Příští rok je rokem volebním do Poslanecké sněmovny. Co bychom si od těchto voleb měli přát? Jakou vládu si máme vysnít?

O každých volbách se oprávněně mluví jako o svátku demokracie. Demokracie ale není cílem sama o sobě. Tím je ochrana svobody jednotlivce. To si dobře uvědomovali otcové zakladatelé moderní demokracie ve Spojených státech amerických. Snad takovým splnitelným snem může být přání, aby si to uvědomovali i nově zvolení čeští zákonodárci. Takový moudrý zákonodárce současně nebude po voličích vynucovat svoji představu o světě ani podlézat každé okamžité náladě, ale přesvědčí je o své soudržné vizi naplnění skutečného voličova zájmu. Kéž si takový zákonodárce uvědomí i to, že tam, kde se zájem českého voliče rozchází s představami reprezentace Evropské unie, má upřednostnit právě svého voliče. Už by mělo skončit období, kdy nejvíce kritičtí vůči EU jsou ti politici, kteří jsou zrovna v opozici.

Fialova vláda je dle průzkumů neoblíbená, až nenáviděná. Je pro to reálný důvod?

Oblíbené vlády – obzvláště v době míru – asi moc často neexistují. Hodnocení politiků a jejich politiky není vždy spravedlivé. To ale nemění nic na tom, že pokud volič není spokojený, musí svědomí zpytovat právě politik, který svého voliče v zastupitelské demokracii reprezentuje a o kvalitách své služby ho nedokázal přesvědčit. Vláda Petra Fialy sice zatím ještě nepřekonala rekord neobliby vlády Petra Nečase, ale o to víc musí napnout všechny síly, aby se tak nestalo. Samozřejmě že vládnutí a vysvětlování dopadů svého vládnutí je tím těžší, čím širší je vládní koalice. Ale je to cesta, kterou si tato vláda sama vybrala. Petr Fiala přebíral vládní otěže po Andreji Babišovi, který „dokázal“ prohospodařit hospodářský růst země a vygenerovat ve správě státu nebývalý chaos. Tím spíš čeští voliči očekávali kontrastněji pozitivní vládní výkon. Pravicový volič je náročný a každý politik, který se ho pokouší reprezentovat, s tím musí počítat.