„Konzervatismus je punk doby,“ prohlásil Václav Klaus mladší při brněnském sněmu Trikolóry. Jak byste tento výrok komentoval? Je konzervatismus „in“?
Výrok Václava Klause mladšího odráží paradox politické situace v západních zemích spočívající ve skutečnosti, že konzervatismus, ztotožňovaný se snahou udržet tradiční řád, se náhle stal revoltující a nonkonformní silou.
Tento vývoj není překvapivý. V osmnáctém a devatenáctém století se na Západě zrodila modernita založená na spojení étosu politické svobody, technologického a průmyslového rozvoje a sekularizace. Zmíněný proces osvobodil lidskou materiální a intelektuální tvořivost, přinesl nebývalou prosperitu a vysokou kvalitu života a učinil ze Západu nezpochybnitelného světového hegemona. Zdálo se, že konzervatismus zdůrazňující význam tradičních hodnot a historie se stal zbytečným anachronismem. Sehrál sice určitou úlohu v boji proti nacistickému a komunistickému totalitarismu, ale kdo by se hlásil ke konzervatismu počátkem devadesátých let dvacátého století, kdy triumfující neoliberalismus sliboval celosvětový blahobyt a fukuyamovský „konec dějin“?
Poté se ale ekonomická chamtivost neoliberalismu, usilující za každou cenu o nejvyšší zisky, spojila s progresivismem a s neomarxismem, paralyzujícími ve jménu utopických vizí západního ducha. Výsledkem je civilizační úpadek Západu, ztráta jeho prestiže ve světě a katastrofální zhroucení mimoevropských států, v nichž byl západní model vesměs násilně prosazován. S tímto znepokojivým vývojem kontrastuje dravý dynamismus autoritářských asijských zemí, jejichž ekonomický a technologický rozmach poprvé od raného novověku zastínil evropskou hospodářskou výkonnost.
V dané situaci se konzervatismus může stát očistnou silou, která zohledněním tradice a lidské přirozenosti rehabilituje zdravý rozum a západní racionalistickou tradici. Ponaučení z dějin by mělo vyústit do pragmatické a realistické politiky vůči ostatním civilizačním okruhům. Konzervatismus tak není pouze punk, ale rovněž zdravý rozum, pragmatismus a realismus. Hlásit se v naší době k těmto hodnotám znamená být skutečným rebelem a revolucionářem.
... z druhé strany však cítíme narážky na pojmy vlastenectví, národ, které přerůstají až k dehonestaci...
Globalisté a neomarxisté se nikdy nesmíří s přetrváváním národních států, v nichž vidí hlavní překážku v uskutečňování svých utopických cílů, ať už v podobě neoliberální, trockistické, anarchistické, environmentální či jiné varianty celosvětové revoluce. Ve skutečnosti neexistuje historicky osvědčenější způsob emocionálního a hodnotového sepětí s demokratickými a humanistickými institucemi a ideály, než je patriotismus. Chceme-li zachovat demokracii a vnitřní sociální soudržnost, která je podmínkou ekonomického rozvoje, pěstujme vlastenectví.
Vždy v dějinách existovali „kosmopolitní nomádi“, kteří, jak řekl Jan Masaryk, mají svou vlast tam, kde pověsí svůj klobouk. Jsou velmi užiteční, protože umožňují přenášet nové myšlenky, inovace a podněty. Většina lidí však byla a bude spjata s určitým místem, za jehož zušlechťování nese odpovědnost. Pocházíme všichni z jednoho archaického typu Homo sapiens, který se zrodil přibližně před dvěma sty tisíci lety. Současné národy tak vytvářejí jeho dílčí kulturní varianty, francouzskou, švédskou, českou, ruskou nebo americkou. Ve zdravém soupeření by se měly národy utkávat o to, čí uskutečnění lidské sociální existence je nejvíce imponující.
