byly fakticky donuceni a snažili se „něco uhrát“ jako u nás v počátcích prezident Hácha či Eliášova protektorátní vláda?
Vzkaz panu Kotlebovi? Ten, kdo obhajuje Josefa Tisa, pak obhajuje smrt přes 60 tisíc židovských a romských spoluobčanů. Tiso byl odpovědný za arizace a pronásledování menšin na Slovensku, včetně Čechů. A z historického hlediska je otázka odtržení Slovenska spíše na odborníky. V každé době se objeví hrdinové, ale také zrádci.
Psali jsme:
Diskuse o výkladu dějin se vedou i směrem ke školní výuce, jak jste na to již narazil. Kde, zcela všeobecně, lze vidět deficity dostatečného uvědomění si hrdinských činů českých ozbrojených sil v běhu našich moderních dějin? Ve směru ke školním osnovám, pedagogické praxi i všeobecného příspěvku školy k výchově českého dítěte a studenta? Byla by třeba výchova ke vlastenectví?
Jak jsem již zmínil, školní osnovy jsou opravdu ve vztahu budování národní hrdosti velmi „zabržděné. Myslím, že zařazení jakési branné výchovy spojené s výchovou k vlastenectví je určitě potřeba. Zapojení novodobých veteránů, příslušníků ozbrojených a záchranných sborů, by zcela nepochybně přispělo k většímu vnímání autorit.
Jaké je vaše hodnocení současné české armády? Často se píší věty o ,,expedičním sboru“, žoldácích či cosi ještě horšího... Na druhou stranu se ví, že AČR by Českou republiku neuhájila že máme pojízdných pár tanků... Nemá být armáda primárně k obraně státu, a nikoli pro zahraniční mise?
Naše armáda je vzhledem ke svým možnostem a kapacitám opravdu pouze možnou součástí většího celku. V současnosti jsme plnohodnotným členem NATO. Co z toho pro ČR plyne jako výhoda a co jako povinnost, to je samozřejmě na delší diskuzi. Otázkou zůstává, co je v současné době pro ČR výhodnější a zároveň bezpečnější. Zda být členem velmi silného uskupení, či hledat budoucí svazky spíše lokálního charakteru například formátu V4.
Ví se, že Armáda má při náborů vojáků problém s fyzickou zdatností mladých mužů. Nebylo by potřeba obnovit brannou výchovu? I vzhledem k možným krizovým situacím jako terorismus a podobně?
Samozřejmě podporuji zavedení branné výchovy na základní a střední školy. Nejde primárně o zvýšení fyzické kondice, ale především o správnou a intenzivní motivaci mladé generace. Nejdůležitější důraz by měl být kladen na práci v týmu, respekt k autoritám a zvládání krizových situací, včetně osvojení základů zdravotní pomoci.
Předseda Českého svazu bojovníků za svobodu plukovník Vodička veřejně proklamuje, že „byla chyba spoléhat se na NATO“. Navíc máme zkušenost z doby Mnichova, kdy nás náš západní spojenec, Francie, nechal na holičkách... A naším spojencem v NATO je i taková země jako Turecko. A je diskutabilní, zda zásahy USA po světě přispívají k naší bezpečnosti...
Turecko veřejně obchoduje s Islámským státem a bezvízový styk, který nám Brusel diktuje, je poslední kapkou k tomu, abychom začali veřejně diskutovat o tom, zda chceme být v jednom partnerství s někým, kdo vlastně podporuje terorismus.
Psali jsme:
Kteří čeští politici a které české politické síly se dle vás pozitivně zasazují o naplnění pojmu ,,vlastenectví?
Všichni si musí uvědomit, že vlastenectví se nedělá pro peníze ani pro přízeň voličů. Opravdový vlastenec je schopen obětovat více než „drobné“ z peněženky na „koblihy nebo pivko“ pro vlastní přízeň. Nemluví – koná.
Myslíte si, že v řešení migrační krize se projevuje určitá vina Německa za holokaust a 2. světovou válku, jak se občas zmiňuje? Je to ze strany Merkelové pokus, aby se to, co se stalo ve 30. letech minulého století, neopakovalo? Anebo je tomu ve svých důsledcích právě naopak?
Skutečně se tak často argumentuje, ale osobně si myslím, že podstata a pravda je někde úplně jnde.
Je možné obětovat svobodu slova, ať již pod hrozbou terorismu, či „nové studené války“, nebo konfliktu? Může se podle vás státní mediální politika vrátit k regulaci, která bude připomínat socialistické informační instituty a regulace? Takové hlasy se nyní hojně objevují a je jim dopřáváno sluchu. Kde je podle vás nepřekročitelná hranice takových přístupů?
To se nesmí stát. Svoboda slova a vyjádření trpí zvláště v posledních letech a čelí obrovskému tlaku. Interpretace skutečností a reality je „nezávislými médii“ zcela záměrně překrucována a nedoplňována. Média musí být očištěna a musí znovu začít plnit svoji základní funkci – relevantně informovat občany.
V čem je ještě podle vás odkaz 2. světové války stále živý? Co je potřeba nezapomenout? A naopak na co již nevzpomínat? A jakým fenoménem jsou v tomto ohledu například Benešovy dekrety?
Odkaz je jasný. Především veliké poučení z nedůslednosti, liknavosti, nepředvídatelnosti a přezíravosti. Prevence je jediná cesta k zajištění klidného života našich dětí. Vzpomínat je třeba na vše. Na hrdinství, zradu, odvahu i podlost. Totiž ze všeho se dá poučit.
Co je podle vás pro současnou českou společnost tou nejdůležitější hodnotou, za kterou by byla ochotná bojovat?
Samozřejmě suverénnost. Kdybych ale naší společnosti chtěl dopřát některých dalších vlastností, pak to bude zodpovědnost, odvaha, ale především upřímná pokora.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
