Podle OSN tu máme zpět studenou válku? V čem je jiná, nebo se snad historie opakuje?

Studená válka vznikla při soupeření obou supervelmocí, aby nevznikla horká. Proto bylo nutné najít pro vzájemné soupeření zástupná místa, jako byla Korea, Vietnam a další válčiště. Vznikla za podmínky existence bipolárního světa a v jeho rámci zůstala. Dnes máme sice multipolární svět, ale vzájemná konfrontace zůstává v podstatě bipolární. Třebaže se jí zúčastní více zemí, v čele konfrontačních sil na jedné i druhé straně stojí jedna mocnost. Zůstává také podmínka zástupného místa střetu – tím se stala v současnosti Sýrie. Dá se dokonce říci, že studená válka vůbec neskončila, jen pokračuje v jiné formě. Kdyby se za její možný konec mohl považovat rok 1991, kdy zanikl SSSR, pak by nejvážnějším symptomem jejího konce mělo být, aby při zániku Varšavské smlouvy zaniklo i NATO, jak to navrhoval mj. třeba i Václav Havel. To se však nestalo, NATO si okamžitě našlo potenciálního protivníka v Rusku bez ohledu na to, v jakém bylo rozvratu politickém a ekonomickém, a proto studená válka pokračovala plynule dál. NATO se mohlo dokonce rozšiřovat, početně i teritoriálně, pod stále stejnou záminkou.

Liší se však od té původní v její současné nevypočitatelnosti. Tím se jen zvýšilo její riziko. Ta původní měla stálý mechanismus svého zajištění: „horká“ linka mezi Washingtonem a Moskvou, která byla čtyřikrát jištěná a prověřovala se každých patnáct minut, pravidelná setkání hlav států obou supervelmocí, kontrola jaderných zbraní a protiraketový systém omezený jen na jednu oblast a sto antiraket, pojistky proti tzv. nevyprovokovanému útoku atd. Co zůstalo z těchto pojistek? Dohoda o protiraketové obraně byla vypovězena, summity se nekonají, a pokud je mi známo, dálnopisy na „horké“ lince mlčí. Zato se svět ocitl v nebezpečí kybernetického prostoru. Současná studená válka se od předešlé liší v tom, že máme jedinou jistotu: neexistuje žádná jistota. Možnostmi je svět ve svém jaru, realitou v pozdním podzimu. Nás chrání jen naivní přesvědčení, že tomu tak není.

V řadě případů hovoříme v americké generalitě – a nejen v USA – o „jestřábech“.  Jistě budou takoví i v Kremlu…

Generálové, kteří dosud velí, jsou generály staré generace, nemůže tomu být jinak, generálem se nestaneš v pětadvaceti letech. A v jejich věku se těžko přehazují výhybky. Ale víme, jak jsou nastaveny výhybky našich vlaků? Vždyť ani nevíme, zda strojvůdci vlaky řídí a zda jsou vůbec nastaveny výhybky, aby se nesrazily. Kdo vlastně dělá výpravčího?