Jestliže se naši předkové kdysi rozhodli pro národní samostatnost, měli bychom zmíněnou volbu respektovat a usilovat o to, aby české pojetí lidství bylo nejlepší ze všech. To není nacionalismus, ale aktivní humanismus.
Co říkáte na „neprošlý“ senátní návrh ústavní žaloby na prezidenta? S odvoláváním prezidentů se jakoby roztrhl pytel. Nyní se rozehrává i v USA proti prezidentu Trumpovi, mimo jiné za jeho uniklý rozhovor s ukrajinským prezidentem Zelenským...
Kdo by byl nejlepší prezident po Miloši Zemanovi?Anketa
Lidé se nechovají přísně morálně, i když si to často nalhávají, ale sledují egoisticky své zájmy. Veškeré snahy přinutit je k bezvýhradné ctnosti skončily v Kalvínově Ženevě upalováním nebo v Robespierrově Paříži masovými popravami. Proto je v politickém životě dodržování domluvených a uzákoněných pravidel soužití tak důležité. Bez něho bychom se propadli do anarchie pokryteckého moralizování tak, jak to předvádějí mnozí čeští nebo američtí politici, kteří mají očividně problém přijmout základní princip demokracie: Vítěz svobodných voleb vládne zemi po dobu vymezenou ústavou.
Pokud jde o konkrétní důvody uváděné pro odvolání českého nebo amerického prezidenta, byly v obou případech nepřesvědčivé či přímo směšné.
Začíná „zelené a klimatické šílenství“. Města vyhlašují plány, Německo chce zdanit uhlík, ve Švédsku radí, aby se vůbec nejedlo maso a nepilo mléko. Kam toto povede? Není to cesta k deindustrializaci, na což poukazují oponenti Grety právě u našeho německého souseda, zvláště v Bavorsku...
Je to skutečná mentální či psychická epidemie, kolektivní hysterie, která má nicméně obdoby ve velkých chiliastických hnutích středověku nebo v masových politických davových scénách Francouzské revoluce, nacismu, fašismu nebo komunismu. Nejde tedy v dějinách Západu o zcela nový fenomén. Otevřeme-li například knihu Degenerace z roku 1892 od sionistického publicisty Maxe Nordaua, zjistíme, že její apokalyptický tón si v ničem nezadá s projevy Grety Thunbergové. Problém současného environmentálního hnutí spočívá v tom, že směřuje proti samotné podstatě západní civilizace jako takové. Jeho úspěch by znamenal zánik Západu v té podobě, jak jej známe.
Byla to tato oblast hmotné tvořivosti, díky níž Západ zaznamenal tak velkolepý vzestup a jako první civilizace zahájil průmyslovou revoluci. I z tohoto důvodu doporučoval v polovině devatenáctého století britský historik a státník Thomas Babington Macaulay, aby se indickým dětem nedával číst Platón nebo Cicero, ale Robinson Crusoe, protože tato kniha pojednávající o překonávání životních strázní usilovnou prací, improvizací a invencí odráží skutečnou podstatu západního génia. Západ dosahoval svých civilizačních vrcholů tehdy, když se plně zaměřil na přetváření hmotného světa.
Deindustrializace motivovaná přesouváním průmyslové výroby do zámoří kvůli laciné pracovní síle nebo klimatickým alarmismem by vyústila do opětovného civilizačního úpadku. Evropa, která by byla zbavena své průmyslové základny a jež by nevyráběla, nevymýšlela nic nového, netvořila a neplánovala, by ztratila svoji identitu, raison d´être, a rozpustila by se v islámském nebo asijském moři.
Psali jsme:
Pro mnohé je Greta Thunbergová „zlý“ člověk. Vypadá to, jako by byla ve vleku nějaké lobby. Už v příštím týdnu vypukne ve světě „rebelie“ a nevyhne se ani České republice. Alespoň tak tvrdí zastánci Grety, kteří se s vervou pustí do nenásilných protestů, které ale chtějí zablokovat stávající establishment.
Opravdu nevím, zda je Greta Thunbergová „zlý“, nebo „hodný“ člověk, každopádně její vystupování je součástí hry a rétoriky establishmentu. Naslouchají jí s vážným výrazem přední západní státníci, setkal se s ní papež František, citují ji souhlasně světová mainstreamová média a bylo jí umožněno vystoupit na půdě OSN. Jakému skutečnému bojovníku s establishmentem se v minulosti dostalo podobných privilegií a vstřícného zacházení? Greta Thunbergová není oponentem establishmentu, ale naopak jedním z jeho – možná nevědomých – mluvčích. Proč se nechá západní establishment zastupovat nezralou a psychicky nevyrovnanou dívkou, jejímž největším dosavadním životním výkonem bylo záškoláctví? Zbláznil se? Chce spáchat sebevraždu? Myslím, že fenomén Grety Thunbergové je názorným dokladem hluboké intelektuální a morální krize vládnoucích západních elit, jejichž progresivistická liberální ideologie se vyčerpala a ztratila důvěryhodnost. Nastupují proto apokalyptické hrozby o blížícím se konci světa, které mají obdobně jako ve středověku udržet kontrolu nad širokými vrstvami.
Západní Evropa začíná pod vedením levicového liberalismu materiálně stagnovat a její dosavadní velkorysý sociální systém se hroutí. Jak smířit obyvatelstvo s návratem chudoby? Šířením klimatického alarmismu. Kdyby Angela Merkelová nebo Emmanuel Macron sdělili občanům, zvyklým na vysoký životní standard, že se mají vzdát automobilů se spalovacím motorem, necestovat letadlem a nejíst maso, utrpěli by pravděpodobně těžkou volební porážku. Když ale něco takového prohlásí „nevinné dítě“, skrze které promlouvá samotný duch planety Země, nabývá to ráz mystického sdělení, poselství vyšší moci apelující na náš altruismus a skryté náboženské instinkty. Dospělí pracující muži a ženy, kteří mají praktické životní zkušenosti, jsou většinou vůči podobnému citovému vydírání imunní. To ale bohužel neplatí o mnoha mladých lidech, na které Gretina kulturní revoluce primárně cílí.
Síly, které stojí v pozadí Grety Thunbergové, hrají nicméně nebezpečnou hru. Pnutí uvnitř samotného establishmentu, jež Gretina agresivní rétorika podněcuje, se mu může stát osudným. Z mlčící většiny, kterou liberální elity zpravidla shovívavě přehlížejí, může vzejít masové hnutí, jemuž vládnoucí vrstvy nedokáží vzdorovat. Nezapomeňme na to, že Francouzskou revoluci původně způsobila roztržka uvnitř samotného establishmentu. Aristokraté se vzbouřili proti slabému králi, protože chtěli větší podíl na moci. Zanedlouho poté se jejich vlastní hlavy vršily v koších pod gilotinou.
Levicově liberálním kruhům by se proto mělo dostat následujícího ponaučení: Jestliže již nedokážete vládnout a vaše intelektuální a morální síly jsou vyčerpány, nesnažte se udržet u moci prostřednictvím šíření masové hysterie. Dříve či později se obrátí proti vám samotným.
Dalším fenoménem je Němci neoblíbená „Uršula“, jež nově vede EU. V Německu dokázala rozložit bojeschopnost armády. Je toto určitý znak pro „vykopnutí“ (ne)úspěšných lidí do ještě vyšších postů?
Západ by se neocitl v takto komplikované situaci, kdyby nadále dokázal generovat silné, kompetentní a charismatické elity. Jeho obnova a vzestup z trosek po druhé světové válce by byly obtížné bez osobností typu Konráda Adenauera nebo Charlese de Gaulla. Dokážete si představit takového Winstona Churchilla, jak pozorně naslouchá Gretě Thunbergové? Již počátkem třicátých let dvacátého století napsal George Orwell, že úpadek Britského impéria byl způsoben skutečností, že dobyvatelé a heroičtí správci typu Roberta Cliva, Warrena Hastingse, Cecila Rhodese nebo Charlese George Gordona byli vystřídáni bezvýraznými byrokraty bez vůle, odvahy a představivosti. Výchova opravdových elit vyžaduje hodně „krve, potu a slz“. Ti, kteří aspirovali na vedoucí postavení ve společnosti, se museli mentálně a fyzicky osvědčit náročným studiem v drsném prostředí internátní školy či v koloniálních šarvátkách na pomezí Hindustánu, v súdánské poušti nebo v pralesích Ghany.
Současné evropské elity neprocházejí skutečnou iniciační zkouškou. Laťka náročnosti humanitní vzdělanosti se snížila natolik, že se výuka přeměnila v ideologickou indoktrinaci bránící racionálnímu a pragmatickému vztahu ke světu. To je jeden z hlavních důvodů, proč v Evropě nevyrůstají veřejně činné osobnosti, které by obstály ve srovnání s velkými vzory minulosti, a proč kontinent ztrácí v soutěži s ostatními civilizacemi. Bezpochyby i dnes žijí v Evropě lidé s potenciálem Otty von Bismarcka, Benjamina Disraeliho nebo Winstona Churchilla, ale dominantní progresivistická ideologie prostupující akademickou, politickou a mediální sféru je vytlačila z veřejného prostoru.
Válku s Íránem nechce ani Saúdská Arábie, která sice hartusí po útoku na její ropná zařízení, ale na druhé straně prohlašuje, že se chce turisticky otevřít světu. Tomu by přece případná válka, která se může rozrůst z regionální na globální, rozhodně neprospěla. Je právě vzájemná obchodní výměna a turistický ruch určitým „mírotvůrcem“?
Bezpochyby ano, ale například dějiny Evropy před první světovou válkou ukazují, že ani liberalizace vzájemného obchodu a turistický ruch nezabrání ničivému válečnému konfliktu, jestliže se politické vztahy příliš vyhrotí.
Blízký východ je jedním z regionů planety, který si bude muset zvyknout na post-americký svět, to znamená, že Spojené státy americké již nedisponují ekonomickým a vojenským potenciálem, který by jim zaručoval postavení globální mocnosti. Navíc se Spojené státy americké staly jedním z nejvýznamnějších producentů ropy a zemního plynu, takže strategická důležitost Blízkého východu z jejich úhlu pohledu poklesla. Z hlediska místních obyvatel je to bezpochyby dobrá zpráva, protože americká a v menší míře evropská politika ve zmíněném regionu vyhlížela v uplynulých desetiletích jako opsaná z příručky „jak co nejrychleji destabilizovat co nejvyšší počet zemí za cenu co nejrozsáhlejších materiálních škod a lidských ztrát“.
Blízký východ se tak vrátí k tradičnímu soupeření místních aktérů podle jejich konfese a momentálních zájmů, přičemž z vnějších mocností se bude v oblasti prosazovat Rusko a poroste vliv Číny. Stažení Západu z Blízkého východu by mohlo teoreticky posílit pragmatické a sekulární složky na úkor tradicionalistů a fundamentalistů, což je základní podmínka modernizace islámské společnosti.
Zaslouží si Karel Gott státní pocty? Někdo hovoří o „zaprodanci bývalého režimu“, dokonce exkancléř mluví o tom, že „si žil jako v bavlnce“. Neměli bychom, spíše než dehonestovat, znesvěcovat, urážet nebo „alespoň“ kritizovat lidi, kteří reprezentovali a reprezentují naši republiku kontinuálně několik desetiletí – spíše velebit, a dávat je za vzor?
Jsem přesvědčen, že Karel Gott si jako výrazný představitel československého a českého kulturního života za své celoživotní dílo státní pocty plně zaslouží.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
